ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.4744.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 4744/2018-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně FFINANCE LLC. , se sídlem ve Wilmingtonu, 3411 Silverside Road, County of New Castle, DE19810, Delaware, Spojené státy americké, registrační číslo 5536898, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, PSČ 130 00, proti žalované AGROFERT, a. s. , se sídlem v Praze 4, Pyšelská 2327/2, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26185610, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení 20.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 198/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 21 Co 103/2018-620, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 63.646 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 41 C 198/2010-565, zamítl žalobu o zaplacení 20.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když jeho předchozí rozsudek ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 Co 128/2014-399, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2013, č. j. 41 C 198/2010-252, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 32 Cdo 2023/2015-455, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovanou uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Z té se podává, že:
1) Smyslem §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
2) Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
3) Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[7] V poměrech projednávané věci (podle obsahu spisu) žádná z uvedených okolností nenastala. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „žalovaná marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a odepření jejího práva uplatnění námitky promlčení by bylo vůči ní nepřiměřeným a neodůvodněným postihem“.
[8] Dovolatelkou namítané okolnosti (že žalovaná přihlásila svou podmíněnou pohledávku z titulu ručení do konkurzního řízení a inkasovala na ni částku 343.314,60 Kč a že vyslovila souhlas s převzetím závazku) nejsou z hlediska shora uvedených judikaturních závěrů významné.
[9] Závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku, jenž sám o sobě postačuje (v případě jeho správnosti) k zamítnutí žaloby, dovolatelka nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
[10] Za této situace nečiní dovolání přípustným ani další dovolatelkou předestřené otázky (platnost smlouvy o převzetí závazku, aktivní věcná legitimace dovolatelky a s tím související otázka rozložení důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení a účinky koncentrace řízení). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).
[11] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek předkládaných dovolatelkou Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejich vyřešení (ve smyslu §237 o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu