ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4460.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4460/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) MUDr. V. K. , zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 9, b) M. Z. , c) R. Z. , žalobci b) a c) zastoupeni JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, d) A. I. , zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, a e) Svoboda Press s.r.o. , IČO: 28214722, se sídlem v Praze 10, Sazečská 560/8, zastoupené JUDr. Františkem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 3, Slezská 74/856, za účasti 1) městské části Praha – Petrovice , se sídlem v Praze 10, Morseova 251, 2) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, 3) Technické správy komunikací hl. m. Prahy , IČO: 63834197, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 23, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, a 4) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, v řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 393/2006, o dovolání účastníka ad 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2013, č. j. 24 Co 318/2012-291, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2013, č. j. 24 Co 318/2012-291, se ve výroku pod bodem I, v dotčené části o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 423/113, parc. č. 423/115, parc. č. 423/116 a parc. č. 423/118 v katastrálním území P. zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2010, č. j. 11 C 393/2006-224 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. června 2011, č. j. 11 C 393/2006-259, a opravného usnesení ze dne 12. ledna 2012, č. j. 11 C 393/2006-269), v dotčené části výroku pod bodem I, jde-li o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 423/113, parc. č. 423/115, parc. č. 423/116 a parc. č. 423/118 v katastrálním území P., a i v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2010, č. j. 11 C 393/2006-224 (ve znění rozsudku jej doplňujícího a opravného usnesení), ve výroku pod bodem I v části, kterou bylo určeno, že žalobkyně A. I. je vlastnicí pozemků parc. č. 423/113, 423/115, 423/116 a 423/118 v katastrálním území P., a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 10. 2006, č. j. PÚ 319/00/06; v části o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 432/130, 423/100, 423/102, 423/106, 423/108, 423/112, a 423/114 v kat. území P. byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I). Současně byl rozsudek obvodního soudu zrušen i ve výroku pod bodem IX (jímž bylo určeno, že žalobkyně ad d/ je vlastnicí pozemku parc. č. 423/101), a ve výroku pod bodem X (určení vlastnictví k dalším tam označeným pozemkům), zatímco ve zbylém rozsahu byl rozsudek změněn tak, že žalobkyně vlastnicí v tomto výroku dále identifikovaných pozemků není (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II a III „zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“ (výrok IV) a konečně zrušen byl dále v nákladových výrocích pod body IV až VIII (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
V souzené věci jde o určení vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), v řízení dle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), iniciovaném poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 10. 2006, č. j. PÚ 319/00/06).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně ad 4) A. I. je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, jež v zákonem stanovené lhůtě (§13 zákona o půdě) uplatnila nárok na vydání označených předmětných pozemků. Ke sporné otázce, zda je dána překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, bránící vydání pozemků oprávněné osobě, vycházel odvolací soud ze zjištění, že pozemky – označené ve výroku I rozsudku – nejsou přímo zastavěny stavbami v občanskoprávním smyslu, že „na pozemcích se nachází sídlištní zeleň, kdy pozemek parc. č. 423/113 je umístěn v blízkosti hřiště a pozemky parc. č. 423/115, 423/116 a 423/118 se nacházejí v blízkosti polikliniky“. Ačkoliv jde o pozemky nacházející se v areálu sídliště, uvedená okolnost – uzavírá odvolací soud – jejich vydání oprávněné osobě nebrání, i s přihlédnutím k tomu, že „změnou vlastnictví v důsledku vydání dotčených pozemků (evidovaných v územním plánu jako sídlištní /veřejná/ zeleň) nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště“ (bude-li i nový vlastník účelovým určením pozemku v územním plánu vázán).
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku pod bodem I v části o určení, že žalobkyně A. I. je vlastnictví pozemků parc. č. 423/113, 423/115, 423/116 a 423/118 – podal dovolání účastník ad 2), hlavní město Praha. Dovolání pokládá za přípustné podle §237 o. s. ř. a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), v otázce včasnosti uplatnění nároku označenou oprávněnou osobou a dále pak zastavěnosti pozemků jako překážky jejich vydání (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Konkrétně namítá, že zastavěnou je i část pozemku, jež se stavbou bezprostředně souvisí a je nutná k jejímu provozu. O takovou situaci – dovozuje dovolatel – jde i v případě shora označených pozemků, jež jsou součástí souboru jiných staveb a nadto stavebně souvisejí i s pozemními komunikacemi v dané lokalitě. Touto otázkou se však soudy nižších stupňů nezabývaly a funkční souvislost pozemků s okolními stavbami a komunikacemi nezohlednily, stejně tak jako otázku využitelnosti pozemků oprávněnou osobou (i se zřetelem na dovolatelem prezentované tvrzení, že již dříve vydané pozemky žalobkyně fakticky nevyužívá a tyto obhospodařuje příslušná městská část). V dané souvislosti dovolatel následně odkázal i na aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14 a II. ÚS 536/14). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, případně též spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebyla podána.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustnými podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
V citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
V posuzované věci – argumentuje-li dovolatel nejenom funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbami, ale navíc i zatížením pozemků veřejným užíváním – nelze pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou takto veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu (od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit) nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda jsou předmětné pozemky přímo zastavěny či nikoliv, případně zda jsou nezbytně nutné k provozu přilehlých staveb (a kdy i jím hojně citovaná judikatura řeší otázku zastavěnosti pozemků za skutkových okolností dané věci nepodobných). Ve svých úvahách tak odvolací soud dostatečně nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemků s okolními nemovitostmi, ani hledisko využitelnosti pozemků oprávněnou osobou, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému v §1 zákona o půdě, a v neposlední řadě nevzal v úvahu veřejný zájem (jsou-li pozemky zatíženy veřejným užíváním). [Sluší se též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků nemůže oprávněná osoba své vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů vede jenom ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku kritérií rozhodných pro určení, zda konkrétní pozemky lze považovat za pozemky zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, resp. zda tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek (s případným zohledněním okolnosti, že pozemky mají povahu veřejného statku, že jsou zatíženy veřejným užíváním) – správné není, a že závěry, k nimž odvolací soud dochází při řešení otázky, lze-li předmětné pozemky in natura vydat oprávněné osobě, je proto přinejmenším předčasný.
Naproti tomu v otázce, zda žalobkyně ad d) je oprávněnou osobou, jež uplatnila své nároky včas, rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům, které Nejvyšší soud ve skutkově a právně obdobné věci těchže účastníků aproboval již dříve usnesením ze dne 24. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 2578/2008 (přihlížeje též k závěrům, jež ve věci téže stěžovatelky vyslovil Ústavní soud nálezem 28. listopadu 2001, sp. zn. II. ÚS 408/01). Ostatní námitky dovolatele (jde-li o hodnocení listiny ze dne 28. 9. 1991, jíž měl být nárok uplatněn, včetně závěru o jejím doručení označenému pozemkovému úřadu před 31. 12. 1992) vesměs nesou se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež z hlediska přípustnosti dovolání či jeho důvodnosti není relevantní (nelze ji podřadit způsobilému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu – jak vidno shora – správné není a Nejvyšší soud současně neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc i v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). Podle ustanovení §243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu