ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.818.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 818/2020-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) P. H. , narozeného XY, a b) A. H. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Mečířova 1243/3, proti žalovanému Bytovému družstvu Tučkova 28/Zahradníkova 22 v likvidaci , se sídlem v Brně, Tučkova 919/28, IČO 26950197, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k jednotce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 169/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2019, č. j. 8 Cmo 167/2019-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou došlou soudu dne 21. 10. 2016 domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného bytového družstva (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“) k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky č. XY o velikosti 3,5 +1 s příslušenstvím nacházející se v prvním nadzemním podlaží budovy č. p. XY na parcele č. XY, včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 9536/150607 na společných částech budovy, pozemku p. č. XY a souvisejícím pozemku p. č. XY (dále jen „družstevní byt“, resp. „byt“).
Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 19 Cm 169/2016-265 (poté, co jeho první ve věci vydaný zamítavý rozsudek ze dne 21. 11. 2017, č. j. 19 Cm 169/2016-124, zrušil Vrchní soudu v Olomouci usnesením ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Cmo 24/2018-144) žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 8 Cmo 167/2019-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobci nesplnili podmínky pro převod vlastnictví družstevního bytu stanovené v §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) a v čl. 6 bod 4 stanov žalovaného, podle nichž právu na převod bytu do vlastnictví musí předcházet uzavření nájemní smlouvy. K uzavření písemné nájemní smlouvy ve smyslu §686 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.), nedošlo, žalobci se nájemci bytu nestali a právo na jeho převod do vlastnictví jim nevzniklo. Poukázal dále na to, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť další majetkovou účast v družstvu, vztahující se k předmětnému bytu, získali nepoctivým jednáním vedeným od počátku snahou získat zisk převodem členských práv k této jednotce třetí osobě (F. B.) za násobně vyšší tržní cenu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k tomu, že žalobci odvozovali vznik práva na převod bytové jednotky od stanov žalovaného a výzev učiněných v roce 2013 (srov. č. l. 200 verte – výzva ze 7. 11. 2013) – poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 8. 2013, č. j. 9 Cm 626/2008-94, zamítl návrh F. B. na určení, že je členem žalovaného – je třeba danou věc posoudit podle dosavadních předpisů, to je podle zákon č. 72/1994 Sb. a obč. zák. (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Závěr odvolacího soudu, že právu na převod bytu do vlastnictví musí předcházet uzavření nájemní smlouvy k němu, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž plyne, že smluvní volnost bytového družstva při převodu bytů v budově, která je v jeho vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví, je omezena jen ve vztahu k jejich nájemcům – členům družstva. Naproti tomu zákon č. 72/1994 Sb. neomezuje smluvní volnost bytového družstva při převodu bytu v budově, kterou má ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví, jde-li o byt, který nemá nikdo v nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, uveřejněný pod č. 8/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2505/2012 - proti tomuto usnesení podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1125/13).
K námitce nepředvídatelnosti (překvapivosti) rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti vznesené dovolateli Nejvyšší soud dodává, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, či ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Tak tomu v dané věci není, neboť skutečnost, že k předmětnému bytu nebyla se žalobci uzavřena nájemní smlouva, zjistil a konstatoval již soud prvního stupně.
I další zpochybněnou otázku procesního práva – „vázanost“ soudu dřívějším pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 9 Cm 626/2008-94, při posouzení otázky, zda se žalobci stali členy bytového družstva žalovaného s právem nájmu k předmětnému bytu a také jeho společnými nájemci – odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2012, nebo rozsudek ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014), podle které je pro soud závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, naopak řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, není pro soud v jiném řízení závazné a nelze vyloučit ani možnost, kdy různé soudy s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně.
Dovolání není přípustné ani pro řešení právní otázky, zda výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015), podle níž za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Odvolací soud při úvaze, zda výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl k tomu, že získali další členský vklad v družstvu na základě poskytnutí nepravdivých informací proto, aby jej následně se ziskem převedli na třetí osobu. Jeho úvaha tak není zjevně nepřiměřená. Poukazují-li dovolatelé na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž rozhodování o úkonu procesněprávním vylučuje jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přehlíží, že jimi uvedená judikatura se týká návrhu na výkon rozhodnutí dle §251 o. s. ř. V dané věci však jde o nárok na uzavření smlouvy o převodu bytu, realizovaný podanou žalobou.
Konečně vznesli žalobci v dovolání také otázku neplatnosti převodu bytu uskutečněnému žalovaným osobám odlišným od členů družstva s právem na jeho užívání a jeho nájemců. Uvedenou otázku však odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, a proto se jí nemohl zabývat ani dovolací soud.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatelé uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolacímu soudu vytkli vadu řízení námitkou, že odvolací soud neprovedl jimi navržený důkaz v podobě účastnického výslechu žalobce. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení žalobců, že dovoláním je napadán rozsudek v celém rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ani přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu