ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3730.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3730/2018-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce T. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, proti žalované H. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, o zaplacení 143.887.440 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 137/2014, o dovoláních J. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Dostálem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, M. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 28 Co 165/2016-207, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 28 Co 165/2016-207, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 2. 6. 2014 se žalobce domáhá náhrady škody, kterou mu žalovaná měla způsobit tím, že v důsledku porušení povinnosti převést obchodní podíl v B. (dále též jen „společnost“) v době určené ve smlouvě o smlouvě budoucí uzavřené mezi žalobcem a žalovanou žalobci nevzniklo právo na vyplacení podílu na zisku ve výši 159.567.440 Kč.
[2] Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. 2. 2016, č. j. 21 C 137/2014-124, nepřipustil přistoupení nových žalovaných J. P., narozeného XY, bytem XY (dále též jen „JP“), M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též jen „M.“), a společnosti do řízení.
[3] V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ke dni zahájení řízení zde nebyl nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, okresní soud by nadto nebyl věcně příslušný pro projednání sporu mezi žalobcem jako společníkem společnosti, společností a M. jako většinovou společnicí společnosti a rovněž mezi žalobcem a JP jako jednatelem společnosti, neboť podle §9 odst. 2 písm. e) a f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), by byl věcně příslušný krajský soud.
[4] Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 28 Co 165/2016-147, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud k dovolání žalobce usnesením ze dne 19. 9. 2017, č. j. 27 Cdo 542/2017-198, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že připustil, aby do řízení přistoupili další účastnící na straně žalované, a to JP, M. a společnost.
[6] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „v předmětné právní věci nejde o případ, že by v důsledku přistoupení navržených účastníků do řízení nastal nedostatek podmínky řízení, dále nelze bez dalšího dovodit, že by žalobce navrženým postupem sledoval obejití institutu záměny účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř. a dovolací soud shledal, že žalobce v dosavadních podáních ve věci tvrdil rozhodné skutečnosti týkající se tvrzeného protiprávního jednání nově navržených žalovaných účastníků a je zřejmé, čeho se žalobce proti nim domáhá“.
[7] Odvolací soud rovněž uzavřel, že v projednávané věci nejde o spor, který by měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud podle §9 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce „uplatnil nárok na plnění (mimo jiné) na podkladě tvrzení, že ke vzniku odpovědnosti za škodu, jejíž náhrady se domáhá, došlo ještě předtím, než se stal společníkem společnosti“.
[8] Proti usnesení odvolacího soudu podali JP, M. a společnost (každý zvlášť) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř., majíce za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení (podle obsahu dovolání) procesní otázky, zda soud může připustit přistoupení účastníků do řízení, přestože by tím založil překážku věci zahájené.
[9] Dovolatelé namítají, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, a s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1438/2005, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 19/2011, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 5032/2014, připuštěním přistoupení dovolatelů do řízení „vytvořil procesní stav, který mu brání pokračovat v tomto řízení s přistoupivšími účastníky, neboť se na ně vztahuje překážka věci zahájené“. Ke dni vyhlášení napadeného usnesení totiž probíhalo o témže nároku mezi týmiž účastníky u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 46/2017 řízení, jež bylo zahájeno dne 6. 3. 2017.
[10] Dovolatelé požadují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že nepřipustí jejich přistoupení do řízení na stranu žalované.
[11] Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že nárok vůči dovolatelům uplatnil soudní cestou již v roce 2014 návrhem na jejich přistoupení. Žaloba, kterou v roce 2017 podal z „právní opatrnosti“ (z důvodu nejistoty ohledně výsledku dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 27 Cdo 542/2017) a která se týká téhož nároku vůči týmž účastníkům řízení, tudíž podle žalobce nemůže představovat překážku věci zahájené, neboť „se v tomto řízení jedná o řízení dřívější“. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodná zamítl.
[12] Dovolání jsou přípustná podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolateli otevřené otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[13] Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
[14] Podle §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
[15] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.) [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
2) Pro přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. platí, že ten, jehož přístup do řízení je navržen, se stane účastníkem řízení až právní mocí usnesení, jímž soud takové přistoupení připustí. To znamená, že pro tohoto účastníka teprve tímto dnem nastanou procesní právní účinky podání žaloby (zahájení řízení) [za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1901/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 227/2002, a ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 648/2015].
3) Ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Z hlediska zjišťování existence překážky zahájeného řízení je – při identickém skutkovém základu věci – bez významu, jaké bude právní posouzení právního úkonu [za všechny srov. např. důvody usnesení ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, a ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněných pod čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
[16] Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož v poměrech projednávané věci nejde o případ, že by v důsledku přistoupení navržených účastníků do řízení nastal nedostatek podmínky řízení, aniž prověřil, zda ohledně téhož nároku bylo již zahájeno jiné (dřívější) řízení týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
[17] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[18] V další fázi řízení se odvolací soud bude zabývat tím, zda ohledně téhož nároku vůči dovolatelům bylo již dříve zahájeno jiné řízení se stejným předmětem, a zároveň nepřehlédne, že pro aplikaci závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, uveřejněném pod číslem 141/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není rozhodné, zda ke škodě, jejíž náhrady se žalobce domáhá, mělo dojít předtím, než se stal společníkem společnosti, či potom.
[19] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu