ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3452.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3452/2017-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 288/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 13 Co 414/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.374,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 7 C 288/2015-45, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu v rozhodnutí specifikovaného pozemku v katastrálním území R. do vlastnictví žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), mající právo na převedení náhradních pozemků za pozemky nevydané. Pozemek, jehož převodu se domáhá, je ve vlastnictví České republiky, ve správě Státního pozemkového úřadu a trvalé stavby se na něm nenacházejí. Soud s poukazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu konstatoval, že žalovaná má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky osobám oprávněným, přičemž charakter nabídky musí být způsobilý, aby náhrada mohla být poskytnuta v co možná nejkratší době a nejširšímu okruhu oprávněných osob, pročež vyhověl předmětné žalobě, která představuje jediný způsob, jak může žalobce docílit uspokojení svého nároku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 13 Co 414/2016-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolávaje se na rozhodnutí vydaná v jiných soudních řízeních, ve kterých byla otázka přístupu žalované k žalobci opakovaně řešena, dospěl k závěru, že povinnosti žalované nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků oprávněným osobám a neupřednostňovat jejich převod dle zákona č. 95/1999 Sb. před vydáváním restituentům nebylo dostáno. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobce svůj restituční nárok uplatnila již v roce 1992 a přes její opakovanou účast ve veřejných nabídkách tento v době rozhodování odvolacího soudu stále nebyl uspokojen. Žalobci, který má právo na bezúplatný převod náhradního pozemku dle zákona o půdě, nebylo možno přičítat k tíži, že mezi náhradními pozemky měl zájem o ten, jež je umístěn na území P., neboť nelze dovodit, že by si restituent nemohl vybrat právě pozemek, který se nachází v téže obci jako pozemek původní, byť již současné znění zákona o půdě toto kritérium výslovně nezmiňuje. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud dospěl k závěru, že přístup žalované lze označit za liknavý, a žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná dovoláním, v němž namítá, že převedení sporného pozemku na žalobce by bylo v rozporu s judikaturou zaručeným stejným přístupem k náhradním pozemkům všem oprávněným osobám. Takovou rovnost lze garantovat jen prostřednictvím veřejných nabídek dle zákona o půdě, oprávněné osoby proto zásadně nemají právo na převod konkrétního pozemku z vlastnictví státu. Dovolatelka navíc trvá na tom, že se vůči žalobci nechovala liknavě. Tvrzení žalobce, že s ním bylo ze strany žalované jednáno nekorektně, nebylo nikterak prokázáno, naopak je zcela zřejmé, že veřejná nabídka pozemků byla v rozhodném období z hlediska kvalitativního i kvantitativního dostatečnou. Vydání žalobcem požadovaného pozemku by představovalo diskriminaci ostatních oprávněných osob, jejichž nároky dosud taktéž uspokojeny nebyly. Stát byl schopen uspokojit restituční nároky oprávněných osob, tedy i žalobce, avšak díky jeho nesoučinnosti, spočívající v nedostatečné účasti ve veřejných nabídkách a neuzavírání smluv o převodu pozemků, k tomu nedošlo. Právní posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka pokládá za rozporné se smyslem zákona o půdě mimo jiné proto, že odvolací soud nevzal v potaz, že daný restituční předpis neobsahuje podmínku, podle níž by oprávněným osobám musel být nabídnut náhradní pozemek ve stejné obci, v níž se nacházel pozemek původně odňatý. Nejvyššímu soudu tudíž navrhuje, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že by mělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť žalovaná nenastolila jakoukoliv relevantní právní otázku, pouze rozporuje skutková zjištění soudů, především ohledně vlastní liknavosti.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však žádnou otázku ve smyslu právě citovaného ustanovení neskýtá, pročež je Nejvyšší soud nemohl shledat přípustným.
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je dlouhodobě artikulován názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků (byť zásadně právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatelka, viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011) nezahrnutých do předchozí nabídky, pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Těžiště dovolací argumentace pak nespočívá v polemice se shora popsanými tezemi (od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat), nýbrž v rozporování závěru, že si žalovaná v kontextu předmětné věci vůči žalobci počínala liknavě. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i Státního pozemkového úřadu je ovšem především otázkou skutkových zjištění. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko přezkoumává, zda úvaha, jež soudy nižších stupňů vedla k úsudku, že žalované liknavost při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány již citovanou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Přestože delší doba, po niž nebylo restitučnímu nároku vyhověno, sama bez dalšího nedokládá, že si Státní pozemkový úřad počínal nekorektně, nebylo v kontextu řešeného případu možné zcela odhlédnout ani od skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobce svůj restituční nárok uplatnila již v roce 1992 a přes její opakovanou účast ve veřejných nabídkách Státního pozemkového úřadu tento nárok v době rozhodování odvolacího soudu stále nebyl uspokojen, pročež Nejvyšší soud právní úvahy odrážející se v rozsudcích soudů nižších stupňů shledává v tomto směru konformními se svou předchozí rozhodovací praxí (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3330/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010).
K poukazu dovolatelky na skutečnost, že současné znění zákona o půdě nevyžaduje, aby byly oprávněným osobám nabízeny náhradní pozemky ve stejné obci, v níž se nacházely pozemky původně odňaté, podotýká Nejvyšší soud, že odvolací soud nenaznačil přijetí žádného právního názoru, jenž by byl s touto tezí v rozporu, když především v závěru napadeného rozhodnutí zdůrazňuje existenci vhodných pozemků v příslušné obci, jež však byly nabízeny mimo rámec zákona o půdě, pročež z dané námitky nelze usuzovat na existenci otázky naplňující kritéria obsažená v §237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí spočívalo.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 bodu 6 a §8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.580 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.374,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu