ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.921.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 921/2020-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. et Mgr. Radima Dostala , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 71/11, PSČ 757 01, jako insolvenčního správce dlužníka P. H., narozeného XY, proti žalované Š. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Robertem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 747/10, PSČ 140 00, o zaplacení 230.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 71/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 14 Co 300/2019-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] P. H. (dále jen „P. H.“) se žalobou domáhal, aby mu žalovaná (Š.) zaplatila 230.000 Kč s příslušenstvím, jež jí poskytl jako zálohu na úhradu ceny za převod vlastnického práva k bytové jednotce (dále jen „bytová jednotka“), kterou – jako společník žalované – užíval.
[2] Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 20 C 71/2018-82, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Městský soud v Praze k odvolání P. H. rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 14 Co 300/2019-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit P. H. 230.000 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Podle ustálené rozhodovací praxe platí, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, či usnesení ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011, nebo ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3259/2016); přitom není rozhodující, zda takovou platbu považovali za zálohu sami účastníci smlouvy, nýbrž zda tato platba měla – objektivně vzato – charakter zálohy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007).
[6] Při posuzování otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vrácení zálohy je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009).
[7] Byla-li právním důvodem plnění zamýšlená koupě bytové jednotky, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v tom, že záloha je důvodnou platbou až do okamžiku, v němž bylo zřejmé, že předpokládaná smlouva nebude uzavřena, jinak řečeno, do okamžiku, v němž byl vytvořen takový stav, z něhož bylo seznatelné, že kupní smlouva realizována nebude. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 48/2005, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012, či usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005).
[8] Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že důvod, pro který P. H. poskytl společnosti zálohu 230.000 Kč na úhradu ceny za převod vlastnického práva k bytové jednotce, odpadl rozhodnutím valné hromady žalované, která se konala dne 18. 5. 2016 a na níž bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k bytové jednotce bude převedeno na jinou (třetí) osobu; teprve od tohoto dne mohla podle odvolacího soudu „začít běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba.“
[9] Dovolací argumentace, která směřuje výhradně k řešení otázky, zda mohlo usnesení přijaté na valné hromadě konané dne 25. 1. 2013 mimo program valné hromady (dále jen „sporné usnesení“) „založit platný závazek společnosti“ (resp. zda šlo o rozhodnutí přijaté mimo valnou hromadu ve smyslu §130 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“), není s to založit přípustnost dovolání, neboť řešení nastíněné otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatelky, které založilo dovoláním napadené rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[10] Sporným usnesením bylo rozhodnuto, že společníkům budou dříve uhrazené zálohy na převod vlastnického práva k bytovým jednotkám vráceny nejpozději „do tří měsíců od data rozhodnutí valné hromady o nepřevedení bytových jednotek do jejich osobního vlastnictví.“
[11] Vyšel-li však odvolací soud z toho, že důvod, pro který P. H. poskytl žalované zálohu 230.000 Kč na úhradu ceny za převod vlastnického práva k bytové jednotce, odpadl rozhodnutím valné hromady žalované, která se konala dne 18. 5. 2016, není pro posouzení běhu promlčecí doby rozhodující, zda sporné usnesení „platně založilo závazky společnosti“. I kdyby totiž sporné usnesení nebylo rozhodnutím přijatým mimo valnou hromadu ve smyslu §130 obch. zák. a nezaložilo závazek žalované vrátit P. H. poskytnutou zálohu „do tří měsíců od data rozhodnutí valné hromady o nepřevedení bytových jednotek do jejich osobního vlastnictví,“ byla v projednávané věci žaloba podána před uplynutím subjektivní promlčecí doby (promlčecí lhůty) pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení, neboť byla doručena soudu 18. 5. 2018.
[12] K tomu se sluší poznamenat, že závěr odvolacího soudu, podle kterého důvod, pro nějž P. H. poskytl společnosti zálohu 230.000 Kč na úhradu ceny za převod vlastnického práva k bytové jednotce, odpadl rozhodnutím valné hromady žalované, která se konala dne 18. 5. 2016 (a podle kterého začala subjektivní dvouletá promlčecí doba běžet od tohoto dne), dovolatelka v dovolání nenapadá, a tak jej dovolacímu přezkumu neotevírá (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
[13] Nejvyšší soud nepřehlédl, že:
1) Usnesením ze dne 13. 11. 2017, č. j. MSPH 89 INS XY, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) – mimo jiné – zjistil úpadek P. H. (výrok I.), povolil mu řešení úpadku oddlužením (výrok II.) a insolvenčním správcem P. H. ustanovil Mgr. et Mgr. Radima Dostala (dále též jen „R. D.“) [výrok III.].
2) Usnesením ze dne 3. 5. 2018, č. j. MSPH 89 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení P. H. zpeněžením majetkové podstaty (výrok III.) a v souladu s ustanovením §406 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném, označil majetek, který podle stavu ke dni vydání usnesení náleží do majetkové podstaty (výrok IV.), tedy majetek, který má být zpeněžen podle zvoleného způsobu oddlužení. Sporná pohledávka P. H. vůči žalované není v tomto výčtu obsažena.
3) Přípisem datovaným 11. 11. 2019 vyzval odvolací soud R. D., aby mu sdělil, zda spornou pohledávku sepsal (respektive hodlá sepsat) do majetkové podstaty P. H.
4) Podáním datovaným 15. 11. 2019 sdělil R. D. odvolacímu soudu, že P. H. neuvedl spornou pohledávku v seznamu svého majetku (takže nebyla sepsána do majetkové podstaty), že ji ale R. D. pokládá za spornou minimálně co do promlčení, takže ji případně sepíše do majetkové podstaty až v případě příznivého výsledku předmětného sporu.
5) V aktualizovaném soupisu majetkové podstaty ze dne 13. 12. 2019, zveřejněném v insolvenčním rejstříku 20. 12. 2019 (B-29), je (nově) zahrnuta i sporná pohledávka, k čemuž R. D. vysvětluje, že k dodatečnému soupisu došlo podle §412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.
[14] Z ustanovení §408 odst. 1 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) se podává, že ohledně majetku náležícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí obdobně ustanovení insolvenčního zákona o účincích prohlášení konkursu, tedy i ten účinek, že dispoziční oprávnění k majetku, který má být zpeněžen, přechází na insolvenčního správce (srov. mutatis mutandis např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 11/2016, uveřejněného pod číslem 52/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tytéž účinky se prosazují též ohledně majetku, který insolvenční soud neoznačil v usnesení o schválení oddlužení proto, že jej (insolvenční) dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl. Skutečnost, že v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty hodlá zpeněžit i jiný (další) majetek než ten, který insolvenční soud uvedl ve výčtu provedeném v usnesení o schválení oddlužení (§406 odst. 2 insolvenčního zákona, v rozhodném znění), dává insolvenční správce najevo právě prostřednictvím (dodatečně pořízeného) soupisu takového majetku do majetkové podstaty dlužníka (nejde ale o postup dle §412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, neboť toto ustanovení se týká oddlužení plněním splátkového kalendáře).
[15] Obranou (insolvenčního) dlužníka proti takovému postupu (proti takovému soupisu) je (může být) jeho návrh na vynětí takového majetku z majetkové podstaty podložený např. argumentem, že nejde o „zatajený“ majetek nebo argumentem, že jde o majetek, který získal (nově nabyl) poté, co nastaly účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (srov. §226 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením §207 a §408 odst. 2 insolvenčního zákona). Jakmile však nastanou (a trvají) účinky následného (po účinnosti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty provedeného) soupisu takového majetku, musí se změna dispozičních oprávnění k tomuto majetku vyvolaná soupisem promítnout též v procesní rovině (ve sporech, jež dlužník ohledně takového majetku vede), přičemž postupy předjímané (v konkursní rovině) pro nalézací řízení ustanoveními §263 a násl. insolvenčního zákona při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s pouhým následným soupisem určitého majetku propojit nelze. Řečené platí tím více, jestliže následnému (po účinnosti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty provedenému) soupisu majetku do majetkové podstaty předcházelo období, v němž insolvenční správce žádná práva k předmětnému majetku (zde pohledávce) vědomě neuplatňoval; srov. pro poměry této věci sdělení R. D. reprodukované v odstavci [13] pod bodem 4).
[16] Lze tudíž shrnout, že sepíše-li insolvenční správce dlužníka do majetkové podstaty dlužníka pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem po účinnosti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (jež pohledávku ve smyslu §406 odst. 2 insolvenčního zákona, v rozhodném znění, neidentifikuje jako majetek, který má být zpeněžen podle zvoleného způsobu oddlužení), vstupuje účinností soupisu bez dalšího na místo dlužníka do sporu, v němž dlužník tuto pohledávku vymáhá u obecného soudu vůči svému dlužníku.
[17] Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že k podání dovolatelky datovanému 21. 4. 2020, které bylo označeno jako „doplnění dovolání“, nemohl při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet, neboť změna vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu §242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalované bylo odmítnuto a procesně úspěšnému žalobci (insolvenčnímu správci) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Za součást účelně vynaložených nákladů žalobce přitom Nejvyšší soud nepokládal náklady vzešlé z vyjádření k dovolání datovaného 24. 2. 2020. Jde totiž o vyjádření P. H. učiněné poté, co důsledkem soupisu žalobou uplatněné pohledávky do majetkové podstaty P. H. zanikla účast P. H. v předmětném sporu [v době sepisu vyjádření k dovolání již P. H. nebyl žalobcem (srov. odstavce [14] a [15] výše)].
[19] O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti je totiž závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), takže se stal bezpředmětným včasným odmítnutím dovolání.
[20] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu