ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4640.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4640/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce F. V. Ž. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovanému: FOCUS INVEST, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s., identifikační číslo osoby 24175013, se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, o zaplacení 234.774,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 187/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2016, č. j. 70 Co 135/2016-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám JUDr. Miroslava Muchny, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 9.560,- Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2015, č. j. 25 C 187/2014-158, jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 234.774,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradil mu náklady řízení ve výši 114.577,- Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 21.246,- Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda se coby žalovaný vlastník staveb umístěných bez právního důvodu na pozemcích žalobce z titulu svého vlastnického práva bezdůvodně obohacuje rovněž ve vztahu k žalobcovu nezastavěnému pozemku, jenž je uvedenými stavbami obklopen a tvoří s nimi ucelený areál, a to v situaci, kdy tento areál není provozován. Mínil, že se dovolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 788/12.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (režim žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení vzniklého v době od srpna 2012 do prosince 2013 se řídí ustanoveními občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013; viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014), je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se zároveň ale konsolidovala i v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde přitom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areál jako funkční celek). K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.
Jestliže tedy odvolací soud za skutkového stavu, kdy žalovaný dovolatel je vlastníkem devíti rekreačních chat umístěných bez právního důvodu na pozemcích žalobce, které z důvodu funkční provázanosti nelze užívat bez využití nezastavěného pozemku vlastněného rovněž žalobcem (přes nezastavěný pozemek je zajištěn přístup k jedné z chat, jež plní funkci správcovské budovy a je vybavena sociálním zařízením, a na pozemku jsou umístěny objekty a zařízení sloužící provozování rekreačního areálu - přístavky, přístřešky, chodníky, parkoviště, hřiště, veřejné osvětlení, zavodněná plocha apod.), dovodil, že se dovolatel z titulu svého vlastnického práva k dotčeným stavbám bezdůvodně obohacuje rovněž ve vztahu k předmětnému nezastavěnému pozemku žalobce, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbám realizuje (zda a za jakým účelem vlastněné chaty užívá), odpovídají závěry odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem její vlastník, přičemž bezdůvodné obohacení zde vzniká bez ohledu na to, zda a jakým způsobem je areál tvořený souborem staveb a pozemků provozován (užíván). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud za obdobných skutkových poměrů např. v již výše citovaném rozsudku ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013. Nastolenou otázku přitom se zřetelem k výše uvedenému není důvodu řešit jinak.
Odkazuje-li v uvedené souvislosti dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, zjevně pomíjí, že jím označená rozhodnutí problematiku bezdůvodného obohacení vznikajícího vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku bez právního důvodu neřeší. Citovaný nález Ústavního soudu se totiž zabývá otázkou bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným bydlením v prostorách, jež nebyly kolaudovány jako byt. Označený rozsudek dovolacího soudu pak posuzuje bezdůvodné obohacení, jehož vznik není odvozován od vlastnictví staveb funkčně souvisejících s neoprávněně užívaným pozemkem, nýbrž od užívání pozemku jako součásti oploceného areálu, přičemž ale i v uvedeném případě dovolací soud uzavírá, že z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení není rozhodující intenzita, jíž je připlocený pozemek užíván, ani okolnost, zda a jakým způsobem je k takovému pozemku zachován přístup jeho vlastníku.
Brojí-li pak dovolatel vůči závěru soudů nižšího stupně, že nezastavěný pozemek obklopený stavbami ve vlastnictví žalovaného s těmito stavbami (jakožto součást rekreačního areálu) funkčně souvisí, poukazuje na okolnost, že nezastavěný pozemek svou výměrou mnohonásobně překračuje výměru jednotlivých pozemků zastavěných chatami vlastněnými žalovaným a že není dlouhodobě jako součást rekreačního areálu užíván ani udržován ve stavu způsobilém sloužit potřebám rekreačního areálu, nesou se jeho námitky zásadně v rovině kritiky skutkových zjištění soudů nižšího stupně (jejich správnosti a úplnosti), jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný skutkový závěr soudů nižšího stupně, že předmětný nezastavěný pozemek funkčně souvisí se stavbami chat vlastněných dovolatelem přitom koresponduje provedenému dokazování (viz odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 11. 2002, č. j. 6 C 114/2002-70, rekapitulující závěry místního ohledání posuzovaného areálu, listiny dokládající průběh a výsledky stavebního řízení, jež vyústily v kolaudaci areálu jako rekreačního střediska Na Špičáku, nájemní smlouva z 9. 12. 2004, na jejímž základě právní předchůdce žalovaného a následně i samotný žalovaný byli až do 31. 7. 2012 oprávněni užívat za účelem provozování rekreačního zařízení celý areál, včetně posuzovaného nezastavěného pozemku), přičemž právně kvalifikační závěr soudů nižšího stupně, že tento pozemek tvoří součást vzájemně propojeného souboru nemovitých věcí (areálu) odpovídá též kritériím vymezeným výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Rovněž výtky dovolatele vůči hodnocení znaleckých posudků, jimiž bylo v řízení provedeno dokazování, nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.), když jsou ve své podstatě kritikou skutkových závěrů soudů nižšího stupně, případně mají poukazovat na vadu řízení, a nezakládají tudíž žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Soudy nižšího stupně ostatně hodnotily účastníky řízení předložené znalecké posudky v souladu se zásadami přijatými ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dle nichž hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda jeho závěry jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7776, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014), když náležitě vysvětlily, že se zřetelem k ostatním výsledkům dokazování vzaly za základ svých úvah o výši obvyklého nájemného za užívání předmětného nezastavěného pozemku závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem, jenž dotčený pozemek oceňuje jako součást rekreačního areálu, a nikoliv posudku dodaného dovolatelem, který nezohledňuje zařazení pozemku do rekreačního areálu a oceňuje jej v rozporu se zjištěným skutkovým stavem jako samostatný pozemek zarostlý zelení. Nebylo proto ani důvodu, aby byl znalecký posudek ústavu Apelen Valuation s.r.o., předložený v písemné podobě dovolatelem, doplňován výslechem znalce (§127 odst. 1 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Žalobci, který se k dovolání písemně vyjádřil, pak přiznal Nejvyšší soud vůči žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 9.260,- Kč (§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,ve znění pozdějších předpisů) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu