ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1443.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1443/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně N. M. , zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení částky 2.004.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 58/2008, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 23 Co 137/2014-194, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 22 C 58/2008-147, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 511.200,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), žalobu co do částky 1.493.600,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 142.909,- Kč k rukám jejího zástupce a dále povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení ve výši 8.600,- Kč.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku II., a to pouze co do částky 390.960,- Kč s příslušenstvím, a proti závislému nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 23 Co 137/2014-194, tento rozsudek v zamítavém výroku II. co do částky 390.960,- Kč s příslušenstvím a ve výroku IV. o nákladech státu potvrdil (výrok I.), ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky jej změnil tak, že tyto činí 265.818,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 37.026,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Odvoláním nenapadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 511.200,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, a nenapadená část výroku II. tohoto rozsudku (vyjma částky 390.960,- Kč s příslušenstvím) nabyly samostatně právní moci.
Soudy obou stupňů tak po provedeném dokazování rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo v období od 1. 5. 2006 do 30. 4. 2008 užíváním pozemku ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu, a to parc. č. 2360 o výměře 15.036 m 2 v kat. území H., obec P., zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 1091 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kterou právní předchůdce žalovaného začlenil proti vůli právní předchůdkyně žalobkyně do Hostivařského lesoparku, zřídil na něm asfaltovou cestu, altán a lavičky, takže předmětný pozemek slouží veřejnému užívání k rekreaci občanů. O důvodnosti základu tohoto nároku bylo již předtím rozhodnuto pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2011, č. j. 22 C 58/2008-46, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 23 Co 130/2012-65. Odvolací soud - poté, co zopakoval dokazování účastníky předloženými znaleckými posudky - dospěl při určení výše bezdůvodného obohacení shodně se soudem prvního stupně k závěru, že z těchto posudků vycházet nelze. Znalecký posudek společnosti KOPPREA ze dne 16. 9. 2013 (hodnotící období 2001 až 2013) předložený žalobkyní, vychází z cen lokalit Dobeška, Jihozápadní město, nikoliv lokality H., navíc z maximální regulované ceny, v příloze posudku nejsou podklady, ze kterých znalec vycházel, a znalec jen doporučuje (nestanovuje) maximální regulované nájemné, aniž by lokality srovnával. Znalecký posudek společnosti ZNALEX ze dne 26. 9. 2013 (hodnotící období od května 2001 do května 2004) vychází z cen pro Jihozápadní město, tedy rovněž odlišné lokality, a dochází k ceně 30,- Kč/m 2 /rok. Přitom, pokud soud dospěl v předchozím řízení vedeném (u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 C 159/2006) mezi účastníky o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku žalobkyně za období od května 2004 do dubna 2006 na základě znaleckého posudku společnosti Bohemia Experts (z ledna 2011) k závěru, že obecná cena nájmu v daném místě a čase činila 10,- Kč/m 2 /rok, je zřejmé, že při faktickém nárůstu cen nájmů pozemků v posuzovaném období vybočují závěry znaleckého posudku společnosti ZNALEX z logické řady zvyšujícího se nájemného. Zjevné vybočení z určení obecné ceny nájmu v daném místě a čase obsahuje i znalecký posudek společnosti NOVOTA (předložený žalovaným), který při určení obecné ceny vychází k datu zpracování posudku (únor 2007), k závěru o tržní hodnotě pozemku 30,- Kč/m 2 a z toho odvozené obecné ceny nájmu v daném místě a čase obvyklé cca 0,65 Kč/m 2 /rok. Naopak znalecký posudek znalkyně Ing. Kohoutové vyžádaný soudem prvního stupně v logice nárůstu výše ceny pokračuje, pokud nájemné z částky 10,-Kč/m 2 /rok za období od května 2004 do dubna 2006 zvyšuje pro žalované období na částku 17,- Kč/m 2 /rok, přičemž tato znalkyně vycházela z cen pozemků v dané lokalitě (kat. území H.) a při výslechu před soudem objasnila dílčí nepřesnosti v jejím znaleckém posudku (aritmetický x vážený průměr) a své závěry přesvědčivě obhájila. Dospěl-li soud prvního stupně na podkladě závěrů této znalkyně k závěru, že obvyklé nájemné za užívání předmětného pozemku by činilo v žalovaném období částku 511.200,- Kč, tj. 17,- Kč/m 2 /rok, což je částka, kterou lze žalobkyni přiznat jako náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného na její úkor (§451 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a ve zbytku nárok žalobkyně v částce 1.493.600,- Kč s příslušenstvím zamítl, je jeho závěr správný. Za chybný však odvolací soud považoval výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, pokud při správné aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. použil ustanovení §150 o. s. ř. s odůvodněním, že nárok žalobkyně byl od počátku nedůvodně vysoký, přičemž však účastníky o možném použití tohoto ustanovení nepoučil, a navíc je jeho úvaha nesprávná. Pokud by totiž soud dospěl k závěru, že žalobkyně úmyslně navýšila svůj nárok ve věci samé, měl vycházet nikoli z výše uplatněného nároku, ale soudem skutečně přiznaného; k takovému postupu však v dané věci nebyl dán důvod, neboť „žalobkyně vycházela z výkladu právní normy, který byl až posléze upřesněn judikaturou Nejvyššího soudu“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku změnil tak, že žalobkyni přiznal podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. odměnu vypočtenou soudem prvního stupně za 9 úkonů právní pomoci a 9 paušálů, jízdné a za ztrátu času bez aplikace ustanovení §150 o. s. ř., tedy ve výši 265.818,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení „§236 o. s. ř.“, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zejména vadným hodnocením provedených důkazů“. Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů se neřídily principy hodnocení znaleckých posudků soudem (vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 a sp. zn. 22 Cdo 1561/2010), neboť nebyly odstraněny rozpory znaleckého posudku znalkyně Ing. Kohoutové, a to ani při jejím výslechu před soudem dne 26. 9. 2013. Obsahem jejího dovolání je rozsáhlá polemika se závěry tohoto znaleckého posudku o určení hladiny obvyklého nájemného; tyto závěry pokládá žalobkyně za nesprávné a soudům obou stupňů vytýká, že nezohlednily závěry uvedené ve znaleckém posudku společnosti ZNALEX s. r. o., který předložila. Přestože v odvolání namítala vady znaleckého posudku Ing. Kohoutové, odvolací soud se jimi zabýval jen nedostatečně; je sice pravdou, že v rámci hodnocení důkazů hodnotil také jiné znalecké posudky, zejména společnosti ZNALEX s. r. o., avšak při jejich hodnocení z nich učinil zcela nelogické závěry, a nevysvětlil, „proč by se ceny v lokalitě H. měly výrazně odlišovat od cen v jiných pražských lokalitách“. S ohledem na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1332/2012 je přitom nutno vycházet z toho, že „předmětný pozemek je třeba i z hlediska zjištění ekvivalentu obvyklého nájemného hodnotit dle skutečného užívání, tedy pozemek v parku - lesoparku (nikoli tedy jako běžný lesní pozemek nebo dokonce orná půda)“. Při objektivním hodnocení se proto nelze ztotožnit s konstatováním odvolacího soudu, že výslech znalkyně Ing. Kohoutové „objasnil dílčí nepřesnosti v jejím znaleckém posudku (aritmetický x vážený průměr) a že znalkyně své závěry před soudem prvního stupně přesvědčivě obhájila“. Dovolatelka má naopak za to, že vytčené rozpory ani výslechem znalkyně odstraněny nebyly, přičemž zdůraznila, že její „výhrady se netýkají odborných závěrů znalkyně, ale podkladů, které zvolila, a způsobů, jimiž ke svým odborným závěrům došla“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k „novému rozhodnutí soudu I. stupně“.
Žalovaný v dovolání, jež směřuje proti nákladovému výroku (II.) rozsudku odvolacího soudu a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., jelikož závisí na posouzení otázky procesního práva, jež nebyla doposud řešena a jež má být posouzena jinak, a to „otázky přiznání nákladů řízení v celém rozsahu aplikací ust. §142 odst. 3 o. s. ř. v rozporu s procesním právem“. Dovolatel poukázal především na to, že žalobkyně již v minulosti několikrát uplatnila žalobou nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku, že před zahájením daného řízení mezi účastníky probíhala jednání, že žalobkyně znala jeho stanovisko, jakož i závěry znaleckého posudku vypracovaného ústavem NOVOTA, a „že si byla vědoma i cenového výměru, který určil nejvyšší možnou cenu, již nelze překročit“, a že spor prohrála o 75 %“, neboť požadovala-li částku 66,- Kč za metr čtvereční, jednalo se tak o dvojnásobek, než stanovila cenová regulace. Přesto odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., a nikoliv podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Je pochopitelné, že kdyby se vycházelo z násobku 30,- Kč a metrů čtverečných a byla žalována částka 902.000,- Kč, pak by „případná regulace nákladů řízení ust. §142 odst. 3 o. s. ř. mohla být zvažována, ale v případě, kdy dle judikatury jsou dány mantinely pro určení bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci, ty nejsou dodrženy, respektive jsou dvojnásobně překročeny“, je „tímto sankcionován žalovaný, který upozorňoval už v rámci mimosoudního jednání, že nárok neodpovídá běžnému nájmu“. Pokud tedy odvolací soud na danou věc aplikoval ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., dopustil se vybočení, které nemá oporu ve skutkovém stavu ani v zákoně, přičemž ke změně judikatury nedošlo, a navíc ani žalovanému nedal možnost vyjádřit se k použití tohoto ustanovení, a tedy rozhodnutí bylo pro něj „překvapující“. Dovolatel naopak zastává názor, že toto ustanovení nemůže být aplikováno bez zhodnocení stavu a všech okolností, zejména, když žalobkyně je zastoupena advokátem, existuje maximální regulace, jež je překročena, bylo vedeno mimosoudní jednání, avšak žalobkyně nabídnuté plnění odmítla a byla neúspěšná ze 75 % , a že by měla být zvážena i možnost, že došlo k záměrnému navýšení nároku za účelem zvýšení odměny advokáta. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu tak, že „aplikuje na výpočet výše nákladů řízení zásadu úspěchu ve věci, tedy vzhledem k tomu, že žalobkyně byla s žalobou úspěšná jen ve výši 25 % z celkové žalované částky, přiznal jí jako náhradu nákladů řízení částku 66.454,50 Kč, což odpovídá ¼ nákladů řízení ve výši 265.818,- Kč, případně, aby jej v tomto výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení“.
Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu, že v daném případě bylo namístě rozhodnout o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl, aby bylo odmítnuto, jelikož v něm není uvedeno, proti jakému výroku rozsudku odvolacího soudu směřuje, a neobsahuje ani vymezení dovolacího důvodu, jelikož je jím napadáno jen hodnocení důkazů soudem.
V řízení o dovoláních obou účastníků bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení 243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.), ani v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v dovolání zpochybnila jen hodnocení důkazů soudem a z toho vyplývající skutková zjištění soudu (stran určení hladiny obvyklého nájemného v daném místě a čase), na nichž odvolací soud založil svůj závěr o výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním předmětného pozemku žalobkyně bez právního důvodu. Samotné hodnocení důkazů přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. nelze zpochybnit (ani) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2011, pod číslem 176, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, anebo v judikatuře Ústavního soudu za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1. Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení o dovolání žalobkyně pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015).
Z dovolání žalovaného se žádná otázka, jež by zakládala jeho přípustnost podle ustanovení §237 o. s. ř., nepodává.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 11/1975, uveřejněné pod číslem 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013). Při aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08, v němž dovodil, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Z odborné literatury pak srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977, kde se uvádí, že stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku.
Jestliže v posuzované věci bylo o důvodnosti základu nároku žalobkyně rozhodnuto pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2011, č. j. 22 C 58/2008-46, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 23 Co 130/2012-65, jak z obsahu spisu vyplývá, a záviselo-li tak rozhodnutí soudu o výši plnění na znaleckém posudku, pak aplikace ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. byla v daném případě namístě. K námitkám dovolatele je možno uvést, že vychází z mylného předpokladu, že v době, za niž žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení, byla výměry Ministerstva financí ČR stanovena maximální výše nájemného u pozemků nesloužících k podnikání nájemce v hl. m. Praze částkou 30,- Kč/m 2 /rok; v letech 2007 a 2008 však tato maximální výše nájemného v hl. m. Praze byla stanovena částkou 85,- Kč/m 2 /rok, jak to vyplývá i ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Kohoutové. Pakliže tedy žalobkyně požadovala zaplatit částku 30,- Kč/m 2 /rok 2006, resp. 85,- Kč/m 2 /rok 2007 a 2008, nepřekročily tyto částky maximální výši nájemného u pozemků nesloužících k podnikání nájemce v hl. m. Praze.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v dovolatelem napadeném výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně a žalovaný byli v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšní (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, či ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4465/2015) .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu