ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.415.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 415/2020-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Společenství vlastníků XY č. p. XY, ulice XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Václavem Valným, advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2499/19, proti žalovanému V. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Andreou Židovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, o zaplacení 64 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 72/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. 6 Cmo 327/2018-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 Cmo 327/2018-158, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2018, č. j. 20 Cm 72/2014-138, ve výrocích I., II. a III., kterými byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 29 370 Kč spolu s tam uvedeným zákonným úrokem z prodlení, 17 419 Kč spolu s tam uvedeným zákonným úrokem z prodlení a 17 327 Kč spolu s tam uvedeným zákonným úrokem z prodlení, a v nákladovém výroku V. (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně v částkách 29 370 Kč za příspěvek na správu domu a pozemku od června 2011 do srpna 2012, 17 419 Kč a 17 327 Kč za vyúčtování služeb za rok 2011 a 2012. Jelikož tyto dílčí nároky mají odlišnou povahu (jde o nároky se samostatným skutkovým základem), přičemž jednotlivá plnění nepřevyšují 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50 000 Kč přesahuje.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení pak není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu