ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.336.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 336/2020-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Firickou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalované J. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Barešem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o 56.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 45/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019, č. j. 53 Co 82/2019-166, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7. 12. 2018, č. j. 35 C 45/2017-111, nepřipustil zastoupení žalované v řízení obecným zmocněncem V. H. z obou důvodů zakotvených v §27 odst. 2 o. s. ř. Své rozhodnutí opřel o zjištění, že V. H. vystupuje jako zástupce v různých sporech i dalších fyzických osob opětovně a dále jej považoval za nezpůsobilého žalovanou zastupovat ve smyslu §27 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), označuje ho přitom za nekompetentního činit řádné procesní úkony, vyznačují-li se jeho dosavadní podání zmatečností a nesrozumitelností. Za naplněné měl tedy obě alternativní podmínky uvedené v §27 odst. 2 o. s. ř.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 12. 3. 2019, č. j. 53 Co 82/2019-166, změnil tak, že se zastoupení žalované v tomto řízení V. H. nepřipouští. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že zastoupení obecným zmocněncem v dané při nelze ve smyslu §27 odst. 1 a 2 o. s. ř. připustit pro jeho opětovné vystupování v různých věcech (zastupování žalované i odlišných subjektů v rozdílných řízeních). Závěr obvodního soudu o naplnění druhého důvodu zmíněného v §27 odst. 2 o. s. ř. (nezpůsobilost k řádnému zastupování) měl za nesprávný, pročež přistoupil ke korekci výroku napadeného usnesení.
Proti tomuto rozhodnutí brojí žalovaná dovoláním doplněným podáním sepsaným pro dovolací řízení ustanoveným advokátem. Přípustnost mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř. odůvodňuje odklonem odvolacího soudu od judikatury soudu dovolacího, výslovně od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2642/2013. Městskému soudu vytýká, že nepřipuštění zastoupení žalované V. H. odůvodnil jeho vystupováním v řízeních, jež ovšem dělí od aktuálního sporu velká časová prodleva, případně jsou s nynější kauzou věcně spjata natolik, že nelze hovořit o nesouvisejících řízeních, která by opodstatňovala řečeného jako zástupce v nynějším sporu nepřipustit. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí, eventuálně i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se stručně vyjádřil žalobce, jenž, ztotožniv se s usnesením městského soudu, navrhl jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť není možné přisvědčit mínění dovolatelky o odklonu napadeného rozhodnutí od konstantní rozhodovací praxe.
Judikatura Nejvyššího soudu se konzistentně hlásí k názoru, dle kterého okolnost, zda obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (srov. §27 odst. 2 o. s. ř.), závisí na posouzení konkrétního případu. Takovým vystupováním lze zpravidla rozumět zastupování více než dvou účastníků ve sporech, které spolu skutkově nesouvisí, zastupování stejného účastníka ve více než dvou věcech kauzálně neprovázaných apod., přičemž mezi jednotlivými případy je taková časová spojitost, jež odůvodňuje závěr, že nejde o činnost jen ojedinělou nebo jednorázovou. Není přitom rozhodné, zda obecný zmocněnec vystupuje jako zástupce u jednoho nebo u více soudů (srovnej také dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013, či na něj navazující usnesení téhož soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3088/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3820/2014, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015). K samotnému účelu §27 odst. 2 o. s. ř. pak viz zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 447/11, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 961/17. V nyní projednávané při dospěly soudy nižších stupňů k závěru o opakovaném vystupování řečeného zmocněnce jak ve věcně nesouvisejících sporech žalované, tak v řízeních dalších subjektů. Jejich právní posouzení předestřeného problému vedoucí k nepřipuštění V. H. jako zástupce žalované v řízení se proto citované judikatuře včetně dovolatelkou akcentovanému rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2642/2013 nikterak nepříčí.
Napadá-li dovolatelka samotný úsudek o kauzální (ne)spojitosti označených řízení, cílí své argumenty toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jež ovšem pro svůj charakter nemohou být předmětem přezkumu ze strany dovolacího soudu (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí), pročež ani naznačené námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
Pro úplnost patří se doplnit, že v pořadí první podání ze dne 23. 5. 2019 (založené na č. l. 203 spisu), jímž žalovaná brojila proti usnesení městského soudu a kterým současně požádala o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, postrádalo náležitosti vyžadované pro mimořádný opravný prostředek v §241a odst. 2 o. s. ř., zejména vymezení jeho přípustnosti (k tomu srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), o něž bylo doplněno až přípisem sepsaným ustanoveným zástupcem z řad advokátů.
Odpovídá-li tedy naříkané usnesení konstantní rozhodovací praxi, přičemž žalovaná ve svých podáních nepředkládá jinou otázku, z níž by bylo možné na přípustnost dovolání usuzovat, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Nekončí-li se tímto usnesením řízení, nevěnoval se Nejvyšší soud otázce práva na náhradu nákladů řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež bude vyřešena v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu