ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.337.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 337/2019-556
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. Z. – P. , narozeného XY, bytem XY, b) J. Z. – P. , narozeného XY, bytem XY, c) J. Z. , narozeného XY, bytem XY, d) K. Z. , narozené XY, bytem XY, e) O. V. – V. , narozené XY, bytem XY, f) M. V. , narozené XY, bytem v Praze 4, Za mlýnem 1328/15, a g) L. Z. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze - Vinohradech, Rubešova 162/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované V. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 51/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, k odvolání žalované potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465 [jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. XY - zahrada, o výměře 687 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, na LV XY, pro obec XY, k. ú. XY, do podílového spoluvlastnictví žalobců - oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), v určených podílech, jakožto pozemku náhradního podle §11a zákona o půdě, za pozemky, které nebylo možno žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům vydat, a to k uspokojení restitučního nároku žalobce a) ve výši 21.400 Kč, žalobce b) ve výši 21.428 Kč, žalobce c) ve výši 25.319 Kč, žalobkyně d) ve výši 12.232 Kč, žalobkyně e) ve výši 21.428 Kč, žalobkyně f) ve výši 51.539 Kč a žalobce g) ve výši 21.428 Kč, a jímž ve výroku II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 253.906,40 Kč k rukám jejich právního zástupce] a žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 29.494,96 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právnímu předchůdci žalobců a), b), c), e) a g) L. Z. – P., zemřelému dne 10. 8. 2004, právní předchůdkyni žalobkyně d) O. B., zemřelé dne 9. 4. 1976, jejíž dcerou byla H. P., zemřelá dne 4. 10. 2002, a právní předchůdkyni žalobkyně f) M. D., zemřelé dne 9. 1. 1992, byly v rozhodném období ve prospěch státu odňaty pozemky v k. ú. XY a k. ú. XY, že původní oprávněné osoby požádaly o jejich vydání, že rozhodnutími Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, vydanými v letech 1996 až 2000, a rozhodnutími Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami vydanými v letech 2000, 2005 a 2010 nebyly pozemky těmto osobám vydány s odkazem na §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě, že právní předchůdci žalobců vyzvali Pozemkový fond České republiky (dále též „Fond“) k převodu náhradních pozemků dne 8. 12. 1998, že právní předchůdce žalobců a), b) c), e) a g) se přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ a požádal o úplatný převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), v letech 2000 a 2003, že žalobce a) se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY), kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný převod pozemku, že žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000 a 2001 a požádal o úplatný převod pozemku v kat. území XY v roce 2003 a v kat. území XY v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobkyně d) se osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala o úplatný převod pozemku, že do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila její právní předchůdkyně H. P., že žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY) a v témže roce žádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998 požádala žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, získala část nároku, a že se zúčastnila „veřejné nabídky“ v roce 1999, a že žalobce g) se „účastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (pozemky v kat. území XY) a v témže roce požádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. a že Fondem, resp. žalovanou bylo v letech 1998 až 2015 v uvedených katastrálních územích zařazeno do veřejných nabídek jen pět pozemků o celkové výměře 16.554 m². Dále bylo zjištěno, že žalobci dopisem ze dne 28. 4. 2015 požádali žalovanou o převod označeného pozemku jako náhradního, což žalovaná odmítla, že tento pozemek je ve vlastnictví státu s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, že přiléhá k domu a pozemku, jejichž vlastníkem je D. Š., který si předmětný pozemek od žalované pronajal, že vnukem jmenovaného je B. D., jenž je synem žalobce a), že Š. s vydáním předmětného pozemku (výlučně) žalobcům souhlasí (viz jeho čestné prohlášení ze dne 15. 9. 2015), že předmětný pozemek nebyl žalovanou zařazen do seznamu veřejných nabídek, že cena předmětného pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., činí 174.773,50 Kč, jak bylo zjištěno ze znaleckých posudků, a že souhrnná hodnota nároků žalobců uplatněných žalobou činí 174.770 Kč. Odvolací soud s odkazem na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud „za rozhodující období pro posouzení veřejných nabídek vyhlašovaných Fondem a posléze žalovanou určil rozmezí let 1998 a 2015“, kdy žalobci podali žalobu. Podle jeho názoru žalobci či jejich právní předchůdci byli aktivní, do „veřejných nabídek“ se přihlašovali a nelze jim vytýkat pasivitu. Za nesprávnou považoval námitku žalované, že „žalobci b) a d) se nikdy do veřejných nabídek nepřihlásili“, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že „v roce 2000 a v roce 2001 podali za tyto žalobce přihlášku jejich právní předchůdci L. Z.-P. a H. P., či ji žalobci podávali v zastoupení žalobcem c), a je tak třeba zohlednit i přihlášky těchto právních předchůdců nebo jejich zástupce“. Nelze tak vyčítat žalobcům, že byli ve věci pasivní, neboť od roku 1991 do roku 2005, resp. žalobce c) ještě v roce 2009, byli aktivní a snažili se svých nároků domoci, což shodně se soudem prvního stupně hodnotil jako dlouhodobou aktivitu, kterou je namístě posuzovat i s přihlédnutím k vysokému věku některých z nich. Odvolací soud dále přisvědčil žalované, že §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, ukládající vydat náhradní pozemky „pokud možno v téže obci“, byl ze zákona o půdě vypuštěn zákonem č. 131/2006 Sb., nicméně poukázal na závěr vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, že za předpokladu, kdy v řízení vyjde najevo, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevoval žalobce zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb. namísto zákona o půdě, je závěr o liknavosti či svévoli v postupu Fondu vůči oprávněným osobám s nárokem na náhradní pozemek dle zákona o půdě obhajitelným. Bylo-li tedy v řízení zjištěno, že Fond nabízel v lokalitě, kde se nacházely původní pozemky, v rozhodujícím období k uspokojení nároků všech oprávněných osob 23 pozemků (nepočítaje pozemky o velikosti 108 a 138 m 2 ) o celkové výměře cca 88.000 m 2 , pak ve srovnání s rozlohou pozemků nabízených v režimu zákona č. 95/1999 Sb., která byla 10x větší, se jeví postup Fondu jako nedostatečný. Odvolací soud z uvedených důvodů shledal shodně se soudem prvního stupně, že postup „žalované“ byl vůči žalobcům liknavý. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalované o nepřevoditelnosti předmětného pozemku nárokovaného žalobci z důvodu, že tvoří funkční celek se stavbou (na sousedícím pozemku), jejímž vlastníkem je nájemce předmětného pozemku Š. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013); okolnost, že požadovaný pozemek je „připlocen“ k nemovitosti Š. a není k němu jiný přístup než právě přes jeho nemovitosti, je podle odvolacího soudu nerozhodná, neboť těchto skutečností jsou si žalobci vědomi. Je tudíž podle odvolacího soudu „správný závěr soudu prvního stupně, že převodu náhradního pozemku nebrání skutečnost, že Š. má ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb.“, o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“) „právo na převod tohoto pozemku“. Za těchto okolností, kdy je jeden ze žalobců příbuzensky spřízněn s Š. (který souhlasil s převodem), nelze dovozovat, že by šlo o spekulativní jednání žalobců, a žalovanou namítané okolnosti tak nebrání převodu tohoto pozemku, jehož cena se rovná žalobou uplatněné hodnotě restitučních nároků žalobců. Ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalované bylo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 21 C 364/2015 zahájeno dne 27. 10. 2015 a dosud nebylo pravomocně skončeno. V projednávané věci bylo řízení zahájeno dne 15. 5. 2015, tedy o 5 měsíců dříve. Odvolací soud přisvědčil žalobcům, že jejich lepší právo na převod předmětného pozemku zakládá též souhlas Š.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02), případně, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to 1) „zda lze hodnotit jednání žalovaného při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob jako liknavé či svévolné za situace, kdy se oprávněné osoby bezdůvodně neúčastnily veřejné nabídky náhradních pozemků“, a 2) „zda je náhradní pozemek vhodný k převodu na oprávněnou osobu za situace, kdy funkčně souvisí se stavbou, která se nachází na vedlejším pozemku“. K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že v režimu zákona o půdě nabízela v soudy vymezené lokalitě (k. ú. XY) pozemky o „celkové administrativní hodnotě 571.087,- Kč“, zatímco žalobci v tomto řízení uplatňují restituční nároky celkem ve výši 174.770,- Kč; je tedy nepochybné, že mohli svůj restituční nárok plně uspokojit. Jestliže se žalobci „běžně hlásili“ i „do veřejných nabídek“ podle zákona č. 95/1999 Sb., měly soudy posuzovat dostatečnost těchto nabídek včetně těch, které byly nabízeny dle tohoto zákona. Kromě toho soudy dále nesprávně vycházely toliko z lokality, kde se nacházely původní pozemky, ačkoliv měly vzít v úvahu nabídky na území celé republiky. Liknavost či svévole žalované pak nemůže být dovozována z toho, že se řídila zákonem, tj. §11a odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účast žalobců ve „veřejných nabídkách“ byla dostatečně aktivní, když „soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci se účastnili „veřejných nabídek náhradních pozemků“ pouze minimálně, případně byli ve „veřejných nabídkách“ nečinní zcela. Je tak evidentní, že v posledních deseti letech žalobci neposkytli žalované zákonem vyžadovanou součinnost a ta tak nemůže být s plněním svého závazku v prodlení (nemohla legálním způsobem restituční nároky žalobců uspokojit). Pokud by dovolací soud nepřisvědčil argumentaci dovolatelky vztahující se k otázce ad 1), pak k otázce ad 2) namítá, že žalobci nárokovaný pozemek funkčně souvisí se sousedním zastavěným pozemkem parc. XY v k. ú. XY, respektive se stavbou na něm se nacházející (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), a nelze jej tedy podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat oprávněným osobám, a to bez ohledu na souhlas vlastníka tohoto pozemku (stavby). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení právní otázky hmotného práva, a to posouzení předpokladů, za nichž oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby byl nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkovému úřadu k uzavření bezúplatné smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, platilo, že pozemky nelze vydat v případech uvedených pod písmeny a) a až f). Odstavec 2 tohoto ustanovení stanovil, že v případě uvedeném v odstavci 1 pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby mohl být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991.
Podle §11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový fond z pozemků, které se nacházejí v současně zastavěném území obce nebo zastavitelném území takto vymezeném závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, na které nebylo uplatněno právo třetích osob na převod podle zvláštních právních předpisů. Pozemky, které se nacházejí mimo současně zastavěné území obce nebo zastavitelné území obce takto vymezené závaznou částí územně plánovací dokumentace, budou do veřejné nabídky zařazeny, pokud byly marně nabídnuty k prodeji podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zbývající pozemky budou nabídnuty k převodu v obchodní veřejné soutěži podle zvláštního právního předpisu.
Zákon č. 95/1999 Sb. (účinný od 25. 5. 1999 do 31. 12. 2012) stanovil mj. i postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků [srov. zejména §1 odst. 2 písm. a) a §7 tohoto zákona]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, dovodil, že smyslem zákona č. 95/1999 Sb. bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při vyřizování požadavků oprávněných osob a jiných osob, které projevily o pozemek zájem; zákon ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu a upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci byly oprávněné osoby.
Podle §11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.
V judikatuře soudů byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, účinného od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Fondu (žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně Fondu (žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Fondu (žalované) byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dále zaujal právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Fondu (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018 a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2653/2018).
Dovolací soud souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že rozhodujícím obdobím pro posouzení předběžné otázky, zda ze strany Fondu (a od 1. 1. 2013 žalované) bylo vůči žalobcům postupováno liknavě (či nikoliv), jejíž řešení žalovaná v dovolání zpochybnila, je období od roku 1998, kdy právní předchůdci žalobců a žalobce c) požádali Fond o převod náhradních pozemků (dne 8. 12. 1998), do roku 2015, kdy v této věci podali žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví v požadovaných podílech k uspokojení restitučních nároků žalobců.
Zákonem o půdě byl v roce 1998 a až do 13. 4. 2006 bezúplatný převod jiných pozemků za pozemky, které nebylo možno oprávněným osobám pro zákonné výluky vydat, upraven v §11 odst. 1 a 2, jehož znění bylo citováno shora; od 25. 5. 1999 byl postup Pozemkového fondu ČR při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob upraven zejména v §7 zákona č. 95/1999 Sb. V tomto období, jak bylo soudy zjištěno, se právní předchůdce žalobců a), b), c), e) a g) přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ v roce 2000 a požádal o úplatný převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. v letech 2003 a 2005, žalobce a) se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY), kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný převod pozemku, žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000, 2001 a 2009 a požádal o úplatný převod pozemku v kat. území XY v roce 2003 a v kat. území XY v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobkyně d) se osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala o úplatný převod pozemku, do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila její právní předchůdkyně H. P., žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY.) a v témže roce žádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998 požádala žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, získala část nároku, a zúčastnila se „veřejné nabídky“ v roce 1999, a žalobce g) se „účastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (pozemky v kat. území XY) a v témže roce požádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb.
Z uvedeného je zřejmé, že za účinnosti zákona o půdě v době od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012 byl aktivní jen žalobce c), který v roce 2009 podal „přihlášku do veřejné nabídky“ pozemků. Podle §11a zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, se žádný z žalobců do veřejné nabídky pozemků nepřihlásil, pouze dopisem ze dne 28. 4. 2015 žalobci požádali žalovanou o převod předmětného pozemku jako náhradního.
Jestliže podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (jíž vznikl nárok na náhradu
– na náhradní pozemek za pozemky, které jí nebo jejímu právnímu předchůdci nebyly pro zákonnou překážku uvedenou v §11 odst. 1 zákona o půdě vydány) mimo veřejnou nabídku přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup Fondu (žalované) kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), jen tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba (v daném případě každý ze žalobců, jejichž nárok je třeba posuzovat samostatně) i přes své aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv, pak v dané věci je jednoznačné, že k takovému závěru nelze dospět (minimálně) u žalobce b) a žalobkyně d), kteří žádnou aktivitu při uspokojování jejich restitučních nároků zděděných v roce 2005 (jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně) nevyvinuli. Pokud v letech 2000 a 2003 podal přihlášku do „veřejných nabídek“ právní předchůdce žalobce b) a v roce 2000 právní předchůdkyně žalobkyně d), nelze to považovat za dlouhodobě aktivní přístup těchto osob, natož pak žalobců b) a d). Poukaz odvolacího soudu na to, že žalobci b) a d) „podávali žádost o poskytnutí náhradních pozemků v zastoupení žalobcem c)“, z obsahu spisu nevyplývá, neboť dopisem ze dne 20. 2. 1992 (viz čl. 46 spisu), jenž v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil též soud prvního stupně, sice žalobce c) vyzval Pozemkový fond k poskytnutí náhradních pozemků za tehdy oprávněné osoby, mezi nimi ovšem v té době ještě ani žalobci b) a d) být nemohli, neboť ještě žili jejich právní předchůdci. Závěr odvolacího soudu, že vůči těmto žalobcům postupovala žalovaná (správně Fond) při uspokojování jejich restitučních nároků liknavě a že je proto namístě uspokojení jejich nároků mimo veřejnou nabídku žalované, tudíž nemůže obstát, neboť je zjevně nepřiměřený učiněným skutkovým zjištěním.
Za této situace - a to i kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, že vůči ostatním žalobcům a), c), e), f) a g) postupoval Fond v letech 1998 až 2005, resp. vůči žalobci c) do roku 2009, liknavě, s čímž ovšem dovolatelka nesouhlasí s poukazem na to, že žádnou aktivitu v posledních 10. letech nevyvinuli - nečinila by hodnota neuspokojeného restitučního nároku těchto žalobců částku celkem 174.770 Kč, nýbrž částku sníženou o hodnotu restitučních nároků žalobce b) ve výši 21.428 Kč a žalobkyně d) výši 12.232 Kč. Jestliže však v řízení bylo znaleckými posudky prokázáno, že cena předmětného pozemku činí 174.773,50 Kč, přičemž však celkové nároky žalobců a), c), e) f) a g) jsou o částku 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč) nižší, vzniklo by těmto žalobcům převodem předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví v určeném poměru bezdůvodné obohacení v celkové výši 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč) - k tomu srov. závěr uvedený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, podle kterého je-li na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), resp. hodnota jeho restitučního nároku, dojde na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). Již z tohoto důvodu proto žaloba uvedených žalobců na nahrazení projevu vůle žalované k převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví nemůže být úspěšná, neboť cena tohoto pozemku převyšuje celkovou hodnotu jejich restitučních nároků, resp. hodnotu nároku každého z nich, z čehož plyne, že tento pozemek není k uspokojení jejich restitučního nároku vhodný.
Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a to i když v řízení bylo z přehledu nabízených pozemků zjištěno, že (v žalobci zvolené) lokalitě v okolí k. ú. XY, nabídl Fond v období od roku 2000 do roku 2006 „ve veřejných nabídkách“ k uspokojení nároků „všech oprávněných osob“ 23 pozemků (nepočítaje v to pozemky o velikosti 108 a 138 m 2 ) o celkové výměře cca 88 000 m 2 , a že oproti tomu jeho nabídka „v režimu zákona č. 95/1999 Sb.“ byla 10x větší.
Vzhledem k uvedenému právnímu závěru Nejvyššího soudu je pak již nadbytečné zabývat se otázkou nastíněnou dovolatelkou pod bodem ad 2); ostatně dovolatelka přípustnost dovolání k jejímu řešení navrhla jen pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil její argumentaci k otázce ad 1). Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že Ing. arch. Špička žádost o převod předmětného pozemku podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb. doposud nepodal.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu