ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2174.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2174/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. R ., zastoupené JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12/5, proti žalovaným 1) Lesům České republiky, s. p. , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, a 2) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, za účasti J E S I DOLNÍ BEČVA s. r. o. jako vedlejšího účastníka na žalované straně, IČ: 45195919, se sídlem v Dolní Bečvě 599, zast. JUDr. Stanislavem Kaliňákem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Kovářská 127, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 8 C 259/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 56 Co 4/2009-344, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 1) k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna i vedlejšímu účastníku k rukám advokáta JUDr. Stanislava Kaliňáka shodně částky 3. 360,- Kč.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 30. 6. 2008, č.j. 8 C 259/2004-273, tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 535 (ostatní plocha, sportoviště a rekreační plocha), a parc. č. 1227, 1228, 1229, 1230, 1231, 1232, 1233, 1234, 1235, 1236, 1237, 1238, 1239, 1240, 1241, 1242, 1243, 1244, 1245, 1246, 1247, 1248, 1249, 1250, 1251, 1252, 1253, 1254, 1255, 1256, 1257, 1258, 1259, 1260, 1261, 1262, 1263, 1264 a 1265 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci a katastrálním území D. B. (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů vzniklých státu (výroky II až VII rozsudku).
Po zopakování a doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že vydání označených pozemků žalobkyni (oprávněné osobě podle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) brání překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož jde o pozemky zastavěné ve smyslu tohoto ustanovení. Vzal přitom za prokázané, že pozemky a stavby na nich postavené vytvářející jediný funkční celek, ucelený a nedělitelný rekreační areál. Na pozemku parc. č. 553 (jež není předmětem řízení) se nachází hlavní budova čp. 447 a tento pozemek je zcela „obklopen“ pozemkem parc. č. 535, přes který vede příjezdová cesta k hlavní budově, nacházejí se na něm odstavné parkovací plochy a venkovní posezení, hřiště, objekt dílen, přístřešky u hřiště a u dílen, stánek s občerstvením, dětský koutek, lavičky pro odpočinek rekreantů a vedou přes něj též přístupové cesty k pozemku 1266 (na němž stojí čistička odpadních vod) a k pozemkům parc. č. 1227 až 1265, na nichž jsou umístěny jednotlivé rekreační chatky. Přitom i lokalizace těchto pozemků (obklopených pozemkem parc. č. 535) vylučuje jejich zemědělské či lesní užití a jejich vydání by vedlo pouze ke znehodnocení uceleného rekreačního areálu, uvedeného do provozu před 24. 7. 1991 (hlavní stavba kolaudována dne 20. 6. 1962). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně - tudíž uzavřel, že negativní rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. PÚ/328-4/92-201, o vlastnictví žalobkyně (§9 odst. 4 zákona o půdě) je správné a změnou napadeného rozsudku (§220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) žalobu zamítl (§250i o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení odvolacímu soudu vytýkala zejména porušení procesních předpisů, jestliže připustil vedlejší účastenství společnosti JESI DOLNÍ BEČVA s.r.o., ačkoliv okruh účastníků v řízení podle části páté o. s. ř. je určen zákonem. Současně namítala, že rozhodl v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, kdy nerespektoval nález Ústavního soudu v této věci dříve vydaný a pominul, že vedlejší účastník nabyl pozemky v rozporu s právními předpisy. Dovozovala, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že předmětné pozemky (jejich části) bezprostředně souvisejí se stavbou čp. 447 na pozemku parc. č. 553 a že jsou nezbytně nutné k jejímu provozu. Poukázala v této souvislosti na výměry jednotlivých pozemků i charakter rekreačních chatek na nich postavených. Citovala též z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu řešící otázku výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní i vedlejší účastník označili napadený rozsudek za správný. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnili a shodně navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolací soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Zmatečností vady řízení (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Za vadu řízení, jež by mohla ovlivnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nelze pokládat ani rozhodnutí soudu o připuštění vedlejšího účastenství na žalované straně (§93 o. s. ř.), navíc v situaci, kdy vedlejší účastník tvrdil okolnosti osvědčující jeho právní zájem na výsledku řízení. Ačkoliv okruh účastníků v řízení podle části páté o. s. ř. je vymezen zákonem (podle ustanovení §250a odst. 1 o. s. ř. jsou jimi žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem), v případě vedlejšího účastenství zvláštní úprava pro daný druh řízení není a proto se v něm podle §245 o. s. ř. přiměřeně uplatní ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu, tedy i ustanovení §93 o. s. ř. upravující přípustnost vedlejšího účastenství v řízení, jež zde má charakter sporného řízení, aniž by jeho předmětem byl rozvod, určení neplatnosti či neexistence manželství (viz výluky vedlejšího účastenství uvedené v §93 odst. 1 o. s. ř.).
Při absenci tvrzení žalobkyně o jiných vadách řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.) a které se nepodávají ani z obsahu spisu, se Nejvyšší soud – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) v otázce výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
K právnímu posouzení věci lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat zejména část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v němž Ústavní soud mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku z 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení z 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009 (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Závěr odvolacího soudu o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbou, s níž v posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, popřípadě o nemožnosti jejich zemědělského a lesního využití, je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným. Odvolací soud jej učinil na základě výsledků opakovaného dokazování, při němž se nedopustil žádného procesního pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o učiněných skutkových zjištěních. Tudíž ani dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), popřípadě podle §241a odst. 3 o. s. ř. - lze-li i pod ně námitky žalobkyně podřadit - naplněny nejsou.
Důvodná není ani námitka o kontradikci rozsudku odvolacího soudu s dříve vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, jež meritorně spočívá na posouzení otázky možnosti restituce již privatizovaného majetku, které nezpochybnil ani odvolací soud, vycházeje ovšem ze závěru o existenci překážky podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Pokud se v citovaném nálezu Ústavní soud okrajově zabývá i touto otázkou, pak pouze ve vztahu k tehdy učiněným skutkovým zjištěním, jež vycházela vesměs z tvrzení povinné osoby a nebyla ověřena spolehlivými důkazními prostředky. Toto pochybení soudu bylo v dalším řízení odstraněno. Brání-li vydání pozemků již překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, stávají se právně nezávažnými i okolnosti o žalobkyní zpochybňovaném převodu komplexu nemovitostí (uceleného rekreačního areálu) na jinou osobu.
Argumentuje-li žalobkyně jinými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (nálezy sp. zn. II 277/99 a IV. 176/03, resp. rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 2398/2008), v nichž došlo k uspokojení restitučního nároku vydáním odňatých pozemků a nikoliv poskytnutím pozemků náhradních (jak se má stát v posuzované věci, nelze-li pozemky oprávněné osobě vydat; §11 odst. 2 zákona o půdě), jde o nepřípadné srovnání, jež přehlíží odlišné skutkové okolnosti jiných věcí, jejichž jedinečnost ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje i Ústavní soud.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové konkretizace) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - při absenci jiných vad, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední – dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy plný úspěch v dovolacím řízení měli žalovaní a je podporující vedlejší účastník. K nákladům žalovaného 1) a vedlejšího účastníka, kteří byli v dovolacím řízení zastoupeni advokáty, patří vždy odměna jejich advokáta stanovená paušální sazbou 5.000,- Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 2.500,- Kč (§18 odst. 1 vyhlášky), a dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 560,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. každému z těchto účastníků celkem 3.360,- Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno žádnému z těchto účastníků, jelikož ve věci úspěšnému žalovanému 2) v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu