ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1888.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1888/2018-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , P., zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 393/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017, č. j. 27 Co 379/2017-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobkyni částku 18.040 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Černického do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 7 C 393/2015-142, ve vztahu k ve výroku specifikovaným nemovitostem řízení zastavil (výrok I.), nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu blíže konkretizovaných pozemků ve vlastnictví státu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V podstatě tak vyhověl žádání žalobkyně, již považoval za osobu oprávněnou ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Shledav dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni (shodně jako v obdobných kauzách týchž účastníků, či ve skutkově srovnatelných sporech vedených bratrem žalobkyně) liknavým pro dlouhodobé neplnění jejích povinností vydávat náhradní pozemky, jakož i pro nedostatečnost veřejné nabídky k tomu určených pozemků, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný proces a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních pozemků. Při stanovení výše restitučního nároku vyšel okresní soud ze znaleckého posudku zpracovaného YBN Consult – Znalecký ústav s.r.o. V části, v níž vzala žalobkyně svou žalobu zpět, řízení zastavil.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 27 Co 379/2017-296, v napadeném rozsahu ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.), v odvoláním dotčené části výroku II. a ve zbylém rozsahu výroku III. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Přisvědčiv skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jež považoval za správná a dostatečná, ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. Kvitoval hodnocení jednání žalované jako liknavého, akcentuje přitom nedostatečnost veřejné nabídky žalované, její pasivitu, jakož i dobu, po niž nebyl restituční nárok žalobkyně stále uspokojen. Vyšed ze znaleckých posudků konstatoval, že hodnota nároku převyšuje cenu požadovaných náhradních pozemků, jež současně pokládal za vhodné. Pro vylíčené napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Ke korekci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přistoupil z důvodu aplikace nepřiléhavého ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaná (soudě dle obsahu podání nenapadá samostatnou argumentací rozhodnutí o náhradě nákladů řízení), vymezujíc jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování údajné liknavosti a svévole žalované. Domnívá se, že z její strany nebylo postupováno liknavě, nýbrž v souladu se zákonem o půdě. To, že byla žalobkyně pasivní a neposkytla dostatečnou součinnost, nelze klást k tíži dovolatelky. Rovněž judikatura Nejvyššího soudu předpokládá aktivní přístup oprávněné osoby (viz konkrétně jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5016/2014 a sp. zn. 28 Cdo 2597/2015). Jako judikaturou doposud neřešenou dále předkládá otázku možnosti aplikace srážek ze zjištěné ceny dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., při určení výše restitučního nároku. Použití zmiňovaných srážek prosazuje, dožadujíc se ekvivalence mezi odňatými a náhradními pozemky. Pro nesprávné právní posouzení věci závěrem navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustným shledat nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje i sama dovolatelka, je ustálena v závěru, podle něhož se oprávněná osoba disponující nárokem na poskytnutí náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě může žalobou domáhat uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní nástupkyní je žalovaná, srov. §22 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), aby s ní uzavřel smlouvu o převodu vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr konkrétního náhradního pozemku nadána není), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků takových kvalitativních a kvantitativních parametrů, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání povinné osoby, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i Státního pozemkového úřadu (potažmo jeho právního předchůdce) je ovšem především otázkou skutkových zjištění. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko přezkoumává, zda úvaha, jež soudy nižších stupňů vedla k úsudku, že žalované liknavost při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány již citovanou judikaturou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015).
Spatřoval-li v nynější věci odvolací soud liknavost žalované v její nečinnosti, nepatřičném ocenění nároku žalobkyně, jakož i v nedostatečnosti (kvalitativní i kvantitativní) veřejné nabídky, pro něž nebyla s to nárok žalobkyně řádně uspokojit, nikterak se jeho úsudek nepříčí shora poukazované ani dovolatelkou citované judikatuře. Nepřípadným se rovněž jeví argument žalované vytýkající žalobkyni neúčast ve veřejných nabídkách, poněvadž ta byla důsledkem právě liknavého postupu žalované projevujícího se jednak v již zmiňované nedostatečnosti veřejných nabídek, dále například i v přespříliš formálním postupu žalované stran přijímání žádostí restituentky, jakož i v nesprávném ocenění jejího nároku, jenž byl v chybné výši (jako přečerpaný) žalovanou evidován. Uvedené nelze klást k tíži žalobkyně, a zhojit tak nekorektní přístup veřejnoprávního subjektu, jehož povinností bylo nárok oprávněné osoby uspokojit, pročež i takto rozporované úvahy odvolacího soudu obstojí jako s judikaturou konformní (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, jakož i žalovanou výslovně zmiňovaná usnesení dovolacího soudu ze dne 23. 2. 2016. sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015). Přípustnost dovolání pak nemohou založit výtky dovolatelky zpochybňující zjištění o nedostatcích veřejných nabídek, poněvadž jimi brojí toliko proti skutkovým závěrům, jež ovšem revizi ze strany dovolacího soudu orientované pouze na přezkum konkluzí právních pro svou povahu podléhat nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016).
Napadenému rozhodnutí nelze ničeho vytýkat ani ohledně problematiky ocenění restitučního nároku žalobkyně. Případným se jeví zopakovat závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu (na něž ostatně poukázal již ve svém dřívějším rozhodnutí týkajícím se obdobného skutkového stavu ve sporu mezi týmiž účastnicemi – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018), podle kterých má být cena náhradního pozemku ekvivalentní k ceně odebraných pozemků, přičemž je zapotřebí zohlednit, byly-li pozemky odnímané státem určeny k výstavbě (jako je tomu v projednávané věci). Takové je dle ustálené rozhodovací praxe, s níž se ostatně i dovolatelka ztotožňuje, nezbytné ocenit jako pozemky stavební ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a jeho usnesení ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a další v něm poukazovaná rozhodnutí). V intencích uvedeného postupoval i odvolací soud vycházející ze znaleckého posudku, jenž předmětné pozemky ocenil zcela přiléhavě jako stavební, neboť byly vykupovány za účelem výstavby sídliště.
Přípustnost dovolání pak nezapříčiní ani námitky dovolatelky dožadující se v judikatuře Nejvyššího soudu originálního vyřešení otázky obecné aplikovatelnosti ustanovení o srážkách podle přílohy užitého cenového předpisu, poněvadž na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (obdobně srovnej již shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 427/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Krajský soud vycházeje ze skutkových zjištění a zmíněného znaleckého posudku přijal závěr, že zde nejsou dány podmínky pro aplikaci žalovanou poukazovaných srážek. Nevyloučil tudíž všeobecně uplatnění prosazovaných ustanovení v restitučních kauzách. Nesouhlasí-li žalovaná snad se závěry znaleckého posudku, resp. odvolacího soudu v tomto směru (absence důvodů pro užití srážek), brojí svými argumenty toliko proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obecně viz jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem ke shora uvedenému je tedy možné uzavřít, že dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., a její dovolání proto muselo být coby nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), považuje za tarifní hodnotu ve smyslu §8 advokátního tarifu částku, v níž je nárok žalobkyně uspokojován, tj. 2.359.234 Kč. Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 17.740 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.040 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu