ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.708.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 708/2020-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně D. S. , bytem XY, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, proti žalovanému J. T. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 44/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2018, č. j. 8 Co 299/2018-203, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.270,50 Kč k rukám Mgr. Milana Šikoly, advokáta se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal odvolání proti rozsudku ze dne 27. června 2018, č. j. 9 C 44/2014-175, jímž Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) vyhověl žalobě tehdejší žalobkyně D. S. a uložil mu povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (dále jen „bytová jednotka“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
V průběhu odvolacího řízení tehdejší žalobkyně D. S. navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila obchodní společnost XY, se sídlem XY, IČO: XY (dále též jen „Návrh“ a „jmenovaná společnost“). Návrh odůvodnila tvrzením, že dne 13. září 2018 uzavřela se jmenovanou společností kupní smlouvu (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se tato společnost stala vlastnicí bytové jednotky.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. října 2018, č. j. 8 Co 299/2018-203, návrhu vyhověl. Uzavřel, že (v odvolacím řízení) byly splněny formální předpoklady pro postup podle §107a o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práv a povinností, o které v řízení jde (dne 13. září 2018 byla uzavřena Smlouva, podle níž bylo vloženo vlastnické právo k bytové jednotce ve prospěch jmenované společnosti s právními účinky ke dni 17. září 2018), a žalobkyně navrhla postup podle §107a o. s. ř., tj. aby na její místo vstoupila do řízení procesní nástupkyně (jmenovaná společnost), která se vstupem do řízení na žalující straně souhlasila.
Pro úplnost zbývá dodat, že následně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. července 2019, č. j. 8 Co 299/2018-264, potvrdil (avšak již ve vztahu mezi žalobkyní obchodní společností XY, se sídlem XY, IČO: XY, a žalovaným) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. června 2018, č. j. 9 C 44/2014-175, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. srpna 2019.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. S poukazem na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci především namítl, že odvolací soud neměl k Návrhu „přihlížet“, nýbrž se s ním měl vypořádat toliko v odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé. Z důvodů tam podrobně rozvedených měl totiž za to, že žalobce může navrhnout změnu účastenství podle §107a o. s. ř. pouze před rozhodnutím soudu prvního stupně o věci samé; podle jeho mínění je v odvolacím řízení možnost (úspěšného) podání takového návrhu z povahy věci vyloučena. Z řečeného současně dovozoval, že otázku, zda lze navrhnout procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. až v odvolacím řízení, by měl dovolací soud posoudit jinak, než jak ji vyřešil např. v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 2393/2004, 29 Cdo 3013/2010, 25 Cdo 2222/2013, a v dalších tam uvedených rozhodnutích. Dále namítl, že i kdyby bylo možné k Návrhu přesto „přihlédnout“ (ve shora naznačeném smyslu), bylo povinností odvolacího soudu jej o něm vyrozumět, resp. mu ho doručit a umožnit mu tak se k němu vyjádřit. Této povinnosti však odvolací soud nedostál, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované např. usneseními z 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, z 19. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, či ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 2668/2017. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil nebo změnil tak, že Návrh se zamítá.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalovaného (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze uvést následující.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví. Vyhoví-li soud podle §107a odst. 2 o. s. ř. usnesením návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, stává se osoba, jejíž vstup do řízení je takto navržen, účastníkem řízení až právní mocí takového usnesení. Soud přitom může návrhu žalobce podanému podle §107a o. s. ř. vyhovět jen tehdy, byl-li podán za řízení, tedy před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí. Zbývá dodat, že k rozhodnutí podle §107a odst. 2 o. s. ř. je příslušný odvolací soud, byl-li návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. podán v průběhu odvolacího řízení; je přitom nerozhodné, že návrh byl podán ještě u soudu prvního stupně v době před předložením věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o podaném odvolání. Uvedené teze mají oporu např. v usneseních Nejvyššího soudu z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2393/2004, z 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněném pod č. 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 743/2006, uveřejněném na str. 537 v sešitě č. 14/2008 časopisu Právní rozhledy, z 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 272/2007, uveřejněném pod č. 79/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 49/2008 časopisu Soudní judikatura, či z 26. listopadu 2013, sp. zn. 25 Cdo 2222/2013 (ústavní stížnosti podané proti dvěma posledně uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 29. dubna 2008, sp. zn. I. ÚS 372/08, a ze 6. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 356/14). Od takto nastavených právních názorů se dovolací soud neodklání – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci. Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek jen pro úplnost podotýká, že dovolatelova argumentace týkající se dotčených právních názorů není příliš srozumitelná, což je dáno zejména tím, že dovolatel dostatečně nerozlišuje mezi procesním nástupnictvím podle §107a o. s. ř. a záměnou účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř. a současně polemizuje se samotnou koncepcí platné a účinné právní úpravy, tedy – řečeno jinak – předkládá dovolacímu soudu nikoli úvahy de lege lata, nýbrž – pro účely aplikace platné (účinné) právní úpravy irelevantní – úvahy de lege ferenda.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že odvolací soud nepochybil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže o Návrhu (návrhu na procesní nástupnictví podle §107a odst. 1 o. s. ř.), který podala žalobkyně v průběhu odvolacího řízení, rozhodl napadeným usnesením, vydaným podle §107a odst. 2 o. s. ř., a nevypořádal se s ním pouze v odůvodnění svého rozhodnutí o věci samé (tj. v odůvodnění potvrzujícího rozsudku ze dne 26. července 2019, č. j. 8 Co 299/2018-264). Naproti tomu neobstojí dovolatelovy úvahy, že návrh na změnu účastenství (přesněji procesní nástupnictví) podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí žalobce učinit před rozhodnutím soudu prvního stupně o věci samé a že v odvolacím řízení je možnost (úspěšného) podání takového návrhu z povahy věci vyloučena. Dotčené úvahy jsou totiž ve zjevném rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (což ostatně připouští i samotný dovolatel), od níž není důvod se odchýlit. Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel uplatnil rovněž vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Na existenci uvedené vady usuzoval z toho, že odvolací soud jej o Návrhu nevyrozuměl, resp. že mu uvedený návrh nedoručil a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k posléze uvedenému výkladu – však v posuzovaném případě jít nemůže.
Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že odvolací soud procesně pochybil, rozhodl-li o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., aniž mu doručil Návrh a umožnil mu tak se k němu vyjádřit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, z 19. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, či ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 2668/2017, tj. rozhodnutí, na která v dovolání poukázal dovolatel). V uvedené souvislosti však nelze opomenout, že předmětem řízení o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 158/2003 časopisu Soudní judikatura). I poté, co odvolací soud Návrhu žalobkyně vyhověl, měl tedy dovolatel zachovány veškeré námitky týkající se posouzení merita věci, včetně posouzení, zda sporné právo na (nového) účastníka skutečně „přešlo“ (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 3015/2009, uveřejněné pod č. C 7764 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jinými slovy řečeno tím, že odvolací soud vyhověl Návrhu, aniž ho doručil dovolateli a umožnil mu tak se k němu vyjádřit, nebyl dovolatel nikterak zkrácen na svých procesních právech, neboť jejich uplatněním v průběhu dalšího řízení mohl ovlivnit závěr o důvodnosti podané žaloby. Uvedeným pochybením mu proto mohla být způsobena újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené usnesení zruší (změna usnesení postiženého vadou řízení je zpravidla vyloučena), v zásadě (tj. kromě případů obstrukčního jednání, o které zde ovšem evidentně nešlo) jen tehdy, jestliže by cílem podaného návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. bylo zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka dovolatele na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovému zneužití právní úpravy procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. přitom může podle okolností případu nasvědčovat např. předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013), postoupení pohledávky, která je předmětem řízení, na uměle vytvořený subjekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013), nemajetnost procesního nástupce známá z dotčeného či jiných řízení, příp. sídlo procesního nástupce ve vzdálených zemích (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014), apod.
V posuzovaném případě jde o žalobu vlastníka nemovité věci (bytové jednotky) na její vydání (vyklizení) a odevzdání proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Pro spory z takových žalob není typické, že by se v nich vyskytovaly případy zneužití úpravy procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. (případy zneužití dotčené procesní úpravy se typicky vyskytují ve sporech o zaplacení peněžité pohledávky). V souzené věci nejde ani o spor, jenž by byl neobyčejně složitý nebo mimořádně dlouhotrvající. Žalobkyně rovněž podala Návrh v situaci, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by neměla být se svojí žalobou úspěšná (pro případy zneužití procesní úpravy obsažené v §107a o. s. ř. je naopak charakteristické, že návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. podává žalující strana zpravidla v situaci, kdy dosavadní výsledky řízení ukazují, že nebude v meritu věci – v konečném důsledku – úspěšná). Na její místo pak měla do řízení nastoupit (jako její právní nástupkyně) jmenovaná společnost, která má sídlo v České republice a není nemajetná, o čemž svědčí mimo jiné okolnost, že nabytím vlastnického práva k bytové jednotce nepochybně získala značnou majetkovou hodnotu. Kromě toho nelze ani přehlédnout, že žalující strana zaznamenala plný úspěch ve věci samé nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale již i v řízení odvolacím, a to včetně toho, že jí bylo ve vztahu k dovolateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (viz shora citované rozsudky soudu prvního stupně ze dne 27. června 2018, č. j. 9 C 44/2014-175, a odvolacího soudu ze dne 26. července 2019, č. j. 8 Co 299/2018-264). Vzhledem k řečenému je tudíž evidentní, že cílem Návrhu (návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř.) nebylo zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka dovolatele na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalující straně nedobytnou.
Za tohoto stavu zastává dovolací soud názor, že byť odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže – jak je patrné z obsahu spisu – vyhověl Návrhu, aniž předtím umožnil dovolateli se k němu vyjádřit, nešlo v tomto konkrétním případě o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§242 odst. 3 o. s. ř.). Již jen na okraj dovolací soud podotýká, že závěr, že dotčená vada řízení nemusí vždy být kvalifikovanou vadou ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (tj. nemusí vždy vést ke zrušení jí „postiženého“ rozhodnutí podle §107a odst. 2 o. s. ř.), vyplývá dále také z usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 2224/2015, a ze 7. listopadu 2017, sp. zn. 28 Cdo 3050/2017.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 750,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 bodem 4 a §11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněné pod č. 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 220,50 Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu