ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1924.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1924/2020-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: město Nové Město pod Smrkem, IČO 00263036, se sídlem v Novém Městě pod Smrkem, Palackého 280, zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalovanému: Vojenské lesy a statky ČR, s. p. , IČO 00000205, se sídlem v Praze, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 233/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. ledna 2020, č. j. 36 Co 216/2019-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Tichého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 2. 2019, č. j. 53 C 233/2014-145, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků či jejich částí, situovaných v k. ú. L. p. S., N. m. p. S., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním v plném rozsahu žalobce. Předestřel otázky, zda předpokladem vydání majetku dle §2c zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je bez dalšího naplnění formálních náležitostí vyžadovaných tímto zákonným ustanovením, zda lze odmítnout žádost obce o zařazení nemovité věci do seznamu předkládaného ke schválení vládě ve smyslu ustanovení §2c odst. 1 písm. f), odst. 4 zákona č. 172/1991, zda ustanovení §2c zákona č. 172/1991 Sb. zakládá legitimní očekávání nabytí majetku obcí a zda majetek naplňující definici ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. může být předmětem žádosti dle §2c tohoto zákona. Měl za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Vztahem ustanovení §2a a §2c zákona č. 172/1991 Sb. se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3476/2014. Dovolací soud se v něm v souladu s předchozí judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011) přiklonil k té z možných interpretací ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., dle níž podmínkou pro přechod vlastnického práva z majetku státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tedy ke dni 1. 7. 2000, a to v situaci, kdy byl předmětem sporu majetek, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR a který po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným specifickým a nezastupitelným účelům (diplomatický servis, národní obrana) – a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí. Pro tento závěr svědčí i text ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. („Do vlastnictví obcí dnem 1. 1. 2000 přecházejí i nemovitosti …. pokud jsou ve vlastnictví České republiky …“) a účel zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do té doby vlastnil stát. Naopak smyslem ustanovení §2c zákona č. 172/1991 Sb. bylo řešit další historický majetek obcí, který dosud do jejich vlastnictví nepřešel.
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly předmětem přídělu dle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., přičemž přídělová listina byla pro právního předchůdce dovolatele vydána dne 29. 8. 1950 (§2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), uzavřel, že se na ně ustanovení §2c zákona č. 172/19991 Sb. nevztahuje a že žalobě o určení vlastnického práva obce k majetku, jenž měl na ni přejít za podmínek uvedených v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (nemovitosti, ohledně nichž příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejichž vydání vůbec nedošlo – §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.), nelze vyhovět pro opožděnost (soudní řízení bylo zahájeno dne 15. 4. 2014 – §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb.; k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněný pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1782/2014, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1008/2014, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 644/2015, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/16, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11., sp. zn. 26 Cdo 2158/2016, ve spojení s odmítacím usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 418/17), nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z jednoznačné dikce ustanovení §2c zákona č. 172/1991 Sb. přitom vyplývá, že i žádost obce o zařazení nemovité věci do seznamu majetku, jenž měl dle uvedeného zákonného ustanovení přecházet ze státu do obecního vlastnictví, musela být uplatněna v prekluzivní lhůtě do 31. 3. 2013 (§2c odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb.). Podmínkou přechodu vlastnického práva pak bylo schválení seznamu dotčeného majetku usnesením vlády České republiky (§2c odst. 1 písm. f/ zákona č. 172/1991 Sb.). Pakliže tedy za řízení nevyšlo najevo, že by snad na základě včasné žádosti dovolatele byly předmětné nemovitosti zařazeny do seznamu nemovitého majetku, jehož přechod ze státu na obce byl schválen usnesením vlády, je zjevné, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva v režimu ustanovení §2c zákona č. 172/1991 Sb. splněny nebyly.
K výtkám dovolatele stran porušení principu legitimního očekávání, dlužno dodat, že tento princip nemohl být zjevně porušen jen z důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b), §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu