ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.99.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 99/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou v Mariánských Lázních, Hlavní 161, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převod náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 41/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2009, č. j. 18 Co 54/2007-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 11 C 41/2008-226, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost převést žalobkyni pozemek parc.č. 16 o výměře 733 m2 v k.ú. Ú., obci M. L. Odvolacím soudem byla dále žalobkyně zavázána k povinnosti nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 190,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci nemohl být předmětný pozemek zařazen do veřejné nabídky, neboť k němu dne 18. 9. 2000 uplatnila nárok obec Mariánské Lázně ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Jelikož žalobkyně jakožto oprávněná osoba trvala pouze na vydání této nemovitosti, nemohlo jí být vyhověno. Podle ustanovení §11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, totiž platí, že veřejné nabídky sestavuje Pozemkový fond České republiky z těch pozemků, na které nebylo uplatněno právo třetích osob (tedy i obcí) na převod podle zvláštních právních předpisů (viz např. shora citované ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezila. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu - a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobkyně s ohledem na nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se dále, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. Pokud je tedy formulování právní otázky zásadního významu nedostatečné, tak, jako je tomu v předmětné věci, nelze v takovém případě shledat podané dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otevřít tak cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí.
Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že předmětná problematika již byla na půdě Nejvyššího soudu řešena. V této souvislosti lze odkázat například na rozsudek ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, v němž bylo konstatováno, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby vůči Pozemkovému fondu na jejich výběr. Žalobkyně má sice právo požádat o vydání konkrétního náhradního pozemku, musí však jít o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 72/2008). V nyní posuzované věci však nelze dost dobře učinit závěr o vhodnosti sporného pozemku, jak ostatně patrno i z úvah níže vyslovených.
Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která případně směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (usnesení NS ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Ačkoli se tedy dovolací soud ze shora naznačených příčin nemohl zabývat věcnou stránkou sporu, přesto v tomto směru dodává, že nižší instance (jakožto nalézací soudy) dospěly ke správnému právnímu závěru, když uzavřely, že předmětnou nemovitost nelze zahrnout do veřejné nabídky a že si tudíž žalobkyně nemůže nárokovat její vydání. V daném případě totiž došlo k naplnění veškerých podmínek (ve vztahu k žalobkyni v negativním slova smyslu) předpokládaných v ustanovení §11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., neboť se v posuzované věci jednalo o pozemek v zastavěném území obce , která písemně požádala o jeho vydání.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, avšak žalovanému v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. ledna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu