ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1547.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1547/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) B. S. , b) T. K. , c) M. A. E. K. , a d) M. P. K. , všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké (se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), za účasti 1) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, 2) statutární město Brno, IČO: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 3) Teplárny Brno, a.s., IČO: 463 47 534, se sídlem v Brně, Okružní 828/25, a 4) Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 3239/92/64-RNP , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 32/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 18 Co 215/2014-246, takto:
I. Řízení o dovolání proti výrokům I a III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. února 2014, č. j. 112 C 32/2012-142, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 112 C 32/2012-142, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 26. 6. 2012, č. j. 3239/92/64-RNP, rozsudkem, jímž by bylo určeno, že žalobci a účastník ad 1) jsou podílovými spoluvlastníky (v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku rozsudku) části pozemků PK p. č. 2287, 2291 v k. ú. B. a části pozemku PK p. č. 2304/1 v k. ú. S. L. (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že žalobcům se nepřiznává osvobození od placení soudních poplatků (výrok III).
K odvolání žalobců a účastníka ad 1) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci dovolání, jehož přípustnost (dle §237 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; jako dovolací důvod ohlásili nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nezkoumal existenci překážky pro vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) u každého jednotlivého pozemku (jeho části) zvlášť, a že pojmy „bezprostřední souvislost“ a „nezbytná nutnost“ ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vyložil nesprávně, v rozporu se smyslem restitučního zákonodárství.
Řízení o dovolání proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněných osob, v řízení dle části páté (§244 a násl.) o. s. ř., v návaznosti na předchozí negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě, a to pro překážku zastavěnosti pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Otázku hmotného práva označenou v dovolání, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. již rozhodnutí publikovaná pod čísly 70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež současně připouští, že překážkou pro vydání pozemků (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V dané souvislosti lze pak odkázat i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která – při šetření práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví – respektuje nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89, svazek 18, ročník 2000, nebo usnesení ze dne 17. února 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03).
K tomu jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž – za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované – vyslovil, že sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006. Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
S ohledem na posouzení některých pozemků (či jejich částí) jako veřejného prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, nelze pak pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz) , jež zpravidla nepřipouští naturální restituci ani tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě. K reflexi těchto závěrů rozhodovací praxí dovolacího soudu srov. pak např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo usnesení ze dne 16. února 2016, sp. zn. 28 Cdo 5638/2015).
I z toho vyplývá, že posouzení relevantní otázky týkající se rozhodných kritérií pro určení, zda konkrétní pozemek (či jeho část) lze považovat za pozemek zastavěný ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. zda pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek – areál sídliště, jakož i zohlednění posledně zmíněných kritérií (možnosti realizace vlastnického práva k nárokovaným pozemků oprávněnými osobami; možnosti využití pozemků pro zemědělské či lesní účely; jejich povahy jako veřejného prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), v dané věci koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené otázky.
Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatelů, že odvolací soud nesprávně objasnil okolnosti o reálném stavu jednotlivých částí nárokovaných pozemků, jsou pak právě již kritikou skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani v dovolání uvedená kritika postupu soudů nižších soudů v řízení, neboť ke zmatečnostem a k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Jde-li pak o judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu citovanou především v článcích III a V podaného dovolání, nelze než dodat, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není s dovolateli citovanými rozhodnutími v rozporu.
I z takto uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jež proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu