ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3155.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3155/2020-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Machem, advokátem se sídlem v Trutnově, Žižkova 498, proti žalované I. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Andršovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 806/32, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 267/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, č. j. 26 Co 99/2020-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 2. 2020, č. j. 15 C 267/2019-55 [jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 500 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a žalobci uloženo nahradit žalované určené náklady řízení] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 10. 3. 2016 zaplatila žalobci částku 400 000 Kč. Ani z dalších žalobcem tvrzených okolností, včetně pozdější e-mailové komunikace účastníků, jež následovala plnění částky 400 000 Kč žalovanou, dle odvolacího soudu „nelze slovním ani jiným výkladem dovodit“, že by žalovanou poskytnuté plnění směřovalo k uznání zbytku žalobcem tvrzeného dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (jehož výše dle žalobce činila celkem 900 000 Kč), nehledě na to, že k jednání následujícímu až po poskytnutí plnění nelze přihlížet. Podle odvolacího soudu – při chybějícím výslovném uznání dluhu co do důvodu a výše v požadované formě – nelze tak dospět ani k závěru, že žalovaná uznala dluh konkludentně podle §2054 odst. 2 o. z. (se zřetelem k tomu, že k uznání dluhu mělo dojít po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle tohoto zákona; srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Proto se zde nemůže uplatnit domněnka existence dluhu (§2053 o. z., §133 o. s. ř.) a jelikož ani po poučení o nutnosti tvrdit a prokázat právně významné skutečnosti žalobce nedoplnil svá tvrzení (ve vztahu k uplatňovanému nároku na vydání bezdůvodného obohacení), byla jím podaná žaloba zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu (byť žalobce uvádí, že napadá „oba rozsudky“, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu) podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v naplnění (v dovolání konkrétně odkazovaných) kritérií dle §237 o. s. ř., zejména pak v tom, že se odvolací soud – dle mínění dovolatele – napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované zde zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017. Odvolacímu soudu přitom vytýká nesprávnost závěru, že na konkludentní uznání dluhu jeho částečným plněním ve smyslu §2054 odst. 2 o. z. nelze usuzovat i prostřednictvím okolností nastalých po částečném plnění, argumentuje přitom i ustanovením §556 odst. 2 o. z., dle něhož se při výkladu projevu vůle přihlédne k tomu, co jednání předcházelo, i tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Plnění částky 400 000 Kč lze tak i s ohledem na pozdější komunikaci účastníků považovat za částečné plnění, jímž došlo konkludentně k uznání zbytku dluhu (ve výši celkem 900 000 Kč) ve smyslu §2054 odst. 2 o. z. Závěrem dovolatel klade i otázku, zdali je povinností věřitele (žalobce) v případě dlužníkem uznaného dluhu z bezdůvodného obohacení tvrdit a prokázat vznik bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Při zkoumání přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby) primárně vychází ze soudem učiněného posouzení, které – jde-li o přijatý závěr, dle nějž v souzené věci nelze uvažovat o konkludentním uznání zbytku dluhu žalovanou ve smyslu §2054 odst. 2 o. z. – zohledňuje všechny okolnosti, za nichž bylo žalovanou učiněno plnění, včetně vzájemné komunikace účastníků (uzavírá-li odvolací soud, že ani z jejich emailové komunikace, na níž dovolatel svou argumentaci staví, závěr o uznání zbytku dluhu v částce 500 000 Kč nikterak nevyplývá). Závěr, že jde až o komunikaci následnou, jež zde nebyla přítomna v době plnění (které žalobce subjektivně vnímá jako toliko částečné) a jež proto v zásadě ani není relevantní, vyslovuje odvolací soud až jako druhotný.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých, důvodech – vedle dovoláním kritizovaného závěru, že z okolností následujících až po poskytnutí plnění nelze usuzovat na konkludentní uznání dluhu částečným plněním, též na tom, že ani e-mailová komunikace účastníků následující po platbě částky 400 000 Kč dne 10. 3. 2016 žalobci, nesvědčí o tom, že by toto jednání žalované směřovalo k uznání zbytku žalobcem tvrzeného dluhu.
Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Jestliže tedy podaným dovoláním nebyl napaden (a pro svou skutkovou povahu ani napaden být nemohl; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ten závěr odvolacího soudu, že ani následující e-mailová komunikace účastníků nesvědčí o tom, že by poskytnutím částky 400 000 Kč měl být uznán žalobcem tvrzený dluh, jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, které okolnosti jsou pro závěr o konkludentním uznání dluhu dle §2054 odst. 2 o. z. určující (jíž odvolací soud zmiňuje spíše podpůrně).
Uzavírá-li v dané věci odvolací soud, že k uznání dluhu nedošlo ani konkludentně (ve smyslu §2054 odst. 2 o. z.), není napadené rozhodnutí v kontradikci ani s dovolatelem odkazovanou judikaturou dovolacího soudu řešící otázku účinků uznání dluhu (které zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání; krom dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 ICdo 154/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000). V situaci, kdy existenci dluhu právní domněnka nesvědčí, musí být relevantní skutečnosti (z hlediska žalobou uplatněného nároku) předmětem dokazování (srov. §133 o. s. ř. a contr.). Právně významné skutečnosti (potažmo důkazy k jejich prokázání) z hlediska tvrzeného nároku však žalobce ani přes poučení soudu neuvedl.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nebyly naplněny.
Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí (uvádí-li dovolatel, že dovolání podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu); srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalované spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu