ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2097.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2097/2020-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci oprávněné osobě, o přípustnosti vedlejšího účastenství, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 1/2016, o dovolání hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 4 Co 271/2019-107, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 4 Co 271/2019-107, se mění tak, že se potvrzuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2019, č. j. 27 C 1/2016-94, jímž soud připouští , aby hlavní město Praha vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu.
Odůvodnění:
Žalobce – coby oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – se domáhá vydání pozemků parc. č. 1622/60 a parc. č. 1622/1, obou v katastrálním území Ďáblice (dále „předmětné pozemky“) a v tom rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 29. 10. 2015, č. j. SPU 566733/2015.
Usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 27 C 1/2016-94, Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“), připustil, aby do řízení vstoupilo hlavní město Praha jako vedlejší účastník na straně účastnice řízení, České republiky – Státního pozemkového úřadu (dle ustanovení §93 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“).
O přípustnosti vedlejšího účastenství soud prvního stupně rozhodoval k návrhu žalobce, jenž se vstupem hl. m. Prahy do řízení nesouhlasil. Ke vstupu do řízení bylo hlavní město Praha vyzváno účastnicí řízení, Českou republikou (návrhem ze dne 15. 10. 2018), s čímž následně vyslovilo souhlas (podáním ze dne 20. 2. 2019). Současně soud shledal, že záměr hl. m. Prahy vybudovat na předmětných pozemcích v souladu s územně plánovací dokumentací veřejně prospěšnou stavbu (silniční okruh, železniční koridor) odůvodňuje vstup hl. m. Prahy do tohoto řízení jako vedlejšího účastníka.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. 4 Co 271/2019-107, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se nepřipouští vstup hl. m. Prahy do řízení jako vedlejšího účastníka na straně České republiky.
Odvolací soud přitakal námitkám žalobce, že pouhý stav územního plánování a určení předmětných, k vydání nárokovaných, pozemků pro určitou formu výstavby podle územně plánovací dokumentace nezakládá právní zájem hl. m. Prahy na výsledku řízení o vydání těchto pozemků. Zájem na výsledku řízení dle odvolacího soudu nemůže založit ani pouhá spekulace o nejistých budoucích skutečnostech, jež odvolací soud spatřuje zejména v eventuální možné výstavbě veřejně prospěšné stavby na předmětných pozemcích.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo hlavní město Praha dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 649/2020 – označené usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), popřípadě pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na výsledku řízení nemá právní zájem, potažmo že není splněna podmínka dle ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř. pro jeho vstup do řízení jako vedlejšího účastníka. Zdůrazňuje, že žalobcem nárokované pozemky mají být dle územně plánovací dokumentace dotčeny veřejně prospěšnou stavbou, přičemž tato skutečnost zakládá nárok hl. m. Prahy na bezúplatný převod předmětných pozemků dle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“). Podotýká, že vydání předmětných pozemků žalobci by vedlo ke zmaření záměru hl. m. Prahy vybudovat na předmětných pozemcích veřejně prospěšnou stavbu. Navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, jímž se připouští, aby hl. m. Praha vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na straně České republiky.
K dovolání hlavního města Prahy se nesouhlasně vyjádřil žalobce. Domnívá se, že hlavní město Praha nemá právní zájem na výsledku projednávané věci, neboť jeho argumentace je založena na nekonkrétních, účelových a neprůkazných tezích. Za spekulativní tvrzení označil rovněž dosud nepodanou žádost o bezúplatný převod předmětných pozemků, u níž není ani zřejmé, zda a kdy jí bude vůbec vyhověno. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Účastnice řízení, Česká republika, se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 3. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (k oprávnění vstupujícího vedlejšího účastníka podat dovolání proti rozhodnutí o jeho nepřipuštění srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2990/2014, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1850/2016, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání hlavního města Prahy přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání hlavního města Prahy je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva [zda má obec ve smyslu ustanovení §93 o. s. ř. právní zájem na výsledku řízení o vydání sporných pozemků, v situaci, kdy jí zastavěním sporných pozemků (jejichž vydání se žalobou žádá) veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury vymezenou v platné územně plánovací dokumentaci vzniká vůči účastnici (České republice) právo na jejich bezúplatný převod podle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb.] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu napadeném dovoláním (§242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je též opodstatněné.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány ani se z obsahu spisu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §93 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odst. 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odst. 2).
Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu).
Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2616/2019 a judikaturu v něm odkazovanou, z judikatury Ústavního soudu přiměřeně srovnej usnesení ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, a usnesení ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11 – zmíněná usnesení jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Smyslem institutu vedlejšího účastenství je zároveň posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5954/2016).
Ve světle výše uvedeného (a vycházeje ze skutečností v řízení dosud doložených) je zřejmé, že odvolacím soudem učiněné posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství hlavního města Prahy v tomto řízení neobstojí. Účastnicí (Českou republikou) do řízení povolávaný vedlejší účastník (hl. m. Praha, jež se svým vstupem souhlasí), totiž – jak plyne ze současně doložených skutečností – prokazatelně nepostrádá ani právní zájem na výsledku tohoto řízení, v němž se žalobce vůči účastnici domáhá rozhodnutí o vydání předmětných pozemků a kdy by případný neúspěch účastnice ve věci (tj. vyhovění podané žalobě) zřetelně dopadl i do právních poměrů (postavení) dovolatele, nejméně v podobě zániku práva na bezúplatný převod sporných pozemků do jeho vlastnictví (dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), jde-li o pozemky (jak plyne i z platné územně plánovací dokumentace) určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (k žádosti obce o bezúplatný převod pozemku do vlastnictví dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., za splnění zákonem stanovených podmínek jako nárokové, srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, v němž jako vedlejší účastník rovněž vystupovalo hlavní město Praha).
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy potvrdil věcně správné usnesení soudu prvního stupně o přípustnosti vedlejšího účastenství hlavního města Prahy v tomto řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu