ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.4469.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 4469/2018-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce OSA – Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s. , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 63839997, proti žalované M7 Group S. A. , se sídlem v Lucemburku, 2 rue Albert Borschette, L-1246, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B148073, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, PSČ 110 00, o zaplacení 15.374.502 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 150/2016, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-140, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-150, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2018, č. j. 34 C 150/2016-24, rozhodl, že pravomoc českých soudů je dána (výrok. I.) a že se řízení nezastavuje (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 26. 4. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-140, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-150, potvrdil usnesení soudu prvního stupně „v tom správném znění, že námitka nedostatku pravomoci českých soudů, vznesená žalovanou, se zamítá“.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Shodné závěry soudů obou stupňů, podle kterých je pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů dána podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Brusel I bis“), neboť odpovědnost z bezdůvodného obohacení je kvazideliktní odpovědností, jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1/ Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, 189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, odst. 16; nebo rozsudek ze dne 25. 11. 2011, C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, odst. 38). Uvedený pojem tedy Soudní dvůr vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“ (viz rozsudek Kalfelis, odst. 18).
2/ S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“ typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pak odlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straně žalovaného. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I.
[6] Srovnej za všechna rozhodnutí například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013.
[7] Na těchto závěrech, které se prosadí i v poměrech nařízení Brusel I bis, přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jak dovolací soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4100/2018, odkaz dovolatelky na stanovisko generálního advokáta Nilse Wahla k věci C-102/15 není přiléhavý, neboť Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, C-102/2015, Gazdasági Versenyhivatal proti Siemens Aktiengesellschaft Österreich, otázkou, zda bezdůvodné obohacení odpovídá ve smyslu nařízení Brusel I bis deliktní či kvazideliktní odpovědnosti, nezabýval.
[8] Dovolací soud není ani povinen (jak se dovolatelka mylně domnívá) položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda lze čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládat tak, „že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, … představuje ‚věc týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti‘ ve smyslu uvedeného ustanovení“. Existuje-li ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (jedná se o tzv. acte éclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, C-283/81 (CILFIT), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu