ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4096.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4096/2018-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Uhlířské Janovice , IČ 495 43 008, se sídlem v Uhlířských Janovicích, Havlíčkova 898, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 20/2016, o dovolání žalobkyně a účastnice proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2018, č. j. 4 Co 144/2017-116, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, č. j. 38 C 20/2016-94, žalobkyni vydal pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (výrok I.), pokud jde o pozemky parc. č. XY a XY v tomtéž katastrálním území, žalobu zamítl (výrok II.), vyslovil, že se nahrazuje výrok rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 27. 11. 2015, bylo-li jím rozhodnuto o nemovitostech uvedených ve výroku I. rozsudku (výrok III.), a zavázal Českou republiku k náhradě nákladů řízení žalobkyně (výrok IV.). Soud uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou a účastnice osobou povinnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Předmětné nemovitosti byly přitom žalobkyni odňaty způsobem naplňujícím §5 písm. a) citovaného předpisu, vydání pozemků parc. č. XY a XY ovšem brání překážka podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., neboť jsou nezbytné pro realizaci veřejně prospěšné stavby (účelové komunikace), jak se podává z územního plánu obce XY, přičemž k uskutečnění tohoto záměru nepostačí zřízení věcného břemene. Naproti tomu předpoklady uplatnění výluky dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k dalším nárokovaným pozemkům soud za prokázané neměl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Co 144/2017-116, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání České republiky ve výrocích I. a III. v části týkající se pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY potvrdil v upřesněném znění (výrok I.), pokud jde o pozemky parc. č. st. XY a XY, prvoinstanční rozsudek změnil tak, že ohledně zmíněných nemovitostí se žaloba zamítá a v tomto rozsahu se rozhodnutí Státního pozemkového úřadu nenahrazuje (výrok II.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud vyzdvihl, že vedle přímé zastavěnosti vylučuje vydání podle zákona č. 428/2012 Sb. též bezprostřední souvislost pozemku se stavbou, jež může vyplývat i z existence souboru staveb a pozemků tvořících funkční celek (areál). Zatímco u pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY nezbytnost k užívání objektů výstavby dána není, pozemky parc. č. st. XY a XY tvoří integrální součást areálu hospodářských staveb a jejich význam je neodlučitelně spjat s fungováním zemědělského provozu. Oddělením těchto nemovitostí by byla ohrožena funkční propojenost jednotlivých staveb a pozemků v areálu. Legitimní zájem vlastníků jiných součástí uvedeného komplexu na zachování dosavadních užívacích vztahů zde převažuje nad zájmem oprávněné osoby, a proto je vydání předmětných pozemků ustanovením §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vyloučeno.
Tento rozsudek napadla ve výrocích II., III. a IV. žalobkyně dovoláním s tím, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, považoval-li pozemky parc. č. st. XY a XY za součásti funkčního celku, a to patrně společně s budovou na pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví společnosti PRAGOSON, s.r.o. Existence podobného funkčního celku však byla konstatována bez opory v provedeném dokazování, neboť není zřejmé, jak daná společnost prostor dvora využívá. Vydání zmíněných pozemků by nemělo žádný vliv na užívání objektů vlastněných společností PRAGOSON, s.r.o., neboť do areálu zemědělského dvora bude možný přístup také přes pozemek parc. č. XY, který již (podobně jako další části řešeného komplexu) vlastní žalobkyně. Není přitom jasné, jak odvolací soud dospěl ke svým zjištěním o příslušnosti požadovaných nemovitostí k areálu, a proč revidoval závěry, které vyslovil na základě provedeného místního šetření soud prvního stupně. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc tomuto soudu v naznačeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k řečenému dovolání účastnice uvedla, že jím napadenou část rozsudku vrchního soudu považuje za správnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala (v rozsahu jeho výroku I.) dovolání též Česká republika, jež namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Má totiž za to, že pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY bezprostředně přiléhají ke stavbám ve vlastnictví třetích osob. Pozemky, které tvoří se zastavěným pozemkem souvislý celek bez přerušení, přitom podle dosavadní rozhodovací praxe vydávány být nemají. Odvolací soud tedy restituovatelnost zmíněných nemovitostí posoudil nesprávně, což opodstatňuje kasaci jeho rozhodnutí, jakož i podobně nesprávnými úvahami zatíženého rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání účastnice se vyjádřila žalobkyně, která je označila za nedůvodné, potažmo nepřípustné.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., respektive jednajícími podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání obou procesních stran je ovšem nepřípustné, a to z téhož důvodu.
Odvolací soud totiž z obecných kritérií vypracovaných judikaturou Nejvyššího soudu pro zjišťování existence tzv. areálu bránícího restituci pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, či obdobně konstruovaného §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, či ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3819/2016; aplikovatelnost vývodů formulovaných při interpretaci prve citovaného ustanovení v kontextu zákona č. 428/2012 Sb. byla potvrzena mimo jiné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017) nepochybně vycházel.
Závěr o příslušnosti konkrétního pozemku k areálu je pak primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017). Námitky obou dovolatelek, jež se (navzdory ujištění žalobkyně o opaku) upínají právě k této skutkové otázce a směřují k přehodnocení závěru odvolacího soudu, že pozemky parc. č. st. XY a XY tvoří součást funkčně provázaného areálu, zatímco pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY nikoli, tudíž nemohou přípustnost dovolání založit. Je nabíledni, že dovolacímu soudu, jenž (nejsa soudem nalézacím, srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1213/2005, a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012) je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších instancí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5742/2017, či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2770/2018), nepřísluší, aby formuloval vlastní úsudky o účelových vazbách pozemků v dotčené lokalitě a nahrazoval jimi úvahy vyslovené stran tohoto problému v přezkoumávaném rozhodnutí.
Odkazy účastnice na judikaturu, dle níž se za jeden funkční celek pokládají pozemky zastavěné a dále též přilehlé pozemky, jež se zastavěnými tvoří souvislý celek bez přerušení (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, a ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, popřípadě jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), jsou založeny na nepřiléhavé interpretaci citovaných závěrů. Myšlenkám Nejvyššího soudu totiž nelze rozumět tak, že by za funkční celek měly být bez dalšího pokládány všechny bezprostředně sousedící pozemky, přestože nevykazují žádné účelové sepjetí se stavbou, nýbrž tak, že k zahrnutí pozemků do jediného celku se vyžaduje rovněž zjištění funkční provázanosti souvisle navazujících pozemků s objekty výstavby. Právě tato účelová vazba přitom ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. st. XY, nehledě na jejich blízkost k areálu, v řešené věci zjištěna nebyla.
Bez významu jsou námitky žalobkyně zpochybňující procesní postup odvolacího soudu (způsob, jakým dospěl ke skutkovým zjištěním o příslušnosti pozemků parc. č. st. XY, a XY ke spornému areálu, popřípadě zdůvodnění daných závěrů), neboť vady řízení, jež nejsou provázány s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládají a Nejvyšší soud k nim přihlíží toliko v případě dovolání, které je přípustné z jiného důvodu.
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud projednávaná dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že obě dovolatelky byly v dovolacím řízení přibližně stejnou měrou neúspěšné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4465/2015, ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1443/2015, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu