ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.4040.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 4040/2019-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Iva Waldera v právní věci žalobkyně V. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, PSČ 278 01, proti žalovaným 1) V. F. , narozenému XY, bytem XY, 2) J. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, PSČ 276 01, 3) I. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, PSČ 276 01, a 4) BYTOVÉMU DRUŽSTVU 3205, družstvu , se sídlem v Mělníku, Sportovní 3205, PSČ 276 01, identifikační číslo osoby 25636430, zastoupenému JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Krombholcova 327/15, PSČ 276 01, o určení členství v bytovém družstvu a o určení práva společného nájmu bytu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 131/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 201/2018-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit čtvrtému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním, druhým a třetím žalovaným nemá žádný ze jmenovaných právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 49 Cm 131/2016-137, určil, že žalobkyně je společně s prvním žalovaným společnou členkou BYTOVÉHO DRUŽSTVA 3205, družstva (dále jen „družstvo“), a že žalobkyně je společně s prvním žalovaným společnou nájemkyní družstevního bytu č. 52 o velikosti 49,65 m 2 , nacházejícího se v devátém nadzemním podlaží domu č. p. XY v XY (dále jen „družstevní byt“) [I. výrok], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
[2] K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím zastavil řízení o odvolání prvního žalovaného (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení, že žalobkyně je společně s prvním žalovaným společnou členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu, zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).
[3] Proti druhému až čtvrtému výroku v záhlaví uvedeného rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Odvolací soud vyšel (mimo jiné) z toho, že žalobkyně a první žalovaný nabyli do společného jmění manželů podíl v družstvu spojený s nájmem družstevního bytu (dále jen „družstevní podíl“), a stali se tak společnými nájemci družstevního bytu. Žalobkyně a první žalovaný uzavřeli se společností Ka - New Generation Reality s. r. o. (nedatovanou) nevýhradní smlouvu o zprostředkování a poskytování služeb spojených s prodejem nemovitostí (dále jen „smlouva o zprostředkování“), jejímž předmětem bylo „obstarání“ prodeje družstevního podílu. Dne 3. 9. 2014 uzavřel první žalovaný s druhým žalovaným a třetí žalovanou smlouvu o prodeji družstevního podílu, na jejímž základě byl družstevní podíl úplatně převeden na druhého žalovaného a třetí žalovanou (dále jen „převod družstevního podílu“ a „smlouva o převodu družstevního podílu“).
[5] Podle odvolacího soudu žalobkyně uzavřením smlouvy o zprostředkování konkludentně souhlasila s převodem družstevního podílu. Skutečnosti, že smlouva o převodu družstevního podílu byla uzavřena tři dny poté, kdy závazek zprostředkovatele obstarat převod družstevního podílu (podle smlouvy o zprostředkování) zanikl, a že družstevní podíl byl převeden za částku o 30.000 Kč nižší, než žalobkyně (v době uzavření smlouvy o zprostředkování) předpokládala, byly dle odvolacího soudu „nepodstatnými odchylkami“ od podmínek stanovených ve smlouvě o zprostředkování, jež samy o sobě nebrání závěru o existenci uvedeného souhlasu žalobkyně.
[6] Namítá-li dovolatelka, že uzavřením smlouvy o zprostředkování souhlasila s převodem družstevního podílu prvním žalovaným (výhradně) za podmínek: že z výtěžku prodeje bude zajištěno splnění „několika jejich společných závazků“ a že zbytek výtěžku bude mezi ně rozdělen, které nebyly – z důvodu na straně prvního žalovaného – splněny, vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci.
[7] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelkou předestřená otázka týkající se konkludentního souhlasu manžela podle §714 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
[8] Závěr odvolacího soudu, podle něhož postačilo, že dovolatelka souhlasila s uzavřením smlouvy o zprostředkování konkludentně, je nadto v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[9] Z té se podává, že v případě, kdy příslušný úkon, jenž přesahuje běžnou záležitost, učinil pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas s takovým úkonem vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je příslušný právní úkon neplatný, jen jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2293/2011, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 161/2019) . Tyto závěry – jež byly vysloveny k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 – se přiměřeně prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (tedy při výkladu §714 o. z.).
[10] Přípustným dovolání nečiní ani výtka dovolatelky, podle které odvolací soud opomenul vyhodnotit výpovědi svědků slyšených před soudem prvního stupně, které (dle jejího názoru) prokázaly její tvrzení, že měla v úmyslu převést družstevní podíl pouze za podmínky, že kupní cena bude hrazena do advokátní úschovy, aby mohla být následně použita k úhradě společných dluhů žalobkyně a prvního žalovaného. Dovolatelka totiž opomíjí, že odvolací soud tyto důkazy (opětovně) neprovedl a nevyhodnotil, neboť vycházel ze skutkových zjištění, ke kterým (hodnocením i těchto důkazů) dospěl soud prvního stupně (srov. odstavec 26 napadeného rozhodnutí). Dovolatelka tak polemizuje toliko s tím, jak soudy hodnotily důkazy.
[11] Samotné hodnocení důkazů pak nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[12] Námitkou, že odvolací soud dovolatelku řádně nepoučil podle §118a o. s. ř., dovolatelka poukazuje na údajnou vadu řízení, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a aniž vymezuje, který z předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn. Uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (viz §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.
[13] Napadené rozhodnutí ostatně vytýkanou vadou zjevně netrpí. Žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, ale naopak na základě prokázaného souhlasu žalobkyně s převodem družstevního podílu.
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[15] Náklady řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání ze dne 10. 1. 2020) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle §6 odst. 1, §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu 3.100 Kč. Spolu s (jedinou) náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 4.114 Kč.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a prvním, druhým a třetím žalovaným vychází z toho, že těmto žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu