ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3609.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3609/2019-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně OSPOL s.r.o. , se sídlem v Praze 8 – Dolních Chabrech, Ústecká 239/11, IČO: 63076691, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze, Na baště sv. Ludmily 252/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 46/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2019, č. j. 68 Co 6/2019-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. srpna 2018, č. j. 27 C 46/2018-32, vyhověl žalobě a určil, že je neoprávněná (a neplatná) výpověď žalovaného ze dne 8. listopadu 2017, č. j. TSK/35452/17-5 (dále jen „Výpověď“), jíž dal žalobkyni z nájemní smlouvy ze dne 24. září 1996, č. 895/96/360, ve znění dodatku č. 2 ze dne 4. prosince 2007 (dále též jen „Smlouva“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2019, č. j. 68 Co 6/2019-68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 a ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř. “), neboť napadené rozhodnutí je v konečném důsledku v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V reakci na nejprve uplatněné dovolací námitky dovolací soud předně podotýká, že rozsudek odvolacího soudu je pochopitelný a srozumitelný a nelze ho považovat za nepřezkoumatelný, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolacím námitkám vztahujícím se k hmotněprávnímu posouzení věci odvolacím soudem pak lze uvést následující.
V rozsudku ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, který se týkal skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že nájemní smlouva
(jíž – stejně jako v této věci – uzavřeli účastníci před 1. lednem 2014 ohledně části pozemní komunikace za účelem provozování parkoviště pro osobní automobily) nemá znaky pachtu a jde tedy vskutku o smlouvu nájemní. V návaznosti na to – s odkazem na ustanovení §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“) – konstatoval, že práva a povinnosti účastníků (včetně posouzení platnosti a oprávněnosti výpovědi) vzniklé od 1. ledna 2014 je třeba posoudit podle současné právní úpravy, tj. podle občanského zákoníku. Současně však dovodil, že s účinností od 1. ledna 2014 se právní vztah účastníků založený nájemní smlouvou řídí úpravou nájmu prostoru sloužícího podnikání (§2302 a násl. o. z.), která je úpravou dispozitivní (smysl ani účel těchto ustanovení nevyžaduje, aby šlo o úpravu kogentní), což nepochybně platí i o ustanovení §2312 o. z., jež upravuje délku výpovědní doby u nájmu sjednaného na dobu neurčitou (o nějž šlo i v posuzované věci). Také po změně právní úpravy je tak třeba nahlížet na ujednání stran o tříměsíční výpovědní době (stejné ujednání obsahovala i Smlouva uzavřená v projednávaném případě) jako na ujednání, jímž se odchýlily od dispozitivní úpravy ustanovení §2312 o. z. Dále také zdůraznil, že sjednaly-li si strany – opět shodně jako v předmětné věci – možnost vypovědět nájemní smlouvu i bez uvedení důvodu, nemusela výpověď obsahovat žádný výpovědní důvod, a že úprava skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání (ani obecná ustanovení o nájmu, která se podle §2302 odst. 1 věty druhé o. z. použijí, není-li ve zvláštních ustanoveních o nájmu prostoru sloužícího podnikání stanoveno jinak) nestanoví pro výpověď z nájmu sjednaného na dobu neurčitou, kterou lze dát i bez uvedení důvodu, žádné zvláštní náležitosti. Pokračoval, že – shodně jako tomu bylo i v tomto případě – o dání výpovědi rozhodla rada žalovaného, je z ní zřejmé, který nájemní vztah je vypovídán a jaká je výpovědní doba (kdy má nájem skončit); výpověď je tak platná a není ani zdánlivá. Dodal, že mohl-li být nájem vypovězen bez udání důvodu (a důvod výpovědi nemá ani vliv na délku výpovědní doby), je vyloučeno zvažovat naplněnost výpovědního důvodu. Současně – z tam vyložených důvodů – shledal, že pro posouzení platnosti (oprávněnosti) výpovědi jsou bez právního významu otázky jednání žalovaného s péčí řádného hospodáře, vypořádání investic do předmětu nájmu po skončení nájmu a náhrady za převzetí zákaznické základy (§2315 o. z.), jakož i dovolatelčina tvrzení, že neměla možnost ovlivnit obsah nájemní smlouvy, a proto jde o smlouvu uzavřenou adhézním způsobem (ve smyslu §1798 a násl. o. z.).
Jelikož Nejvyšší soud sdílí takto nastavené právní názory i v poměrech nyní posuzované – skutkově obdobné – věci, je v konečném důsledku v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, prezentovanou citovaným rozsudkem ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, od něhož není důvod se odchýlit, (celkový) odvolacím soudem přijatý závěr, že není důvodná žaloba na určení neoprávněnosti (neplatnosti) Výpovědi.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř. ) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Kromě toho
nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. b/ o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Náklady, jež mu vznikly v souvislosti s advokátním zastoupením nelze za účelné považovat proto, že jde o hlavní město, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen bez advokátní pomoci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v nájemních věcech, které jsou u něj relativně běžnou agendou (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu