ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1289.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1289/2020-656
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České strany sociálně demokratické , se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, identifikační číslo osoby: 00409171, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby: XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 635.074,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 50/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2019, č. j. 17 Co 211/2018-634, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 117 C 50/2010-537, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 3. 2019, č. j. 117 C 50/2010-593, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 6.637.799,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 6.637.799,40 Kč za období od 8. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž žalovaný požadoval po žalobkyni zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6.637.799,40 Kč za období od 13. 4. 2010 do 7. 3. 2012 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 635.074,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za období od 30. 3. 2011 do zaplacení (výrok VI.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (proti výrokům I., III., IV. a VI.) i žalovaného (proti výrokům I., II., III. a V.) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 17 Co 211/2018-634, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výroku VI. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 635.074,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za období od 30. 3. 2011 do zaplacení, a ve zbývajících výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval v pořadí již třetím rozsudkem, vyšel ze zjištění, že žalovaný v rozhodném období od 10. 3. 2008 do 28. 2. 2010 užíval nebytové prostory situované v nemovitosti č. p. XY ve XY ulici v XY (dále „předmětné prostory“), jejímž vlastníkem byla v rozhodném období žalobkyně, aniž by ho k užívání opravňoval právní titul, neboť smlouva o nájmu předmětných prostor sjednaná účastníky řízení dne 7. 5. 2002 byla shledána Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), absolutně neplatnou. Dovodil proto, že žalovaný v rozhodné době užíval předmětné prostory bez právního důvodu, a tudíž se bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a to ve výši, jež se odvíjí od obvyklého nájemného za užívání předmětných prostor. Odvolací soud korigoval závěr soudu prvního stupně toliko ve vztahu k námitce započtení vznesené žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku, jíž byl ve výroku VI. změněn rozsudek soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), jakož i v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že odvolací soud se nezabýval tím, zda z teoretického hlediska mohlo v daném případě vzniknout bezdůvodné obohacení. Má totiž za to, že předmětné prostory (bývalé kino) nebylo možno v důsledku nevyhovujícího stavebně technického stavu vůbec pronajmout, a tudíž se žalovaný nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, ba naopak žalobkyně obdržela prospěch, který by za normálních okolností nezískala. Brojí rovněž proti výši bezdůvodného obohacení, jež dle mínění dovolatele neodpovídá obvyklému nájemnému, neboť do částky obvyklého nájemného byly odvolacím soudem zahrnuty „i náklady na služby, údržbu a provoz, pojištění a daň“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by však žalobkyně řádně tvrdila, jakým způsobem a v jakém rozsahu žalovaný předmětné prostory užíval. Domnívá se proto, že odvolací soud měl žalobkyni prostřednictvím procesních nástrojů občanského soudního řízení vést k doplnění tvrzení tak, aby mohl řádně konstruovat skutkový stav a následně na něj aplikovat příslušná ustanovení právního předpisu. Vyjadřuje též přesvědčení, že odvolací soud nepřípustně dovozoval skutkové závěry (zejména rozsah užívání předmětných nebytových prostor) z absolutně neplatné nájemní smlouvy, čímž došlo k relativizaci institutu absolutní neplatnosti právního jednání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
Se zřetelem k tomu, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (§451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017). Plnění bez právního důvodu je pak jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl) [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011].
Majetkový prospěch, který je povinen podle pravidel o bezdůvodném obohacení obohacený vydat (viz §451 obč. zák.), vzniká i užíváním cizí věci (zde nemovitosti) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, nebo dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2905/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5753/2015).
V nyní posuzované věci odvolací soud postupoval ohledně nároku žalobkyně na zaplacení náhrady za užívání předmětných nebytových prostor v jejím vlastnictví žalovaným bez platné smlouvy v souladu se shora uvedenými závěry dovolacího soudu. Rozporuje-li dovolatel výši obvyklého nájemného, jímž se patří obohacení neoprávněného uživatele věci poměřovat, sluší se uvést, že obvyklé nájemné je pojímáno jako úplata vynakládaná za užívání stejné nebo podobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek, tudíž jeho výše odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty (nebytovými prostory) s neregulovaným neboli tržním nájemným. Brojí-li žalovaný v dovolání proti výši obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem opíraje se o argumentaci, že obvyklé nájemné nezahrnuje náklady spojené s vlastnictvím nemovitosti [(náklady na údržbu a provoz, pojištění stavby či daň z nemovitosti); náklady na služby a energie - oproti mínění žalovaného – nejsou v obvyklém nájemném zahrnuty (viz bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)], kritizuje tím skutkový závěr, od něhož se odvíjí výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Žalovaný tak ve skutečnosti uplatňuje námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu o obvyklém nájemném vycházejícím z posudku znaleckého ústavu. Zjištění konkrétní částky (obvyklého nájemného) ovšem není aplikací právních norem na daný skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr vycházející z hodnocení provedených důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího přezkumu dovolacím soudem podléhat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2428/2016, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015).
Sluší se podotknout, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Přitakat nelze rovněž výtkám dovolatele stran vyvozování skutkových zjištění z neplatného právního jednání, neboť o takovou situaci se v projednávané kauze nejedná. Z napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud se vymezením předmětu užívání ze strany žalobkyně podrobně zabýval a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaný předmětné prostory užíval v rozsahu přinejmenším 606 m 2 , přičemž jeho argumentace, jež se této problematiky týká, je srozumitelná a racionální. Dovolatel ostatně nepoukazuje na okolnosti, jež by nasvědčovaly závěru, že žalovaný užíval předmětné prostory ve větším, nebo menším rozsahu. Táže-li se tedy dovolatel, „zda může soud jako důkaz hodnotit i smlouvu, kterou předtím shledal jako absolutně neplatné právní jednání, respektive zda může i z absolutně neplatné smlouvy dovozovat skutková zjištění a tato následně právně hodnotit“, je třeba uvést, že dovolatel přehlíží, že skutková otázka rozsahu užívání byla mezi stranami nesporná, a tudíž nespornému tvrzení o právně významné skutečnost lze v poměrech projednávané věci přiznat v souladu s ustanovením §120 odst. 3 o. s. ř. primární důkazní význam. Proto nebylo třeba zabývat se z hlediska přípustnosti dovolání dovolatelem vymezenou otázkou, zda takové zjištění mohl odvolací soud učinit z absolutně neplatné smlouvy o nájmu. Ostatně, odvolací soud v bodě 20. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přiléhavě uvedl, že účastníci (absolutně neplatné) smlouvy o nájmu se podle jejích ujednání řadu let chovali a respektovali práva a závazky smlouvou založené a nebylo proto žádného důvodu, aby odvolací soud k faktickému chování podle smlouvy (nikoliv ke smlouvě samotné, jež navíc nebyla důkazem jediným a ani stěžejním) nepřihlédl.
Poměřoval-li dovolatel napadený rozsudek odvolacího soudu se závěry jím odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, je vhodné připomenout, že není přiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, neboť v nyní projednávané kauze – na rozdíl od věci odkazované – nebyly zjištěny takové specifické okolnosti, které by umožňovaly učinit úsudek, že předmětné prostory nebylo vůbec možné v rozhodném období pronajmout, a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení subjektu, který ji užíval. Nepřípadný je rovněž poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1043/2006, neboť rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, je založen na právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci, nikoli na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ze strany žalobkyně ohledně určité právně významné skutkové okolnosti.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu