ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3441.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3441/2019-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Kolín , IČ 46390839, se sídlem v Kolíně, Brandlova 25, zastoupená prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a a 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitostí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 21/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 4 Co 56/2018-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 38 C 21/2016-126, v částech výroků I. a II.,
v nichž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 2434/57, parc. č. 2434/62, parc. č. 2434/64, parc. č. 2434/65, parc. č. 2434/69, parc. č. 2434/95, parc. č. 2436/8 a parc. č. 2436/10, vše v k. ú. Kolín, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 618082/2015/45/Václavů (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); jinak jej v uvedených výrocích změnil tak, že se žaloba o vydání pozemků parc. č. 2434/1, parc. č. 2434/4, parc. č. 2434/9, parc. č. 2434/10, parc. č. 2434/11, parc. č. 2434/12, 2434/16, parc. č. 2434/23, parc. č. 2434/26, parc. č. 2434/29, parc. č. 2434/58,
parc. č. 2434/96, parc. č. 2434/99, parc. č. 2434/100, parc. č. 2434/103, parc. č. 2434/104, parc. č. 2434/107, parc. č. 2434/108, parc. č. 2434/110 a parc. č. 2436/9, vše v k. ú. Kolín, zamítá (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání účastnice řízení, majíc za to, že v uvedeném výroku popsané pozemky mají charakter účelových komunikací. Ohlašovala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky aplikace výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4282/2018 či ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolatelkou vznesené otázce aplikace výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. na pozemky, po nichž vede účelová komunikace, ovšem rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí. Odvolací soud totiž otázku, zda vydání pozemků, jichž se dovolání týká (pozemky vydané žalobkyni výrokem I. rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s výroky I. a II. rozhodnutí soudu prvního stupně), brání skutečnost, že je na nich umístěna účelová komunikace, neřešil a řešit ji ani nemusel, jestliže se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o stavu a povaze daných pozemků, jakožto pozemků, na nichž se žádná pozemní komunikace nenachází. Uvedené pozemky proto žalobkyni vydal, na rozdíl od pozemků parc. č. 2434/1, parc. č. 2434/4, parc. č. 2434/23 a parc. č. 2436/9, vše v k. ú. Kolín, jež naopak žalobkyni vydány nebyly právě s argumentací, že se na nich účelová komunikace nachází.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem
podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastnice řízení bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, jež se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu