ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2335.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2335/2020-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského , identifikační číslo osoby: 005 30 204, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Šporkova 321/12, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o vydání pozemků a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 1/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu, jako účastnice řízení, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 4 Co 370/2019-402, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud odmítl odvolání účastnice řízení, České republiky – Státního pozemkového úřadu, proti části výroku pod bodem I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2019, č. j. 16 C 1/2015-371, jíž bylo rozhodnuto o změně žaloby na vydání tam označených pozemků (výrok I); dále pak odvolací soud označený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod body II, IV a V, jíž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 85/29 a 85/51 v katastrálním území Obora u Chomutic (dále jen jako „předmětné pozemky“) a v tom rozsahu nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 7. 11. 2014, č. j. 132789/2014/514365/R1782), rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí řízení a o nákladech státu hrazených žalobkyní (vše výrokem II rozsudku odvolacího soudu). Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI o nákladech řízení v poměru mezi účastnící řízení a státem (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
V posuzované věci žalobkyně (oprávněná osoba) usiluje o naturální restituci dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, jíž se účastnice řízení brání poukazem na výluku dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) cit. zákona (dle nějž věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene).
Při rozhodování o věci samé odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že v situaci, kdy nelze ze Zásad územního rozvoje Královéhradeckého kraje zjistit, zda předmětné pozemky jsou určeny k realizaci veřejně prospěšné stavby dálnice D35, přičemž územní plán obce Chomutice neobsahuje žádné konkrétní informace o umístění koridoru této veřejně prospěšné stavby, nelze učinit závěr o naplnění restituční výluky dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Nadto předmětné pozemky i podle znaleckého posudku č. 38/2019 zhotoveného Ing. Jaroslavem Trávníčkem (reflektujícího i rozhodnutí o umístění stavby „D35 Úlibice – Hořice“ vydané Městským úřadem Hořice, stavebním úřadem, pod č. j. MUHC-SU/18476/2016/VA, a geometrický plán č. 121-15-217-1/2018, na základě kterého byly odděleny potřebné části pozemků a tyto změny byly provedeny v katastru nemovitostí) nejsou potřebné pro stavbu dálnice D35. Jestliže další účastnice namítla, že předmětné pozemky jsou (dle územního rozhodnutí vydaného Městským úřadem Hořice) v ochranném pásmu dálnice D35, odvolací soud uvedl, že takto dotčena část předmětných pozemků „může být vyřešena zřízením věcného břemene, neboť se nebude jednat o těleso dálnice“.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku pod body II a IV podala dovolání účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. na vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem neřešené. Přitom namítá, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti,
že dne 16. 1. 2020, tedy ještě před vydáním jeho rozhodnutí, nabyl účinnosti nový územní plán obce Chomutice, dle nějž jsou předmětné pozemky určeny pro realizaci veřejně prospěšné stavby (dálnice D35); tato skutečnost byla přitom známá již v předchozím průběhu řízení z vyjádření Ministerstva dopravy a Městského úřadu Hořice. Pro závěr o naplnění překážky vydání věci dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je přitom územní plán významný i poté, co již bylo vydáno územní rozhodnutí. Dále namítá, že dle územního rozhodnutí (vydaného Městským úřadem Hořice) jsou předmětné pozemky v ochranném pásmu dálnice (brojí též proti závěru odvolacího soudu, že jde o okolnost nevýznamnou, kterou lze vyřešit zřízením věcného břemene). Nastoluje proto otázku, zdali lze za této situace předmětné pozemky žalobkyni (oprávněné osobě) vydat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu – ve vztahu k nastolené otázce týkající se výluky z naturální restituce dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dále) a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.
Napadeným rozhodnutím se odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům, jež Nejvyšší soud v dané věci již dříve vyslovil v usnesení ze dne 27. 4. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněným pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dovolatelkou odkazovaným), vycházel-li při právním posouzení nyní ze skutkového zjištění, že v územním plánu obce Chomutice nebyl vymezen koridor veřejně prospěšné stavby dálnice D35, a (současně) že ze Zásad územního rozvoje Královéhradeckého kraje nelze seznat, zda jsou předmětné pozemky dotčeny koridorem této veřejně prospěšné stavby [z čehož – maje na zřeteli též zásadu ex favore restitutionis (srov. §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) – uzavřel, že podmínky výluky z naturální restituce dle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. nebyly naplněny].
K tomu dále srov. přiměřeně i v dané věci již dříve vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 973/2020-420.
Poukazuje-li dovolatelka na okolnost, že dne 16. 1. 2020 nabyl účinnosti nový územní plán obce Chomutice, dle nějž jsou předmětné pozemky zahrnuty do koridoru veřejně prospěšné stavby dálnice D35, čímž ještě před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu došlo k naplnění výluky dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., nelze než odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, dle něhož rozhodným okamžikem pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné.
Není proto ani v nyní posuzované věci významné, že před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu (tedy teprve po doručení výzvy povinné osobě) nabyl účinnosti nový územní plán obce Chomutice, dle něhož jsou předmětné pozemky dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dálnice D35, jestliže odvolací soud – v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu – uzavřel, že rozhodný je okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání věci (bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku).
Nadto však nelze přehlédnout ani oběma soudy současně učiněné skutkové zjištění, že předmětné pozemky nejsou potřebné pro stavbu dálnice D35 (při němž soudy vycházely ze znaleckého posudku reflektujícího rozhodnutí o umístění stavby „D35 Úlibice – Hořice“ vydané Městským úřadem Hořice, stavebním úřadem, č. j. MUHC-SU/18476/2016/VA, a geometrický plán č. 121-15-217-1/2018, na základě kterého byly odděleny právě ty části pozemků, jež jsou potřebné pro veřejně prospěšnou stavbu dálnice D35).
Bez významu je pak námitka dovolatelky, že určení předmětných pozemků k realizaci veřejně prospěšné stavby (dálnice D35) bylo známo již v předchozím průběhu řízení z vyjádření Ministerstva dopravy a Městského úřadu Hořice; podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kromě v posuzované věci vydaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněného pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 255/2020) je pro uplatnění výluky z naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán. Vyjádření Ministerstva dopravy ani Městského úřadu Hořice nejsou proto způsobilými dokumenty pro závěr o naplnění výlukového důvodu dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.
Ochranné pásmo (nachází-li se podle dovolatelky předmětné pozemky v ochranném pásmu budoucí dálnice D35) pak nepředstavuje žádnou z výluk dle ustanovení
§8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a takový závěr nelze dovodit ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněného pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydaného v předchozím průběhu řízení. Dovolatelka pak v této souvislosti nenamítá, že by existence ochranného pásma vylučovala vlastníka předmětných pozemků z jejich užívání (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019).
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nebyly (rozhodnutí odvolacího soudu je konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již vyřešené právní otázky).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku o nákladech řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává proti celému výroku pod bodem II a výroku pod bodem IV), ve vztahu k této části výroku (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) již žádnou argumentaci – natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 větu první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání další účastnice (České republiky – Státního pozemkového úřadu) bylo odmítnuto a že žalobkyni účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu