ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1888.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1888/2019-1293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, proti žalovanému R. G. O. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, o 221.626 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 63/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. července 2018, č. j. 59 Co 44/2018-1239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 5 C 63/2000-1153, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 5 C 63/2000-1157, uložil žalovanému zaplatit žalobci shora uvedenou částku s 12% úrokem z prodlení ode dne 20. 3. 1999 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) Následným usnesením pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Po kasaci svého dřívějšího rozhodnutí usnesením odvolacího soudu tak nyní vyhověl požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo zhodnocením jeho domu v důsledku stavebních prací žalobcem provedených, aniž by mezi nimi byla uzavřena řádná smlouva o dílo. Výši bezdůvodného obohacení stanovil soud jako rozdíl ceny nemovitosti před realizací prací a po ní, vyšed z revizního posudku zpracovaného společností Statikum doplněného o výslech znalce. Současně dospěl k závěru, že od okamžiku dokončení prací byl žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, pročež žalobci přiznal příslušenství od výše uvedeného data.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jenž je rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 59 Co 44/2018-1239, v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost k zaplacení 221.626 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 5. 2000 do zaplacení, potvrdil (výrok I.), ve zbylé části výroku I. je změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu i účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud se po doplnění dokazování dalším výslechem znalce Ing. Pavla Pejchala ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran vzniku bezdůvodného obohacení i jeho výše, přičemž pokládal za přiléhavé vycházet z revizního znaleckého posudku, jenž dostál formálním i obsahovým náležitostem vyžadovaným právními předpisy. Kvitoval rovněž postup okresního soudu, jenž vázán žalobním petitem vyhověl požadavku žalobce toliko v uplatněné výši 221.626 Kč. Pochybení soudu prvního stupně shledal pouze ve vztahu k rozhodnutí o úrocích z prodlení. V případě bezdůvodného obohacení je totiž dlužník povinen žalobci plnění poskytnout až den po té, co je o ně věřitelem požádán. Úsudek okresního soudu proto korigoval stran období, za něž bylo příslušenství žalované částky přiznáno, jakož i ohledně výše úroku z prodlení.
Proti tomuto rozsudku (posuzováno dle obsahu ovšem nikoli proti té jeho části, jíž bylo prvoinstanční rozhodnutí změněno) podal dovolání žalovaný brojící zejména proti reviznímu znaleckému posudku stěžejnímu pro úsudek nalézacích soudů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 namítá jeho dílčí nedostatky i nesplnění zadání a preferuje závěry v pořadí prvního z předložených znaleckých posudků vyhotoveného Ing. Dufkou. Nesouhlasí s podklady, z nichž znalec vycházel, a vytýká mu též, že nepřípustně nahrazoval činnost příslušející výlučně soudu, který přistoupil k prostému převzetí jeho konkluzí. Pochybení pak spatřuje rovněž v nedostatečném hodnocení konkrétních důkazů, či jejich neprovedení a nevypořádání se s některými tvrzeními stran. Závěrem navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno rádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu
§241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání přípustné není.
Dovolací argumentace žalovaného se omezuje toliko na kritiku kvality i samotných závěrů znaleckého posudku, případně nesouhlasí s jejich aprobací nalézacími soudy, jakož i s jejich postojem k ostatním důkazním prostředkům. Dovolatel tak formuluje námitky výhradně skutkového charakteru, respektive zpochybňuje hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Z uvedeného ovšem na přípustnost dovolání usuzovat nelze, poněvadž Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění, případně revidovat hodnocení v řízení provedených důkazů (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, jakož i další v něm uváděná rozhodnutí, obecně viz též jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost lze pak poukázat i na konstantní judikaturu vyjadřující se k problematice specifik znaleckého posudku jako důkazního prostředku (§127 odst. 1 o. s. ř.) i limitům jeho přezkumu soudem, akcentující skutečnost, že soudy nedisponující zpravidla odbornými znalostmi nejsou kompetentní k přezkumu věcné správnosti znaleckého posudku, či k nahrazování jeho názorů vlastními. Řečené však neznamená, že by soud výsledek znaleckého zkoumání měl bez dalšího přejímat, nýbrž může znalci, má-li o jeho poznatcích pochybnosti, uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil, či jinak eliminoval jeho nedostatky, popřípadě může zadat vypracování posudku nového, respektive revizního (k tomu viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2016, a judikaturu v něm zmiňovanou včetně jeho rozsudku ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). Ani zde připomenutým tezím ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí nepříčí, přistoupil-li odvolací soud k výslechu znalce, při němž došlo k vyjasnění eventuálních nesrovnalostí stran znaleckého nálezu.
Konečně ani ve vztahu k nyní posuzované kauze nepřípadný poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, v němž by snad bylo lze spatřovat výtku odklonu odvolacího soudu od judikatury soudu dovolacího, přípustnost dovolání založit nemůže. Dle citovaného rozhodnutí se dovolateli podařilo úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu dřívější právní úpravy (konkrétně podle
§241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.), který míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu. Obdobný dovolací důvod ovšem podle aktuálně rozhodné právní úpravy dovolateli nesvědčí (viz shora). V něm vyřčeným závěrům ohledně hodnocení znaleckého posudku se nadto napadené rozhodnutí nikterak nepříčí.
Brojí-li pak žalovaný rovněž proti nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nehledě na absenci jakékoliv dovolací argumentace v tomto směru.
Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nerozhodl, přičemž dovolatel neformuloval jiný důvod, pro který by bylo možné na jeho podání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu