ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4185.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4185/2019-1069
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 198/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2019, č. j. 61 Co 154/2019-1006, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2019, č. j. 61 Co 154/2019-1006, se zrušuje v části výroku pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto, že žalovaná bezúplatně převádí do vlastnictví žalobkyně k uspokojení jejího nároku spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. února 2019, č. j. 8 C 198/2016-754, v bodě 4 výroku I v části, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i ve výroku II o nákladech řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. srpna 2019, č. j. 61 Co 154/2019-1006 – vydaným v řízení o vydání konkrétních (individualizovaných) pozemků jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o půdě“) – změnil Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. února 2019, č. j. 8 C 198/2016-754, ve výroku pod bodem I tak, že žalobu částečně zamítl, jde-li o vydání tam označených pozemků v katastrálním území XY a XY (výrok I), ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I potvrdil (výrok II) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výrok III).
Podle zjištění soudů nižších stupňů je žalobkyně jako dědička původní oprávněné osoby nositelkou restitučního nároku na vydání náhradních pozemků za původní odňaté pozemky (dle zákona o půdě), jež nemohly být oprávněné osobě vydány pro zákonem stanovené překážky (skutečnosti mezi účastníky nesporné), na základě ve výroku označených rozhodnutí pozemkového úřadu. K otázce ocenění některých oprávněnou osobou dříve vlastněných (státem odňatých) pozemků jako stavebních (určených k zastavění průmyslovou výrobou, bytovými nebo rodinnými domy a komunikacemi; srov. bod 65 rozsudku soudu prvního stupně) soudy nižších stupňů poukázaly i dva návrhy přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území hl. m. Prahy, přičemž pozemek PK XY byl pak vyvlastněn přímo za účelem výstavby. Postup žalované při uspokojování restitučního nároku hodnotily jako přinejmenším liknavý, neboť žalovaná (dříve i Pozemkový fond České republiky jako její právní předchůdce) ztěžovala uspokojení restitučního nároku i jeho nesprávným oceněním, když žalobkyně (jakož dříve i její matka) se jeho přecenění marně domáhala i v době probíhajících restitučních řízení mezi roky 1999 a 2016; proto se žalobkyně může soudně domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků bez jejich zahrnutí do veřejné nabídky pozemkového úřadu.
Závěry soudu prvního stupně odvolací soud korigoval pouze v tom směru, že některé z nárokovaných pozemků shledal nevhodnými k vydání oprávněné osobě; označené pozemky v katastrálním území XY (bod 11 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) dle odvolacího soudu nelze vydat z důvodu, že byly předmětem bezúplatného převodu obci XY na základě ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, přičemž převodní smlouva byla uzavřena již v době předcházející podání žaloby v této věci. Naproti tomu v případě pozemku parc. č. XY byla žádost obce o bezúplatný převod podle zákona č. 503/2012 Sb. podána až po zahájení tohoto řízení a uplatnění práva ze strany obce proto podle odvolacího soudu převodu pozemku do vlastnictví oprávněné osoby nebrání. Za nevhodné k převodu pak odvolací soud označil i pozemky oddělené geometrickým plánem z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to z důvodu i v katastru nemovitostí deklarovaného nezemědělského způsobu využití pozemku. Následně odvolací soud odmítl námitky žalované ohledně nemožnosti či nevhodnosti vydání spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, a rovněž pak i námitky vztahující se k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, a XY v katastrálním území XY, které tvoří funkční celek s jinými žalobkyni již vydanými pozemky (parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v témže kat. území).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o vydání označených pozemků žalobkyni jako náhradních; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, namítajíc, že v posuzované věci nebyly naplněny podmínky k tomu, aby se žalobkyně mohla u soudu domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku. Jako nepřiměřené hodnotí závěry soudů nižších stupňů, že její postup lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný a že žalobkyně byla dostatečně dbalá a aktivní ve snaze uspokojit svůj restituční nárok stanoveným způsobem, odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4190/2015. Přitom dovolatelka poukazuje na slabou účast žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně v nabídkových řízeních, a okolnost, že nebyla podána žaloba na určení výše restitučního nároku. Současně kritizuje i zjištění, že se žalobkyně marně snažila o přecenění restitučního nároku v letech 1999 až 2016. Podle dovolatelky se pak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže s poukazem na nesprávné ocenění nároku toleroval nedostatečnou účast žalobkyně v nabídkových řízeních. Pasivita žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, podle dovolatelky nebyla způsobena nesprávným oceněním restitučního nároku, nýbrž požadavkem na vydání pozemků situovaných v konkrétní vybrané lokalitě. Napadené rozhodnutí neodpovídá závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1754/2016) ani v otázce ocenění původních pozemků. Soudy nižších stupňů totiž vycházely z ocenění pozemků jako stavebních i v případě těch pozemků, jichž se týkal regulační plán, který nikdy nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací a je tudíž nicotný. Relevantní byl by dle dovolatelky toliko regulační plán platný (s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, 28 Cdo 4678/2014, 28 Cdo 1013/2016, 28 Cdo 4423/2018), což nemůže zvrátit ani okolnost, že podle (neschválené) územně plánovací dokumentace bylo nakonec postupováno, což ovšem v posuzované věci dovolatelka nepovažuje ani za prokázané. Původní pozemek PK XY pak soud nesprávně ocenil jako stavební toliko na základě směrného územního plánu (sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Dále dovolatelka napadá i závěr o vhodnosti vydaných náhradních pozemků, kdy v případě spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY a XY v katastrálním území XY bylo porušeno zákonné předkupní právo ostatních spoluvlastníků (sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Vhodným náhradním pozemkem není ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť k němu bylo obcí uplatněno právo na jeho bezúplatný převod podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. Konečně dovolatelka namítá i nepřevoditelnost pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY z důvodu, že se na nich nachází veřejně prospěšná cesta, dále i pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY sloužícího jako místní komunikace, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž je zatížen veřejně prospěšnou stavbou.
Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu (o vydání tam označených pozemků žalobkyni) změněn tak, že se žaloba i v této části zamítá.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a podané dovolání za nepřípustné, případně nedůvodné. Poukazuje na skutečnost, že stěžejní otázky – liknavý a svévolný postup žalované a charakter odňatých pozemků – byly již Nejvyšším soudem řešeny v jiné věci týchž účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 28 Cdo 2288/2018-333); se závěry dovolacího soudu se argumentace dovolatelky zjevně rozchází. K podmínce aktivního přístupu oprávněné osoby, jíž nadto považuje i v této věci za naplněnou, žalobkyně uvádí, že její další účast ve veřejných nabídkách pozbyla smyslu za situace, kdy žalovaná evidovala její restituční nárok v nesprávné výši. K námitkám stran charakteru odňatých pozemků žalobkyně uvádí, že tzv. „severní regulační plán“ byl nepochybně platnou územně plánovací dokumentací, neboť se dle něj fakticky postupovalo; pozemek PK XY byl pak vyvlastněn výslovně za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace. K otázce vhodnosti a převoditelnosti spoluvlastnických podílů na pozemcích žalobkyně uvádí, že ani jejich převod kategoricky vyloučen není, přičemž nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti o problematičnosti hospodaření s pozemky v případě vydání spoluvlastnických podílů. Převod pozemku podle žalobkyně není bez dalšího vyloučen ani žádostí obce podle §7 zákona č. 503/2012 Sb., kdy žalobkyně nezpochybňuje jen samotnou prioritu nároku obce před nárokem oprávněné osoby, nýbrž u pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY současně namítá, že obci právo na jeho převod ani nesvědčí. V případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY namítá, že se na něm žádná pozemní komunikace fakticky nenachází, a jde-li o pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, připomíná závěr soudů nižších stupňů o jejich funkční souvislosti s dalšími žalobkyni vydanými pozemky, popírajíc tvrzení dovolatelky, že by se na těchto pozemcích nacházela veřejná cesta.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, eventuelně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu Státního pozemkového úřadu (resp. jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba, za předpokladu svého aktivního přístupu k uspokojení nároku, uplatnit nárok na vydání náhradního pozemku u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a tam citovaná rozhodnutí). Samotné zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil také závěr, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017); za této situace nelze po oprávněné osobě další účast ve veřejných nabídkách spravedlivě požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, vydané v jiné věci žalobkyně).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobkyně není v posuzované věci nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci a odpovídá výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jestliže totiž právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě, její nárok nebyl uspokojen přes 25 let, v roce 2005 se neúspěšně zúčastnila několika veřejných nabídek, a v průběhu rozhodování o jejich restitučních nárocích v letech 1999 až 2016 se marně snažila o přecenění restitučního nároku, přičemž dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě) nesprávným oceněním restitučního nároku, soudy nižších stupňů zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodily, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět její žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků; proto také postrádá relevanci námitka dovolatelky stran nedostatečné účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách náhradních pozemků.
Korektně se v této souvislosti soud prvního stupně vypořádal i s odkazem žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, kdy poukázal na skutečnost, že v nyní projednávané věci není pro závěr o liknavosti a svévoli žalované rozhodující toliko délka restitučního řízení (kdy žalovaná o nárocích žalobkyně rozhodovala v letech 1999 až 2016), nýbrž i okolnost, že se v průběhu této doby žalobkyně marně domáhala přecenění svého restitučního nároku.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka i konkrétní okolnosti o snaze žalobkyně domoci se přecenění restitučního nároku, z nichž soudy vycházely při hodnocení aktivity účastníků, směřuje její námitka proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a nelze jí přípustnost dovolání založit (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na odvolacím soudem v dané věci učiněná skutková zjištění jsou pak nepřípadné také odkazy dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018 (na které poukazuje s tím, že pasivita oprávněné osoby nemůže jít k tíži žalované), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1259/2018 (kdy dovolatelka namítá, že nemůže jít k její tíži neúčast žalobkyně ve veřejných nabídkách z důvodu jejích subjektivních preferencí).
Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku PK XY v k.ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobkyně, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž korespondují i rozhodnutí soudů nižších stupňů), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014).
Závěr o stavebním charakteru některých odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání; opět srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že existovala územně plánovací dokumentace dopadající na původní pozemky – konkrétně návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území XY s přilehlými částmi území XY, XY a XY, mezi státními silnicemi XY a XY, a návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území XY mezi státní silnicí XY a tělesem státní dráhy, s přilehlými částmi XY a XY. Ačkoliv první z těchto plánů nebyl dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal také odvolací soud, potvrzen Ministerstvem veřejných prací (což dovolatelka namítá v dovolání), jiná v době odnětí původních pozemků platná územně plánovací dokumentace není Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy evidována a z provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že výstavba (i podle tohoto) regulačního a zastavovacího plánu fakticky probíhala.
Namítá-li dovolatelka, že závěr o stavebním charakteru původních pozemků lze opřít toliko o platnou územně plánovací dokumentaci, přičemž návrh regulačního a zastavovacího plánu nepotvrzený Ministerstvem veřejných prací je nicotný, nelze než poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž při hodnocení povahy odňatých pozemků soudy zohledňují rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Závěr, že by odňaté pozemky bylo možno ocenit jako pozemky stavební jedině na základě platné územně plánovací dokumentace, se ostatně nepodává ani z rozhodnutí odkazovaných dovolatelkou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
Pozemek PK XY byl pak dle skutkových zjištění soudu prvního stupně (převzatých odvolacím soudem) vyvlastněn přímo za účelem výstavby. Na správnosti závěru o ocenění pozemku PK XY jako pozemku stavebního pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, jež spočívají na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku; v posuzované věci však není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru tohoto pozemku) založeno na existenci směrného územního plánu, nýbrž na zjištění, že byl pozemek PK XY vyvlastněn přímo za účelem výstavby.
Dovolací námitky žalované stran naplnění podmínek, za nichž se žalobkyně může žalobou domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků, a stran ocenění některých odňatých pozemků jako pozemků stavebních, tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Zpochybňuje-li dovolatelka převoditelnost pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, a XY v katastrálním území XY z důvodu, že slouží jako „přístupová polní cesta“, nese se její námitka v rovině kritiky skutkových zjištění (a nevystihuje tedy jediný způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) soudů nižších stupňů, dle nichž tvoří tyto pozemky funkční celek s dalšími žalobkyni vydanými pozemky (parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY).
Přípustnost dovolání je však dána ve vztahu k té části výroku rozsudku, jíž odvolací soud rozhodl o vydání spoluvlastnických podílů o velikosti 1/2 na pozemcích parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, neboť při řešení současně nastolené otázky, představují-li přiřknuté spoluvlastnického podíly vhodné pozemky k saturaci nároku oprávněné osoby, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve shora uvedeném rozsahu (§242 odst. 1 o. s. ř.), jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v této části i opodstatněné.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že jako náhradní pozemky lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné, jež by byly zařaditelné do veřejné nabídky; při posuzování „vhodnosti“ pozemku přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí).
Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018 (reflektovaném např. i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2783/2019, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1275/2019) uvedl, že ač rozhodovací praxe saturaci restitučního nároku skrze spoluvlastnický podíl kategoricky nezapovídá, musí i v takovém případě jeho vydání předcházet test vhodnosti, přičemž se v naznačené situaci (vydání spoluvlastnického podílu) nabízí zejména prověření hlediska bezobtížného výkonu práv nového (spolu)vlastníka (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015), jestliže je nežádoucí, aby vydání náhradního pozemku kupříkladu představovalo základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů. V této souvislosti sluší se pak poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, jímž byly aprobovány závěry soudů nižších stupňů, podle nichž pokud by měl být oprávněné osobě vydán toliko spoluvlastnický podíl na konkrétním náhradním pozemku, přičemž po vyhovění takovému žalobnímu návrhu by dalším spoluvlastníkem (resp. dalšími spoluvlastníky) zůstala osoba odlišná od oprávněné osoby (tj. náhradní pozemek by i nadále zůstal v podílovém spoluvlastnictví), vedlo by to k problémům při hospodaření s pozemkem, čímž je dána překážka pro převod takového spoluvlastnického podílu oprávněné osobě k uspokojení jejího restitučního nároku podle zákona o půdě.
Vyšel-li proto odvolací soud ze zjištění, že u pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY a XY v katastrálním území XY je žalovaná vlastníkem toliko spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny nárokovaných (náhradních) pozemků a nezabýval se otázkou vhodnosti vydání těchto spoluvlastnických podílů oprávněné osobě, je jeho právní posouzení v uvedeném rozsahu neúplné a tudíž nesprávné.
Přípustné a důvodné je dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu i v té své části, jíž se napadá rozhodnutí o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY oprávněné osobě, kde odvolací soud uzavírá, že vydání tohoto pozemku není vyloučeno ani tou skutečností, že o jeho převod požádala příslušná obec (XY) podle §7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, neboť „žádost obce byla podána až po zahájení tohoto řízení“. Takový závěr není však konformní se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, podle nichž překážkou pro převod náhradního pozemku je také skutečnost, že na jeho převod bylo uplatněno právo obce podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. (zákonem č. 229/2019 Sb. byla již i příslušně aktualizována poznámka pod čarou v §11a odst. 13 zákona o půdě, která původně odkazovala na již zrušený zákon č. 95/1999 Sb.), pročež je takový pozemek k vydání v řízení o nahrazení projevu vůle nevhodný. Rozhodující je přitom stav v době vyhlášení rozsudku (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.), přičemž bude na soudech nižších stupňů, aby se zabývaly i otázkou, zda obec na podané žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno, tedy jsou-li naplněny podmínky pro převod pozemku dle §7 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010).
Konečně také v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, k němuž dovolatelka namítá, že je užíván jako místní komunikace, je dovolání přípustné i důvodné. Odvolací soud se totiž vhodností tohoto pozemku k vydání oprávněné osobě dosud patřičně nezabýval, ačkoliv soud prvního stupně učinil skutkové zjištění (srov. bod 70 jeho rozhodnutí), že „pozemky v kat. úz. a obci XY jsou předurčeny k plnění funkcí pozemních komunikací“ a jejich „zemědělské obhospodařování se jeví jako pochybné“. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přitom již opakovaně vysloven závěr, že restituční výluka dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě dopadá také na pozemky zatížené veřejným užíváním (např. i jejich užíváním jako místní komunikace), jejichž vydáním by oprávněná osoba získala vyprázdněné vlastnické právo, neboť by nemohla realizovat žádnou ze složek vlastnického práva; přitom, nemohl-li by určitý pozemek být vydán jako předmět naturální restituce, tím spíš jej nelze poskytnout ani jako pozemek náhradní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018). Právní posouzení věci odvolacího soudu je proto i v této části neúplné a tudíž nesprávné.
Z předneseného vyplývá, že v uvedeném rozsahu (jde-li o závěr stran vhodnosti a převoditelnosti spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY oprávněné osobě jako náhradních) rozhodnutí odvolacího soudu není správné a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem I zrušil, spolu s na něm závislým výrokem III o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu výroku I také toto rozhodnutí, spolu s na něm závislým výrokem II o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 občanského soudního řádu).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu