ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1875.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1875/2020-432
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně H. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o vydání jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 64/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 62 Co 337/2019, 62 Co 338/2019-389, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 62 Co 337/2019, 62 Co 338/2019-389, se zrušuje v části výroku pod bodem II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované k převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY do vlastnictví žalobkyně; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 29. 5. 2019, č. j. 8 C 64/2015-330, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 8. 2019, č. j. 8 C 64/2015-345, v části, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 62 Co 337/2019, 62 Co 338/2019-389, výrokem pod bodem I, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2019, č. j. 8 C 64/2015-330, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 8. 2019, č. j. 8 C 64/2015-345, v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY a XY, obou v katastrálním území XY, a v daném rozsahu řízení zastavil. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba v části na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY; ve zbylém rozsahu – o vydání pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY – rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vše výrokem pod bodem II). O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán jako částečný.
Podle shodných zjištění obou soudů je žalobkyně nositelkou restitučního nároku (ve výši 1 069 042,25 Kč) na vydání jiných zemědělských pozemků za odňaté pozemky, jež oprávněné osobě nebyly vydány pro zákonem stanovené překážky (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). V posuzované věci byly naplněny předpoklady pro uspokojení nároku žalobkyně mimo režim veřejných nabídek náhradních pozemků, neboť její restituční nárok v nikoliv nepodstatné části nebyl dlouhodobě uspokojen z důvodů přičitatelných žalované (jejímu předchůdci), kdy došlo k opomenutí jednoho z rozhodnutí pozemkového úřadu a potažmo k nesprávnému ocenění nároku, čímž byla žalobkyně fakticky vyloučena i z účasti na veřejných nabídkách (kdy ani samotná nabídka náhradních pozemků – dle závěru odvolacího soudu – neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry); proto lze počínání žalované ve vztahu k nárokům žalobkyně kvalifikovat jako liknavé a svévolné.
V části o vydání pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (jež v době rozhodování soudu již nebyly ve vlastnictví státu) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, poté, kdy žalobkyně vzala žalobu v uvedeném rozsahu zpět.
Změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby v části o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY odvolací soud odůvodnil tím, že nejde o pozemek zemědělský, jenž nadto funkčně souvisí s jiným (zastavěným) pozemkem (parc. č. XY).
V případě ostatních pozemků, požadovaných žalobkyní jako náhradních, odvolací soud neshledal překážky, jež by bránily jejich vydání oprávněné osobě. Ačkoliv podle územně plánovací dokumentace pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je určen jako rezerva pro koridor vysokorychlostní tratě, nepředstavuje daná okolnost překážku pro jeho vydání žalobkyni, jelikož není zřejmé, kdy bude daný záměr realizován a rozhodující je současný stav. Ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY nelze podle odvolacího soudu označit za nevhodný k vydání oprávněné osobě, neboť veřejně prospěšná stavba – protihlukové opatření, jež se na jeho části nachází, přístupu k tomuto pozemku nebrání. Žalobkyni lze jako náhradní poskytnout i pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, byť tento pozemek měla žalovaná převést do vlastnictví hlavního města Prahy, na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2009, č. j. 47 C 50/2006-84 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 47 C 50/2006-88), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 29 Co 421/2009-102, avšak podle výpisu z katastru nemovitostí je označený pozemek nadále ve vlastnictví státu (žalované).
Proti rozsudku odvolacího soudu, části jeho výroku pod bodem II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její postup při uspokojování restitučního nároku žalobkyně byl liknavý až svévolný, a dále namítá nesprávnost rozhodnutí ve vztahu k pozemkům parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jde-li o otázku jejich vhodnosti a převoditelnosti oprávněné osobě jako náhradních. Argumentuje tím, že podání žaloby na převod konkrétních náhradních pozemků je podle ustálené rozhodovací praxe výjimečnou eventualitou, jež je přípustná toliko v situaci, kdy je prokázán liknavý, svévolný či diskriminační postup žalované (resp. Pozemkového fondu ČR jako jejího předchůdce) a současně aktivní přístup oprávněné osoby; nepostačuje toliko tzv. historická liknavost státu. Restituční nároky žalobkyně z podstatné části byly přitom vypořádány během šesti let a nemůže tak obstát závěr odvolacího soudu, že bez rozhodnutí soudu byly by nároky uspokojeny jen stěží. Prodlení s uspokojením části nároku uplatněného v posuzované věci (plynoucí z rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. 7456/92/7) bylo dáno tím, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo nahrazeno soudními rozhodnutími, pročež restituční nárok vznikl až v roce 2010; následně žalobkyně žalované neprokázala, že původní pozemky měly stavební charakter. Přesto žalovaná již od roku 2016 tento restituční nárok evidovala v hodnotě 1 069 042,55 Kč, nicméně žalobkyně se nezúčastnila žádného z nabídkových řízení. Závěr odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované nemá oporu v obsahu spisu a fakticky je založen toliko na délce restitučního řízení.
V případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY odvolací soud dle názoru dovolatelky učinil nesprávný závěr, že protihlukové opatření vybudované na části tohoto pozemku nebrání jeho převodu, k čemuž dovolatelka argumentuje ustanovením §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., podle něhož nelze vydat pozemky zastavěné veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury. Nehledě na to, že o převod pozemku požádalo hlavní město Praha v souladu s ustanovením §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. a jde o pozemek v ochranném pásmu silnice, pročež by v případě jeho vydání zůstalo žalobkyni toliko tzv. holé vlastnictví. Vhodný k převodu na žalobkyni není ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť podle územně plánovací dokumentace jde o pozemek určený jako rezerva pro koridor vysokorychlostní tratě a podle soudní praxe jej proto oprávněné osobě vydat nelze (podpůrně žalovaná v dovolání odkazuje též na test proporcionality). Konečně, dle námitek dovolatelky není převoditelný ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž byl již dříve pravomocným soudním rozhodnutím „převeden na Hlavní město Prahu“; bez významu je zde zápis v katastru nemovitostí, neboť dané soudní rozhodnutí mělo konstitutivní povahu.
Proto dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen v dotčené (potvrzující) části výroku pod bodem II, spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně v podaném vyjádření navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Zdůraznila, že restituční nárok z rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. 7456/92/7 žalovaná správně zaevidovala teprve v roce 2016, tedy až po podání žaloby v roce 2015; žalobkyně se v důsledku tohoto pochybení nemohla účastnit veřejných nabídek, nehledě na to, že počet nabídek nebyl dostatečný. Namítá-li žalovaná nevhodnost a nepřevoditelnost pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, opomíjí, že veřejně prospěšná stavba není vybudována na tomto pozemku, nýbrž na pozemku sousedním, k čemuž si žalobkyně nechala zpracovat i technickou zprávu od autorizované geometričky J. B. Pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není dotčen žádnou plánovanou veřejně prospěšnou stavbou, jež by byla součástí územního plánu hlavního města Prahy; jde o pozemek nezastavěný, zemědělsky obhospodařovaný a je veden jako orná půda. Konečně, ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není k vydání nevhodný, neboť podle údajů katastru nemovitostí je ve vlastnictví žalované; nerozhodná je skutečnost, že má být dle soudních rozhodnutí převeden do vlastnictví hlavního města Prahy, neboť ani po více než 10 letech nebyly učiněny kroky směřující k převodu vlastnického práva.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10 o. s. ř.), dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Dovolatelkou nastolená otázka, zda byly naplněny předpoklady k tomu, aby se žalobkyně (oprávněná osoba) mohla domáhat uspokojení svého restitučního nároku žalobou na převod konkrétních vybraných pozemků, mimo veřejnou nabídku pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.), přípustnost dovolání nezakládá, neboť danou otázku odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz níže) a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.
K problematice poskytování jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě sluší se poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále), jíž byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt v tomto směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Uvedený výklad co do své podstaty nebyl dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
K tomuto výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (krom již shora odkazovaných rozhodnutí dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
Jako liknavý, ba až svévolný lze pak podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti žalované (jejího právního předchůdce) udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup žalované, kdy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce provázáno posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem úvaha odvolacího soudu v dané věci netrpí. Odvolací soud v tomto směru vzal za správné i ty závěry soudu prvního stupně, jež nejsou založeny toliko na délce „restitučního řízení“ (o vydání odňatých pozemků oprávněné osobě), jak dovolatelka nikoliv zcela korektně namítá, nýbrž především na zjištění o nedostatečných parametrech veřejné nabídky pozemků ve vztahu k nárokům žalobkyně a zejména pak na zvlášť akcentovaných okolnostech o nesprávném ocenění nároku (jehož část byla žalovanou vedena v nulové výši), pročež z tohoto důvodu se žalobkyně ani nemohla později účastnit nabídkových řízení. Přijatý závěr je tak plně konformní s výše citovanou rozhodovací praxí. Za daných okolností nemohou pak obstát ani námitky dovolatelky o údajném nedostatku součinnosti ze strany žalobkyně, jestliže k ocenění jejího nároku (jeho sporné části) žalovanou došlo se značným prodlením až pod tlakem zahájeného soudního řízení, nehledě na to,
že jde o námitky nesoucí se spíše v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nevystihují (jediný) způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1, část věty před středníkem,
o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Řešení dovolatelkou současně vytčené otázky hmotného práva – vztahující se k posouzení, jsou-li k uspokojení nároku žalobkyně (oprávněné osoby) vhodné (převoditelné) i pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY – však ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu bezezbytku nekonvenuje a v dané části je tedy nutno na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle §237 o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl pak Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je i opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném, svévolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (potažmo žalované) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), nebyly (neměly být) popřeny ani ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Podle §11a zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2). Smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů (odstavec 13).
Z odkazu uvedeného v poznámce 26) pod čarou k ustanovení §11a odst. 2
a §11 odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019 (do 31. 10. 2019 se obdobná právní úprava nacházela v ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020).
Podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. nelze z vlastnictví státu na jiné osoby převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné.
Jestliže podle zjištění odvolacího soudu (jež v tomto směru aproboval závěry soudu prvního stupně) byla již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2009,
č. j. 47 C 50/2006-84 (ve znění opravného usnesení téhož soudu), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 29 Co 421/2009-102, uložena žalované (jejímu právnímu předchůdci) povinnost převést do vlastnictví hlavního města Prahy pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (byť by zde nešlo o konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnictví, jak dovolatelka tvrdí), je zjevné, že jde o pozemek dotčený právem třetí osoby (obce), jež k němu již dříve uplatnila právo na převod do svého vlastnictví. Přitom není rozhodující, byl-li daný převod již realizován či nikoliv. Ačkoliv obecně je představitelné, že dlouhodobá pasivita obce nedbající výkon takto jí přiznaného práva mohla by opodstatňovat závěr o vhodnosti pozemku k vydání oprávněné osobě (přiměřeně zde lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 889/2020), v posuzované věci takový závěr namístě není (nejenom proto, že obci bylo právo na převod přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím a dosud by nedošlo ani k jeho promlčení;
§110 odst. 1 obč. zák., §3036 o. z.), případně šlo by o závěr evidentně předčasný (jež nadto odvolací soud ani nečiní a z tohoto pohledu se věcí dosud nezabýval).
Podle zjištění, z nichž oba soudy vycházely ve svých úvahách, je pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY určen jako rezerva pro koridor vysokorychlostní tratě; odvolací soud však stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že tato skutečnost nepředstavuje překážku jeho vydání oprávněné osobě, neboť relevantní je současný stav, když nic nesvědčí pro to, že by se měl v „dohledné době“ měnit charakter tohoto pozemku a není zřejmé, kdy dojde ke stavbě vysokorychlostní tratě.
I k tomu lze odkázat na znění ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. a jeho setrvalou interpretaci v rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž je pro závěr,
je-li pozemek určen pro realizaci veřejně prospěšné stavby, rozhodující stav dle územně plánovací dokumentace, přičemž je irelevantní, kdy (a zda vůbec) dojde k takto plánovanému využití pozemku, přičemž nutná není ani konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 393/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 4010/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 2924/2019). Uvedená výluka z převoditelnosti pozemku (jak je zřejmé již ze znění §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) míří právě na zemědělské pozemky dotčené veřejným zájmem (a bez významu je proto poukaz žalobkyně na skutečnost, že daný pozemek je v současné době nezastavěný a zemědělsky obhospodařován). Závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. XY je vhodný k vydání žalobkyni, neboť není zřejmé, kdy dojde k realizaci dle územně plánovací dokumentace (plánované) vysokorychlostní tratě a že rozhodující je ryze stav jeho současného využití (obhospodařování), je tedy také nesprávný a zjevně kolidující s ustálenou rozhodovací praxí (dle níž je naopak rozhodný stav dle územně plánovací dokumentace), na níž není důvodu čehokoliv měnit.
Podle shora odkazovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. představuje překážku převodu pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby (tedy i na oprávněné osoby jako jiný zemědělský pozemek ve smyslu §11a zákona č. 229/1991 Sb.) i okolnost, že jde o pozemek veřejně prospěšnou stavbou či stavbou dopravní infrastruktury již zastavěný (že taková stavba byla již „realizována“).
Vyšly-li proto oba soudy nižších stupňů ze zjištění, že na části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se nachází veřejně prospěšná stavba – protihlukové opatření (uvádí-li žalobkyně ve vyjádření k dovolání, že se stavba nachází na sousedním pozemku, jde o tvrzení rozporné se zjištěním, na němž je napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud k němu nemůže přihlížet), v konfrontaci s citovanou právní úpravou a judikaturou neobstojí jimi učiněný právní závěr, že uvedený pozemek je pozemkem vhodným k převodu oprávněné osobě jako náhradní. Toliko pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že nachází-li se veřejně prospěšná stavba jen na části pozemku, nemusí být vyloučeno vydání zbývající části, veřejně prospěšnou stavbou nezastavěné, logicky za předpokladu, že se zastavěnou části netvoří funkční celek (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019). Pokud ve vztahu k danému pozemku dovolatelka současně (stejně jako v odvolání) namítá, že jeho vydání brání i žádost hlavního města Prahy o jeho převod z roku 2014, lze i tomuto jejímu argumentu v obecné rovině přisvědčit (s odkazem na již shora citovanou judikaturu, jež však současně akcentuje i význam dalších skutkových zjištění, jež soudy v dané věci dosud neučinily, tedy zda obec na podané žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno, tedy jsou-li naplněny podmínky pro převod pozemku dle §5 zákona č. 95/1999 Sb., resp. dle §7 zákona č. 503/2012 Sb.; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010).
Naproti tomu neopodstatněná je námitka dovolatelky, současně uplatněná ve vztahu k pozemku parc. č. XY, že jde o pozemek (v celém rozsahu) dotčený veřejným užíváním zcela vylučujícím realizaci vlastnického práva žalobkyně, pročež by ji v případě vydání tohoto pozemku zůstalo tzv. „holé vlastnictví“. Relevantní skutečnosti v uvedeném směru nebyly účastníky tvrzeny ani jinak nevyšly v řízení najevo, přičemž samotná (v dovolání namítaná) skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu pozemní komunikace, není v tomto směru bez dalšího relevantní (nebylo-li kupř. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by ochranným pásmem limitován až do té míry, že pozemek nemůže ani zemědělsky obhospodařovat; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY jsou převoditelné do vlastnictví oprávněné osoby (jako jiné
– náhradní – zemědělské pozemky k uspokojení jejího restitučního nároku) a že jde tedy o pozemky k danému účelu vhodné, učiněný bez zohlednění výše uvedených relevantních okolností, je přinejmenším předčasný. V uvedeném rozsahu proto rozhodnutí odvolacího soudu není správné a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem II zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem, §224 odst. 1, §243c odst. 3 věta první, §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ) .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu