ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.72.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 72/2020-550
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: V. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5 , proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, za vedlejší účasti na straně žalované: hlavní město Praha , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 111/2016, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 17 Co 152/2019-482, takto:
I. Rozsudek Městského soudu Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 17 Co 152/2019-482, se v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výrocích II. až V. ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2018, č. j. 60 C 111/2016-354, v části výroku III., v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl, ve zbývající části, pokud v ní byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pak odvolací soud výrok III. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce na vydání náhradních pozemků postupovala liknavě a svévolně. Uzavřel rovněž, že žalobcem požadované pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nejsou vhodnými náhradními pozemky, když jejich vydání brání žádosti obce o bezúplatný převod pozemků podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Současně dovodil, že ani pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, který je využíván jako parkoviště, není vhodný k převodu. Žalobě proto vyhověl jen v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož hodnota nepřesahuje zbývající výši žalobcova restitučního nároku; ve zbytku žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce i žalovaná.
Žalobce brojil vůči části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, týkající se pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda žádosti obce o bezúplatný převod pozemků ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., představují překážku jejich převodu, coby pozemků náhradních, v situaci, kdy o nich nebylo dlouhodobě rozhodnuto a případně i uplynula promlčecí lhůta pro uplatnění nároku žadatele na jejich bezúplatný převod u soudu. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2358/2002, ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 24. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5045/2019, či jeho usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005, ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 887/2019. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byla žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY zamítnuta, zrušil.
Žalovaná i vedlejší účastník vystupující na její straně navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Žalovaná brojila vůči části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl nahrazen její projev vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, a určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazujícího ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních (majícího vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby). Odkázala zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1259/2018, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v potvrzující části výroku I. zamítne.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalobcem a žalovanou) zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání žalobce, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (vhodnosti pozemků, coby náhradních, za pozemky jež pro překážky ve smyslu §11 odst. 1 zákona o půdě nebylo lze vydat, požádala-li o jejich převod obec dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a žalobce je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích žalobcem vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (od 1. 11. 2019 se totožná právní úprava nachází v ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno.
Uzavřel-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že žádosti obce o bezúplatný převod pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY do jejího vlastnictví, brání vydání těchto pozemků, coby pozemků náhradních ve smyslu zákona o půdě, bez dalšího, to jest, aniž se zabýval tím, zda a z jakého důvodu obec na podaných žádostech trvá a zda jim ze strany státu bude moci být vyhověno (a to i se zřetelem k žalobcem poukazovanému uplynutí promlčecí lhůty – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3876/2012, či rozsudek Nevyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008), jsou jeho konkluze přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání žalobce důvodným, pročež, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním žalobce napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované pak Nejvyšší soud neshledal přípustným, a proto je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je při posuzování aktivity oprávněné osoby usilující o uspokojení restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučních nároků žalobce, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v roce 1992, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jeho restitučních nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám žalované, že úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace žalované, jež omezenou účast žalobce ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jeho preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími žalovanou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).
Předestírá-li konečně dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku parc. č. XY v k.ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani konkluze plynoucí z žalovanou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby).
Ke stejným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1.2019, sp. zn. I. ÚS 1704/18), či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3743/2019, v nichž se již dříve vypořádal s obdobnou argumentací žalované a jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobných věcech.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalovanou předestírané předpoklady přípustnosti dovolání očividně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto kasačním rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu