ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4447.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4447/2017-301
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 445/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č. j. 28 Co 94/2017-274, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č. j. 28 Co 94/2017-274, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. prosince 2016, č.j. 7 C 445/2014-242, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2016, č. j. 7 C 445/2014-242, výrokem pod bodem I, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku v k. ú. V., obec P. (dále též jen „předmětný pozemek“), jako náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 (dále jen „zákon o půdě“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. dubna 2017, č. j. 28 Co 94/2017-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu spočívají na závěru, že žalobce je oprávněnou osobou (§4 zákona o půdě), které pro zákonem stanovenou překážku nebyly vydány původní pozemky (viz rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 10. 2008, č. j. PÚ 7413/92) a jež má proto nárok na vydání náhradních pozemků, eventuelně na finanční náhradu (§11 odst. 1 písm. c/, §11a, §16 a §17 zákona o půdě). Také podle závěru odvolacího soudu činí hodnota žalobcova nároku, který dosud žalovaná neuspokojila, 1.152.968,75 Kč, nikoliv žalovanou dosud evidovaných 17.986,31 Kč, je-li původní, oprávněné osobě nevydané pozemky nutno ocenit jako stavební, neboť již v době převodu na stát byly určeny k zastavění. Postup žalované naplňuje znaky liknavosti a svévole, kdy nabídka náhradních pozemků žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) byla nedostatečná, žalovaná upřednostňovala při převodech jiné než oprávněné osoby a žalobcem uplatňovaný nárok nesprávně ocenila.
Odvolací soud měl za správné i závěry, že žalobcem vybraný, k převodu nárokovaný pozemek (jenž je ve vlastnictví státu) je k tomuto účelu pozemkem vhodným. Vzal za prokázané, že na předmětném pozemku, evidovaném v katastru nemovitostí jako „zahrada“, jenž je tak podle odvolacího soudu součástí zemědělského půdního fondu, žádná stavba není. Nezpochybnil soudem prvního stupně učiněná zjištění, že jde o oplocený pozemek, jenž obklopuje pozemek, jehož součástí je bytový dům, a že i tento pozemek je využíván zejména vlastníky domu jako okrasná zahrada, kteří tak činí bez dohody se státem jako vlastníkem. Také odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, uzavřel, že není dána funkční souvislost nárokovaného pozemku s jinými okolními nemovitostmi, že jde o pozemek využitelný i žalobcem a že jeho vydáním nebude ohroženo užívání bytového domu jeho vlastníky. Neshledal, že by zde byly jiné konkrétní zájmy, které by převažovaly nad zájmem žalobce jako oprávněné osoby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost (dle §237 občanského soudního řádu) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, jež dovolacím soudem dosud nebyla řešena; jako dovolací důvod žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu). Za ně považuje hodnocení předmětného pozemek jako vhodného náhradního pozemku za situace, kdy jde o pozemek funkčně spjatý s bytovým domem na pozemku a kdy jde navíc o pozemek zastavěný stavbami, jak v řízení prokazovala předloženým znaleckým posudkem. Zpochybňuje také samotný závěr soudů nižších stupňů o absenci funkčního spojení pozemku s okolními nemovitostmi, zejména se stavbou bytového domu, kdy odkazuje i na rozhodovací praxi soudů v otázce překážky vydání pozemku oprávněné osobě podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, kterou lze podle názoru dovolatelky přiměřeně aplikovat i na vydání náhradního pozemku, pokládajíc však tuto otázku za dovolacím soudem dosud neřešenou. Jestliže tato výluka existuje v případě restituce původního pozemku, k němuž má oprávněná osoba přímý vztah, měla by se vztahovat i na vydávání náhradních pozemků, kdy právo vlastníků staveb na jejich řádném užívání také převažuje nad účelem restituce. Předmětný pozemek nejenže nelze užívat k účelům stanoveným zákonem o půdě, ale značně problematické je i jeho jakékoliv jiné využití. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v podaném vyjádření k dovolání zpochybňuje projednatelnost dovolání, a to již s ohledem na v něm uvedené vymezení přípustnosti dovolání. Napadený závěr o vhodnosti předmětného pozemku jako náhradního označuje za závěr skutkový, jenž nemůže být podroben dovolacímu přezkumu. Za nepřiléhavé považuje i odkazy na judikaturu týkající se restituce pozemků v sídlištním areálu. Jako nerelevantní hodnotí také důraz žalované na práva vlastníků staveb, jelikož ti k předmětnému pozemku žádné právo nemají. Poukazuje na to, že v jiné obdobné věci (sp. zn. 28 Cdo 3576/2016) Nejvyšší soud dovolání žalované nevyhověl. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání žalované projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. (a to i co do žalobcem ve vyjádření kritizovaného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, ve vztahu k důvodům dovolání).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující), jež reflektuje i předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), byl formulován a odůvodněn závěr, že při liknavém, svévolném či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupcem je žalovaná, jejímž jménem jedná Státní pozemkový úřad) při uspokojování nároku na převod jiného vhodného pozemku za pozemky, jež nebylo lze vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.
Uvedenou rozhodovací praxí však nebyly popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010).
V již odkazovaném rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, také Nejvyšší soud připomněl některá z kritérií „vhodnosti“ pozemku, kdy v tomto směru považoval za podstatné, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zákonem zapovězen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014).
Pozemek, který by nebylo možno vydat ani přímým restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti pozemku (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), kdy veřejný zájem převažuje nad zájmem oprávněné osoby pak – logicky – není ani vhodným náhradním proto uspokojení nároku oprávněné osoby, jíž nebylo lze vydat pozemek původní (a takový pozemek nebyl by ani zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem dle §11a odst. 2 zákona o půdě), jak ostatně Nejvyšší soud aktuálně dovodil již v rozsudku ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, vydaném v jiné obdobné věci týchž účastníků. V něm znovu připomněl, že zákonou překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb.
K tomu srov. též tzv. „areálovou judikaturu“, upřednostňující veřejný zájem na zachování dosavadního funkčního celku, oproti naturální restituci (např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016).
V dané souvislosti také nelze nevzpomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu (byť primárně se vyslovující k možnosti restituce pozemků, které jsou veřejným statkem), jež nepřipouští restituci formou vydání pozemků ani tam, kde by tato vedla k situaci, kdy by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nepřihlédl, omezil-li se toliko na posouzení, zdali je předmětný pozemek přímo zastavěn či nikoliv, případně – při zkoumání jeho funkční souvislosti s jinými nemovitostmi – zda je nezbytně nutný k užívání bytového domu (bytový dům), jejž předmětný pozemek obklopuje. Ve svých úvahách nejenže dostatečně nezohlednil možnou širší funkční souvislost pozemku se stavbou, ovšem ani využitelnost nárokovaného pozemku oprávněnou osobou.
Posouzení otázky funkční souvislosti nemovitostí je dozajista úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávané věci; hodnotící úvahy soudů nižších stupňů – v rovině navazujícího právního posouzení – nemohou být ovšem zjištěným okolnostem nepřiměřené a musí zohledňovat všechna kritéria, jež jsou relevantní pro takové posouzení.
V posuzované věci vzal i odvolací soud za prokázané, že předmětný pozemek obklopuje bytový dům, jenž je ve vlastnictví jiné osoby (osob); je oplocen (jako jeden celek se stavebním pozemek a na něm stojícím bytovým domem) a dosud byl užíván jako okrasná zahrada „členy bytového družstva“.
Hodnotící úvaha odvolacího soudu, že „pozemek není uvnitř funkčního celku bytového domu a pozemku, jehož je bytový dům součástí“, s těmito zjištěními zcela v souladu není, přičemž odvolací soud také neuvádí, k jakému jinému – samostatnému – účelu, jenž nebyl by spjat s plněním funkcí vážících se k užíváním bytového domu, mohl by pozemek sloužit (nehledě na aspekt jeho budoucího zemědělského využití); soudem prezentovaný závěr, že „žalobci se nabízí možnost s tímto pozemkem hospodařit, neboť (jej) může např. vlastníkovi bytového domu nájemní smlouvou přenechat k dočasnému užívání za úplatu“, svědčí spíše tomu, že jiné než dosavadní využití pozemku reálné není (a kdy nelze vyloučit, že získáním pozemku může restituent sledovat spíše cíle komerční či spekulační – dosažení zisku pronájem věci či jejím prodejem jiné osobě, tedy nikoliv využití pozemku k účelu předpokládanému zákonem o půdě).
Rovněž argumentace odvolacího soudu, že přístup k bytovému domu (stavebnímu pozemku, jehož je dům součástí) přes předmětný pozemek, který jej obklopuje, lze zajistit jinými občanskoprávními instituty, např. uzavřením smlouvy o nájmu, zřízením služebnosti či nezbytné cesty, nasvědčuje tomu, že jde o pozemek s bytovým domem funkčně spjatý (přes nějž je zajištěn i přístup do domu z veřejné komunikace); v tomto směru není až tak zásadní, bylo-li dosavadní užívání pozemku vlastníky bytového domu ze strany vlastníka pozemku toliko (mlčky) trpěno, či bylo-li podloženo platným právním důvodem (kdy jde o vztah mezi těmito jinými subjekty).
Jestliže ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami (k tomu znovu srov. již shora odkazovanou „areálovou judikaturu“ dovolacího soudu a Ústavního soudu), tím obezřetněji je pak třeba postupovat v situacích, kdy oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu bytového domu, slouží jako zahrada pro obyvatele tohoto domu a jako jediný celek (jejž tvoří bytový dům na stavební parcele, spolu se zahradou) je oplocen (za předpokladu, že jde o pokojný stav více méně trvalý, nikoliv krátkodobý).
I s respektem ke konkrétním okolnostem té které projednávané věci (jež jsou vždy individuální, někdy i značně specifické) dovolací soud ze své rozhodovací praxe dovoluje si odkázat např. i na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, jímž byl aprobován závěr soudů nižších stupňů o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy tvořícími oplocené celky, případně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, v němž za součást uceleného areálu označil i pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště v oploceném areálu základní školy (tedy pozemek, jehož vydání oprávněné osobě by nečinilo užívání ostatních nemovitostí v areálu nemožným, ale činilo by je méně komfortním).
Také nelze přehlédnout, že soudy nižších stupňů – bez podrobnější argumentace – považovaly předmětný pozemek za součást zemědělského půdního fondu, kdy tak patrně činily toliko na podkladě zjištění o naplnění formálního znaku pozemku (tedy na základě toho, že jde o pozemek, jenž je v katastru nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v §1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu), aniž by vzaly v potaz, že k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje se i naplnění znaku materiálního (faktického), tedy že jde o pozemek, jenž je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný; není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura správní, svazek 11, ročník 1998, pod pořadovým č. 292, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 944/2005; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 290/2004).
Naproti tomu závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek žádnou stavbou přímo zastavěn není (opřený o současně učiněné zjištění, že stavby garáží se nachází nikoliv na předmětném pozemku, nýbrž na pozemcích sousedních), k dovolacímu přezkumu otevřen není, neboť jde o závěr skutkový (kdy na závěr opačný dovolatelka také usuzuje na podkladě jiných důkazů a jejich hodnocení, než jaké o rozhodných okolnostech učinily soudy nižších stupňů). To ovšem nemění nic na tom, že v ostatním – jde-li o posouzení otázky funkční souvislosti nárokovaného pozemku s jinými nemovitostmi (identifikovaným stavebním pozemek a na něm stojícím bytovým domem) a od ní odvislé otázky „vhodnosti“ nárokovaného pozemku jako náhradního k bezúplatnému převodu oprávněné osobě, rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Ovšem stejně nerelevantní je i odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 14. 3. 2017) sp. zn. 28 Cdo 3576/2016, obsažený v jeho vyjádření k dovolání, kdy odkazovaným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání žalované v jiné věci týchž účastníků, ve které ovšem – i se zřetelem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem – nemohla být k dovolacímu přezkumu otevřena otázka „vhodnosti“ nárokovaných náhradních pozemků, řešená posléze tímto rozhodnutím (resp. před ním též shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017).
Protože rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou dány ani podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento dovoláním napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu