ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.291.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 291/2020-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce H. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Accu - Tech s. r. o., se sídlem v Chrastavě, U Nisy 116, PSČ 463 31, identifikační číslo osoby 03255573, a 2) P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, společně zastoupeným Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, o zaplacení 58.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 82/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 29 Co 30/2019-373, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 29 Co 30/2019-373, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce a B. S. (manželka žalobce) se žalobou domáhali zaplacení 58.000 EUR s příslušenstvím jako dlužné částky za období od srpna 2014 do prosince 2016 z dohody ze dne 14. 3. 2010 (dále jen „dohoda o zprostředkování“), ve které se měla druhá žalovaná zavázat, že bude žalobci a jeho manželce vyplácet měsíční provizi ve výši 2.000 EUR za zprostředkování obchodních vztahů, obzvláště zprostředkování výroby kovových plášťů pro společnost Accumulator GmbH & Co. KG (dále jen „společnost Accumulator“).
[2] Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, č. j. 22 C 324/2016-318, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce a druhá žalovaná uzavřeli 14. 3. 2010 dohodu o zprostředkování.
2) Dohoda o zprostředkování byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že trvá „tak dlouho, jak dlouho bude trvat obchodní vztah“ druhé žalované se společností Accumulator.
3) V záhlaví dohody o zprostředkování byla uvedena i manželka žalobce; dohodu však podepsal pouze žalobce.
4) Obchodní vztah mezi druhou žalovanou a společností Accumulator skončil 4. 8. 2014.
5) Žalobce a manželka žalobce byli společníky druhé žalované. Své obchodní podíly převedli na R. L. smlouvami o převodu obchodních podílů datovanými 5. 5. 2010.
6) Druhá žalovaná změnila právní formu ze společnosti s ručením omezeným na komanditní společnost. Změna právní formy byla do obchodního rejstříku zapsána 14. 4. 2014.
7) Druhá žalovaná uzavřela s první žalovanou 4. 8. 2014 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva“), kterou převedla na první žalovanou vlastnické právo k nemovitostem v ní specifikovaným.
[4] Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že dohoda o zprostředkování byla uzavřena mezi žalobcem a druhou žalovanou. Manželka žalobce nebyla stranou dohody o zprostředkování, a proto jí uplatněný nárok nepřísluší.
[5] Podle mínění soudu však není důvodný ani nárok žalobce, který byl smluvní stranou dohody o zprostředkování. Je tomu tak proto, že obchodní vztah mezi druhou žalovanou a společností Accumulator skončil 4. 8. 2014.
[6] První žalovaná navíc není právní nástupkyní druhé žalované (neboť kupní smlouvu nelze kvalifikovat jako smlouvu o prodeji části závodu); žaloba proto není důvodná ani ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou.
[7] Usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 29 Co 30/2019-367, odvolací soud rozhodl, že po smrti B. S. (manželky žalobce) bude v řízení pokračováno s žalobcem, který je jejím dědicem.
[8] K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 6. 2019, č. j. 29 Co 30/2019-373, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
[9] Odvolací soud odkázal na tvrzení žalobce a jeho manželky (uvedená v žalobě) a konstatoval, že dohoda o zprostředkování byla uzavřena v souvislosti s ukončením majetkové účasti žalobce a jeho manželky ve druhé žalované. Proto odvolací soud s odkazem na §9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), resp. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 641/2005, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 17/2010, uzavřel, že v projednávané věci měly rozhodovat jako soudy prvního stupně krajské soudy.
[10] S tím odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc – podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „materiálního“ práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky, zda krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech mezi společníky obchodních korporací, nevyplývají-li z jejich účasti na obchodní korporaci.
[12] Dovolatelky namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[13] Dovolatelky uvádějí, že dohoda o zprostředkování nebyla uzavřena v souvislosti s ukončením majetkové účasti žalobce a jeho manželky ve druhé žalované. Odkazují přitom na závěry soudu prvního stupně, který – podle jejich přesvědčení – správně konstatoval, že spor se týká plnění z dohody o zprostředkování (nikoli plnění ze smluv o převodu obchodních podílů).
[14] Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda dovolání v projednávané věci, směřuje-li proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc postoupil podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není – s ohledem na úpravu §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. – objektivně nepřípustné.
[15] Podle §221 odst. 1 o. s. ř. platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle §219a, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení [písm. a)], nebo postoupí věc věcně příslušnému okresnímu nebo krajskému soudu, popřípadě soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu [písm. b)], anebo rozhodne o zastavení řízení, jestliže je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit (§104 odst. 1); není-li dána pravomoc soudů, rozhodne též o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží [písm. c)].
[16] Podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[17] Z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., o změně občanského soudního řádu a dalších zákonů (sněmovní tisk číslo 987, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 7. volební období, 2013 - 2017, s. 124-125), se k §238 o. s. ř. podává, že „navrhovaná změna si v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu (…) konečně nové písm. k) má odstranit nevhodnou procesní úpravu, dle které je možné podávat dovolání proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejeví se totiž jako vhodné, aby v této fázi soudního řízení do sporu zbytečně vstupoval dovolací soud, když je v prvé řadě nutné vyčkat rozhodnutí soudu prvního stupně (příp. soudu odvolacího), a tedy pravomocného rozhodnutí ve věci.“
[18] Smyslem a účelem úpravy výjimky z přípustnosti dovolání obsažené v §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. je urychlit celkový běh řízení tím, že dovolací přezkum závěrů zrušujících (kasačních) rozhodnutí odvolacího soudu (kdy odvolací soud věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení) bude přesunut teprve do závěrečné fáze řízení, kdy je rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno nebo změněno a věc je pravomocně skončena (sporné právní otázky jsou „s konečnou platností“ zodpovězeny).
[19] Ustanovení §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. je přitom formulováno jako výjimka z obecných pravidel přípustnosti stanovených v §237 o. s. ř. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, a judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu v něm citovanou).
[20] Právní úprava rozhodnutí o odvolání rozlišuje v ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř. tři druhy zrušujících (kasačních) rozhodnutí odvolacího soudu (popsané pod jednotlivými písmeny citovaného ustanovení). Liší se od sebe dalším postupem odvolacího soudu po vydání kasačního rozhodnutí, jenž se odvíjí od povahy důvodu pro zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí (kasačního důvodu).
[21] Výjimka z přípustnosti dovolání, obsažená v §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., zjevně (gramaticky) dopadá jen na kasační rozhodnutí podle §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro tento závěr svědčí rovněž teleologický výklad, neboť zrušením a vrácením věci soudu prvního stupně se řízení nekončí. V souladu se smyslem a účelem úpravy §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. by takové rozhodnutí odvolacího soudu nemělo být samostatně podrobeno dovolacímu přezkumu (k tomu srov. znění důvodové zprávy výše).
[22] Naopak §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. zjevně (gramaticky) nedopadá na rozhodnutí podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí, kterým se řízení končí, odpovídá tento závěr i smyslu a účelu úpravy.
[23] Sporná je situace u rozhodnutí podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Z jazykového hlediska na něj výjimka z přípustnosti dovolání nedopadá. Smysl a účel úpravy by zde nasvědčoval spíše závěru, podle něhož má výjimka z přípustnosti dovolání na takové rozhodnutí dopadat; ani za pomoci teleologického výkladu však nelze §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. uspokojivě vyložit.
[24] Nejde totiž o rozhodnutí, kterým by odvolací soud po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (bez dalšího) vrátil věc tomuto (stejnému) soudu k dalšímu řízení, nýbrž o rozhodnutí, kterým odvolací soud postupuje věc jinému soudu jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Úvaha odvolacího soudu o věcné příslušnosti zde představuje onu zodpovězenou spornou právní otázku, jejíž řešení by mělo podléhat dovolacímu přezkumu, a to tím spíše, že později již otázka věcné příslušnosti (ani v dovolacím řízení) přezkoumána být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009).
[25] Nejvyšší soud nepřehlédl, že úprava přezkumu věcné příslušnosti dle §104a a dle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je – do jisté míry – vnitřně rozporná. Je-li totiž učiněn v rozhodnutí nadřízeného (vrchního nebo Nejvyššího) soudu podle §104a o. s. ř., není možné závěr o věcné příslušnosti přezkoumat, zatímco rozhodnutí, kterým odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a postoupí věc věcně příslušnému okresnímu nebo krajskému soudu lze – ve světle výše uvedených závěrů – podrobit dovolacímu přezkumu. Přes tyto pochybnosti (nebo naopak právě pro ně) se však Nejvyšší soud – za použití restriktivního výkladu ustanovení upravujícího výjimku z pravidla – přiklání k závěru o přípustnosti dovolání.
[26] Ze všech uvedených důvodů nelze dovozovat, že by §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. dopadal také na případy, kdy věc odvolací soud (po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně) podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. postoupí věcně příslušnému okresnímu nebo krajskému soudu (popřípadě soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu). Dovolání proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu tedy není objektivně nepřípustné.
[27] Dovolání v projednávané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., a to pro řešení dovolatelkami formulované otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[28] Podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci.
[29] V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení provize, na níž mu měl vzniknout nárok z dohody o zprostředkování, tedy ze vztahu, který nesouvisí ( de iure ) s účastí žalobce v druhé žalované. Přestože jde o spor mezi obchodní korporací a jejím bývalým společníkem, nejde o spor, jenž by vyplýval z účasti žalobce v druhé žalované ve smyslu §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
[30] Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odvolacím soudem dovozená (ekonomická) souvislost dohody o zprostředkování s (posléze uzavřenými) smlouvami o převodu podílů. Převedli-li žalobce a jeho manželka své podíly na další osobu, nevznikly jim v souvislosti s těmito smlouvami žádné nároky vůči společnosti, jež by vyplývaly z účasti ve společnosti (či jejího ukončení) a k jejichž projednání by byly věcně příslušné krajské soudy.
[31] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolatelky uplatnily dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[32] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
[33] V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu