ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.832.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 832/2020-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně K. V. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, proti žalované K.E.I. pharma, s.r.o. , se sídlem v Brně, Koliště 141/47, IČO 49969650, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, pro vyklizení nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 104/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 15 Co 107/2019-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Ing. Jana Kopřivy, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 55 C 104/2017-33, uložil žalované povinnost vyklidit budovu č. p. XY – objekt občanské vybavenosti, jež je součástí pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY (dále jen „nemovitosti“, „předmětné nemovitosti“), a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Rozsudek byl vydán jako rozsudek pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění (dále jen „o. s. ř.“) poté, co žalovaná nereagovala na usnesení tohoto soudu ze dne 3. 7. 2017, č. j. 55 C 104/2017-18, obsahující kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. k vyjádření ve věci, které jí bylo doručeno dne 10. 7. 2017.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 107/2019-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny veškeré předpoklady. Pochybení zaměstnankyně žalované nelze považovat za vážný důvod, který by jí bránil k podání včasného vyjádření k věci.
Dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále opět jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (vážný důvod pro případ zmeškání lhůty k podání kvalifikovaného vyjádření) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Judikatura dovolacího soudu již dříve dospěla k závěru, že vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání písemného vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas; jestliže tedy žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn pod č. 49/2006 v časopise Soudní judikatura). Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1742/2016).
Vážný důvod ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. představuje jednak překážka (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu, že (zjevně subjektivní) pochybení zaměstnankyně při otevření doručené pošty do datové schránky nelze považovat za vážný důvod, který žalované neumožnil v určené lhůtě podat kvalifikované vyjádření k žalobě, je se shora uvedenou judikaturou v souladu.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek v celém jeho rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu