ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2407.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2407/2020-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. V. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalované Blustery s. r. o. , se sídlem v Plzni, Koterovská 2728/63, IČO 02575027, zastoupené JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, o zaplacení částky 195.840 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 231/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2020, č. j. 61 Co 319/2019-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.240 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Hlaváče, advokáta se sídlem v Plzni, Martinská 608/8.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, č. j. 61 Co 319/2019-230, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-Město ze dne 26. 4. 2019, č. j. 11 C 231/2017-207 (kterým zamítl žalobu o zaplacení částky 195.840 Kč se specifikovanými zákonnými úroky z prodlení a jímž rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 78.263 Kč k rukám JUDr. Josefa Hlaváče) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22.360,80 Kč k rukám zástupce žalované.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobce na zaplacení žalované částky s příslušenstvím, jakožto dlužného nájemného za období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017, odůvodněné tím, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 1360 m 2 v k. ú. Š., obec Ž. R. (dále jen „předmětný pozemek“, či „pozemek“), jenž dle něj tvoří funkční celek se stavebním pozemkem parc. č. st. XY, zastavěným objektem budovy č. p. XY, která byla v uvedeném období ve vlastnictví žalované, že v dřívější době vznikl mezi právními předchůdci žalobce (F. a V. V.) a právním předchůdcem žalované, firmou Hoda - nemovitosti a stavby s.r.o., nájemní vztah ze zákona dle §22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jelikož předmětný pozemek byl jmenovaným jakožto oprávněným osobám vydán v restitučním řízení dle části páté občanského soudního řádu do jejich podílového spoluvlastnictví rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 2. 2011, č. j. 7 C 334/2003-431, pravomocným dne 11. 7. 2012, přičemž za povinnou osobu byla označena společnost Hoda - nemovitosti a stavby s.r.o., která v té tobě byla jeho vlastníkem (na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2001). Žalobce dopisem ze dne 11. 10. 2017 vyzval žalovanou k úhradě dlužného nájemného za užívání předmětného pozemku, ta mu však ničeho nezaplatila.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na zaplacení dlužného nájemného není důvodná. V řízení bylo sice prokázáno, že žalobce je na základě darovací smlouvy ze dne 26. 7. 2012 (s právními účinky vkladu ke dni 27. 7. 2012) vlastníkem předmětného pozemku, který byl v restitučním řízení dle zákona o půdě vydán jeho právním předchůdcům, avšak žalovaná, která zápisem do obchodního rejstříku vznikla dne 31. 1. 2014 podle projektu rozdělení odštěpením části jmění ze dne 22. 10. 2013 od společnosti Hoda - nemovitosti a stavby s.r.o., dle nějž došlo k přechodu části jmění na žalovanou, mimo jiné i parcely č. st. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY (nyní vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. Š.), nenabyla žádná práva a povinnosti týkající se pozemku žalobce parc. č. XY, přičemž rozdělovaná společnost nezanikla (na danou věc se tak vztahuje §261 odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev). Odvolací soud přisvědčil i právnímu názoru soudu prvního stupně, že v dané věci „nelze hovořit“ o rekreačním areálu a o vzájemném funkčním celku, který by tvořil pozemek žalobce s nemovitostí ve vlastnictví žalované, neboť na pozemku žalobce není umístěna žádná stavba žalované, není zde ani žádné zařízení nutné k provozování stavby žalované či zařízení, které by bylo užíváno společně s nemovitostmi žalované; pouhý průchod či průjezd přes pozemek ke stavbě neodůvodňuje závěr, že by jej žalovaná užívala z tohoto důvodu v celém jeho rozsahu (nehledě k tomu, že z obsahu spisu a i z vyjádření samotného žalobce vyplývá, že stavba není pro svůj stav využívána vůbec). Mezi účastníky (jejich právními předchůdci) tedy nevznikl nájemní vztah podle zákona o půdě a nevznikl ani na základě jiných skutečností. Závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, týkající se rekreačního areálu proto nelze na danou věc aplikovat. Za této situace pak bylo nutno prokázat rozsah skutečného užívání předmětného pozemku, od něhož by se pak odvíjela i výše bezdůvodného obohacení. Žalobce, ač řádně poučen, v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní a soud prvního stupně tudíž žalobu správně zamítl.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že závisejí „na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatel především namítá, že odvolací soud napadeným rozsudkem vytvořil nežádoucí stav, který je třeba odmítnout, neboť „se jím nedospěje k dobrému uspořádání práv a povinností, jak požaduje §10 odst. 2 občanského zákoníku“. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení následujících otázek:
1) otázky „funkčního celku pozemku přiléhajícímu k jednomu rekreačnímu objektu (byť označenému číslem popisným)“, která dle jeho názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, byť je mu známa judikatura Nejvyššího soudu k otázce funkčního celku k rekreačnímu areálu sestávajícímu z více rekreačních chat a přiléhajících pozemků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016) i k otázce funkčního celku k pozemkům přiléhajícím k obytným domům a určeným ke společnému užívání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019), avšak „dosud žádná judikatura tohoto soudu k otázce funkčního celku pozemku přiléhajícímu k jednomu rekreačnímu objektu“;
2) otázky, „zda mezi právními předchůdci účastníků vznikl či nevznikl nájemní vztah na základě zákona o půdě“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K této otázce uvedl, že „soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011, učinil správný závěr, že dnem vydání předmětného pozemku č. XY právní mocí rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 7 C 334/2003-431, tedy dnem 11. 7. 2012, právním předchůdcům žalobce F. V. a V. V. v souladu s §11 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, vznikl mezi nimi a osobou povinnou Hoda - nemovitosti a stavby s.r.o. podle §22 odst. 2, příp. odst. 8, nájemní vztah ze zákona, který lze vypovědět k 1. 10. běžného roku“;
3) otázky, „zda případný nájemní poměr ke spornému pozemku z důvodu rozdělení na žalovanou přešel či nepřešel, v situaci, kdy z projektu o odštěpení nevyplývá a není výslovně uvedeno, že by práva a povinnosti týkající se nájemního vztahu k pozemku přešla na nástupnickou organizaci, tj. žalovanou, přebírající část jmění rozdělované společnosti evidované jako dlouhodobý hmotný majetek, a to mj. budovu čp. XY bydlení na pozemku st. p. č. XY a pozemek st. p. č. XY v k. ú. Š., ačkoli ve znaleckém posudku zpracovaném dle §59 odst. 3 obchodního zákoníku a §29 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, vypracovaném soudem ustanoveným znalcem, je uvedeno, že středisko Blustery bude v rámci rozdělení společnosti Hoda - nemovitosti a stavby s.r.o. předmětem odštěpení do nově vzniklé společnosti Blustery s.r.o. spolu se všemi právy a povinnostmi spojenými s nemovitostmi, mimo jiné s parcelou č. XY a budovou č. p. XY v k. ú. Š.“, která podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena;
4) otázka, „zda lze při aplikaci ustanovení §261 odst. 3 ZOK vycházet pouze z projektu odštěpení, či také ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce k ocenění odštěpované části jmění, pokud jsou skutečnosti v něm uvedené věřiteli známé“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena;
5) otázka, „zda na nástupnickou společnost mohou přejít pouze výslovně uvedené určité dluhy či také všechna práva a povinnosti spojená s majetkem Střediska (Blustery) jako vymezené části rozdělovaného podniku, která bude předmětem odštěpení do nově vznikající nástupnické společnosti“, která taktéž v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 195.840 Kč se specifikovanými zákonnými úrokem z prodlení a nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
K otázce ad 2):
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011, na nějž dovolatel odkázal, připomněl závěry zaujaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 07. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1399/2001, k nájemnímu vztahu dle §22 zákona o půdě, podle nichž „účelem založení nájmu ze zákona [o půdě] bylo okamžitě řešit právní vztahy mezi vlastníky a uživateli zemědělských a lesních pozemků po zrušení předchozích užívacích práv , v době, kdy vlastníci pozemků a jejich uživatelé neměli ještě ani možnost se o nájemních vztazích a jejich podmínkách dohodnout. Nebylo možno připustit, aby jejich práva a povinnosti k pozemkům, jež vyžadují každoroční obdělávání, zůstaly bez jakékoli právní úpravy. Zákonodárce proto přistoupil k řešení, jež bylo považováno více méně za provizorní“.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom dlouhodobě přiklání k takovému výkladu daného ustanovení, dle nějž jsou na nájemní vztahy transformovány jen užívací vztahy výslovně vyjmenované v §22 odst. 1 zákona o půdě, nazvaném „Zánik některých užívacích práv“, které stanoví, že dnem účinnosti tohoto zákona zanikají tato práva k majetku uvedenému v §1 odst. 1: a) právo družstevního užívání ke sdruženým pozemkům vlastníků, kteří nejsou členy zemědělského družstva, b) právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, c) právo užívání k zajištění lesní výroby a ostatních funkcí lesa, d) právo bezplatného užívání rybníků, e) právo trvalého užívání nemovitosti ve vlastnictví státu, f) právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu (srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2881/2000, ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2222/99, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, K výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996).
Vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. Š., které v daném případě svědčilo společnosti Hoda - nemovitosti a stavby s.r.o., přitom ve výčtu obsaženému v §22 odst. 1 zákona o půdě zahrnuto není, takže okamžikem vydání tohoto pozemku právním předchůdcům žalobce dle uvedeného předpisu se nepřeměnilo na právo nájmu. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu při řešení otázky ad 2) nastíněné dovolatelem je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, byť na ni výslovně neodkázal.
Vylučuje-li tedy zákon o půdě, jakož i právní závěr vyslovený v judikatuře dovolacího soudu možnost vzniku nájemního vztahu ze zákona o půdě mezi právními předchůdci žalobce a společností Hoda - nemovitosti a stavby s.r.o., je již nadbytečné zkoumat správnost závěrů odvolacího soudu, jež dovolatel napadl otázkami formulovanými pod bodem ad 3).
Otázky formulované žalobcem pod body ad 4) a 5) přípustnost dovolání taktéž nezakládají, neboť je odvolací soud neřešil a na jejich řešení tudíž jeho rozhodnutí nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Rovněž otázka formulovaná dovolatelem pod bodem ad 1) týkající se „funkčního celku pozemku přiléhajícímu k jednomu rekreačnímu objektu“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve své podstatě směřuje proti skutkovým zjištěním učiněným již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal [že předmětný pozemek se stavbou na pozemku žalované, která je zdevastovaná a léta nevyužívaná, bezprostředně nesouvisí, byť tuto stavbu obklopuje, a není nezbytně nutný k jejímu provozu (jak ostatně dovodil i Okresní soud v Klatovech v rozsudku ze dne 4. 2. 2011, č. j. 7 C 334/2003-431, na jehož základě se právní předchůdci stali jeho podílovými spoluvlastníky, že pozemek nemá charakter zastavěného pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a že jeho vydání oprávněným osobám nic nebrání), že na pozemku žalobce není umístěna žádná stavba žalované, není zde ani žádné zařízení nutné k provozování stavby žalované či zařízení, které by bylo užíváno společně s nemovitostmi žalované] a na nichž spočívá napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud je přitom v dovolacím řízení skutkovými závěry odvolacího soudu vázán a v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. je oprávněn toliko k přezkumu správnosti právního posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3644/2015, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3474/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5365/2017).
Protože dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu