ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2350.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2350/2020-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem v Lichnově 549, proti žalované Z. O. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20, o zaplacení částky 298 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 106 C 28/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2020, č. j. 11 Co 383/2019-422, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2020, č. j. 11 Co 383/2019-427, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 664,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Schulhausera, advokáta se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce (dále i jen jako „dovolatel“) dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 8. 2019, č. j. 106 C 28/2018-380, ve znění jej doplňujícího usnesení ze dne 14. 10. 2019, č. j. 106 C 28/2018-390, v části výroku pod bodem I tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 258 100 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně včetně nákladů vzniklých státu (výroky II a III) a o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen
„o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem – dle mínění dovolatele – odchyluje (srov. zejm. důvody R 4/2014; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), jestliže v ní dovolatel, ač obligatorně zastoupen advokátem (advokátkou), ve vztahu k přípustnosti dovolání – poté, kdy ocitoval kompletní znění ustanovení §237 o. s. ř. – uvedl tolik, že „dovolání je přípustné, když jde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí“ a že „právní názor odvolacího soudu je nesprávný, kdy jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navíc se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury“ (aniž by dovolatel uvedl, o jakou „ustálenou judikaturu“, tedy rozhodovací praxi dovolacího soudu, jde). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
K současně uplatněné dovolací argumentaci (jež se soustředí vesměs na otázky skutkové, spolu s kritikou postupu odvolacího soudu při provádění dokazování) sluší se snad již jen pro úplnost připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej důvody R 4/2014). Námitky zpochybňující skutková zjištění ani dovolatelem současně uplatněná kritika postupu odvolacího soudu v řízení (jež vystihuje vady řízení) nemohly by založit přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.). Ke zmatečnostem a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů.
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení pod body II – IV (uvádí-li v dovolání, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním „v celém rozsahu“), ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání není přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá u ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jenž se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím svého zástupce (advokáta), patří odměna advokáta – vypočtená z tarifní hodnoty 258 100 Kč – ve výši 9 340 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 024,40 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu