ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1910.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1910/2017-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně ROUČKA – SLATINA a. s. , se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, identifikační číslo osoby: 46346601, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, za účasti 1) F. H. , B., 2) J. H. , B., obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, 3) České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 198/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2016, č. j. 18 Co 129/2016-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2016, č. j. 18 Co 129/2016-159, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD (dále „rozhodnutí správního orgánu“), bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), rozhodnuto tak, že účastníci F. H. a J. H. jsou každý v podílu o velikosti jedné ideální poloviny vlastníky pozemků dle KN parc., ostatní plocha, o výměře 312 m 2 a parc., ostatní plocha, o výměře 1.386 m 2 , obě v k. ú. S. (dříve dle PK části parc., role v k. ú. S.), dosud vedených u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví pro obec B. a katastrální území S. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se uvádí, že předmětné pozemky lze vydat, neboť se na nich v převážné části nachází volná plocha – navážka, zarostlá plevelem, místy náletem dřevin, a nelze je tudíž považovat za zastavěné stavbami, které by ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě jejich vydání oprávněným osobám bránily.
Městský soud v Brně v řízení podle ustanovení §244 a následujících občanskéhosoudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 36 C 198/2010-132, určil, že účastníci řízení 1) a 2) nejsou vlastníky každý podílu o velikosti jedné ideální poloviny předmětných pozemků (výrok I.), na základě prokázaného nároku účastníků řízení 1) a 2) ohledně předmětných pozemků rozhodl o tom, že jim Státní pozemkový úřad České republiky ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě po výzvě účastníků řízení 1) a 2) bezúplatně převede do jejich vlastnictví za nevydatelné pozemky jiné pozemky z vlastnictví státu, popřípadě jim bude poskytnuta finanční náhrada (výrok II.), čímž změnil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne
20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že mezi účastníky bylo nesporné postavení účastníků řízení 1) a 2) jako osob oprávněných dle §4 odst. 4 zákona o půdě a žalobkyně jako osoby povinné, přičemž původním spoluvlastníkům nebyla vyplacena náhrada za vyvlastněné pozemky. Předmětné pozemky ovšem nelze vydat pro překážku dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se na nich nacházejí základy stavby acetylenové stanice vybudované po přechodu vlastnictví pozemků na stát. Jde o pozemky ležící v uzavřeném areálu, který slouží provozní činnosti žalobkyně.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 18 Co 129/2016-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., II. a III. tak, že se žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD, zamítá, a ve výroku IV. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkům řízení 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 38.188,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta (výrok I.). Dále uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči účastníkům řízení 1) a 2) ve výši 12.729,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem řízení 3) nemá žádný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o zastavěnosti předmětných pozemků. Vyšel ze zjištění, že stavba acetylenové stanice (vybudovaná po přechodu vlastnického práva k pozemkům na stát), která se na předmětných pozemcích nacházela v době nabytí účinnosti zákona o půdě, byla (měla být) na základě rozhodnutí příslušného orgánu do 31. 8. 2001 odstraněna. Správní orgán tudíž v rozhodnutí vydaném podle §9 odst. 4 zákona o půdě správně aplikoval ustanovení §11 odst. 6 zákona o půdě vydání, jelikož základy stavby (zbylé po její demolici) nejsou stavbou v občanskoprávním smyslu. Námitku žalobkyně, že důvodem pro nevydání pozemků oprávněným osobám má být skutečnost, že pozemky se nacházejí v areálu jako uceleném souboru nemovitostí a je třeba přihlédnout i k jejich funkčnímu propojení se stavbami plnícími určený účel, nepovažoval odvolací soud pro případné nevydání nárokovaných pozemků za rozhodnou, jelikož byla vznesena až po koncentraci řízení, a to bez bližší specifikace a bez navržení důkazů, a proto k doplněnému tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci nepřihlížel. Dále se ztotožnil se soudem prvního stupně (a rovněž i se správním orgánem), že v poměrech projednávané věci byla naplněna restituční skutková podstata obsažená v ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, tj. že došlo k vyvlastnění pozemků bez vyplacení náhrady. Připomněl, že žalobkyně, byť tvrdila, že právním předchůdcům účastníků řízení 1) a 2) náhrada za vyvlastnění vyplacena byla a že čestné prohlášení účastníků řízení 1) a 2) k prokázání opaku nestačí, žádný důkaz o vyplacení náhrady nenabídla. Poukázal přitom i na listiny obsažené ve spise správního orgánu (sdělení Ministerstva vnitra ČR, archivní správa – Moravský zemský archiv, ze dne 4. 2. 2002 a sdělení likvidátorky SLATINA, státní podnik v likvidaci, ze dne 25. 2. 2002), z nichž vyplynulo, že se žádné doklady prokazující vyplacení náhrady za vyvlastnění pozemků právním předchůdcům účastníků řízení 1) a 2) v zemském archivu a ani v archivu státního podniku SLATINA nenacházejí. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu podle §220 odst. 1 písm. a) ve spojení s §250i o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími) v otázce posouzení zákonné překážky dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, v otázce umístění a funkce pozemku, který je součástí areálu, včetně přihlédnutí k jeho velikosti ve vztahu ke zbytku celku, dále podřazením projednávané věci pod režim zákona o půdě a taktéž v připuštění čestného prohlášení jako způsobilého důkazního prostředku. Připomíná, že na nárokovaných pozemcích byla po jejich přechodu či převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby vybudována nemovitá stavba, přičemž stavební práce započaly před 20. červnem 1991, čímž byla beze zbytku naplněna zákonná překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a tudíž předmětné pozemky naturální restituci nepodléhají. Má za to, že předmětné pozemky není možno vydat oprávněným osobám také z důvodu jejich přináležitosti k areálu, tedy ke vzájemně funkčně provázaným objektům či pozemkům, neboť je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku. Odvolacímu soudu dále vytýká absenci úvahy o velikosti vydávaných pozemků v porovnání k rozsahu celého areálu a jejich schopnosti plnit funkce předpokládané zákonem o půdě. Domnívá se totiž, že nárokované pozemky mají malou rozlohu vůči celku, a nemohou tak plnit zákonem požadované funkce. Rovněž brojí proti zahrnutí předmětných pozemků do režimu zákona o půdě. Nárokované pozemky jsou zemědělsky nevyužitelné, a nespadají tak do zemědělského půdního fondu ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě. Nesouhlasně se dovolatelka vyjadřuje i k otázce vyplacení náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Upozorňuje totiž, že čestným prohlášením nemůže být nikdy sporná skutečnost prokázána, nýbrž pouze osvědčena, a odkazuje v tomto směru na judikaturu správních soudů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
K dovolání podali účastníci řízení 1) i 2) vyjádření, v němž se ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu, a navrhli, aby dovolací soud „dovolání jako nedůvodné odmítl.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 21. 12. 2010 (srovnej část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn, pokud jde o část dovolacích námitek, dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
První dovolatelkou nastolená otázka (posuzováno podle obsahu dovolání), tedy zda odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu interpretoval podmínku „zastavěnosti“ pozemku coby podmínku pro nevydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Závěr, že jednalo o nezastavěný pozemek, na němž se ke dni účinnosti zákona o půdě nacházela stavba, jež posléze zanikla, čímž překážka vydání dle §11 odst. 6 zákona o půdě (s účinností od 1. 7. 2018 se jedná o ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě) ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu odpadla, plně koresponduje textu zákona, judikatorní praxi a nejeví se nikterak nepřiléhavým (srovnej mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1811/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007, jež jsou publikovány, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 96, svazek 34, str. 35). Základy stavby, které zůstaly po její demolici skryté pod skrývkou půdy, nelze považovat za stavbu ve smyslu občanskoprávním, jelikož stavební základy s pozemkem splývají a tvoří s ním jednu věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Odvolací soud se nikterak neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, pouze korigoval jeho právní posouzení předložené otázky. Nemůže být tak právně významná argumentace dovolatelky, že odvolací soud měl, pokud – na rozdíl od soudu prvního stupně – na restituovaných pozemcích neidentifikoval stavbu, rovněž provést místní šetření. Ostatně podle učiněného závěru o skutkovém stavu ani soud prvního stupně na předmětných pozemcích v době vyhlášení rozsudku existenci stavby v občanskoprávním slova smyslu nezjistil, když uvedl, že na pozemku parc. se nacházejí betonové základy acetylenové stranice demolované v roce 2001. Závěr o právním posouzení věci, že předmětné pozemky nemohly z hlediska jejich „zastavěnosti“ podléhat naturální restituci, řešil soud prvního stupně jednoznačně na podkladě úvahy o dřívější zastavěnosti pozemku stavbou, která bránila zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a i jinak splňovala kritéria vylučující vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Přehlédl ovšem, že ve smyslu ustanovení §11 odst. 6 zákona o půdě se zákonné výluky naturální restituce (§11 odst. 1 a 3 zákona o půdě) neuplatní, pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu. V době vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD, však označená stavba v pojetí občanskoprávním již neexistovala.
Přípustnost dovolání nelze dále založit na námitce dovolatelky ohledně nepoužitelnosti předmětných pozemků k zemědělskému využití, a tedy jejich nevydatelnosti oprávněným osobám v režimu zákona o půdě. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jak se ovšem podává z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z hlediska zemědělské využitelnosti předmětných pozemků odvolací soud možnost jejich vydání účastníkům řízení 1) a 2) neposuzoval. Již proto nemůže být podrobena dovolacímu přezkumu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 o. s. ř.
Dovolatelka má dále za to, že čestné prohlášení o existenci či neexistence právně významné skutečnosti není způsobilé takovou skutečnost prokázat, ale pouze osvědčit. Odkazuje přitom na „nepublikované rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 16 Ca 168/99, Krajského soudu v Brně ze dne 29 Ca 133/2001, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 10 Ca 117/2002.“ Uplatňuje důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od „setrvalé rozhodovací praxe příslušných soudů v rámci správního soudnictví.“
Ohledně této námitky není dovolání přípustné, neboť důvod přípustnosti nebyl vymezen v souladu s ustanovením §237 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání v právní otázce řešené odvolacím soudem s rozhodovací praxí soudu dovolacího (Nejvyššího soudu ČR). Pouze ve vztahu k jeho judikatuře lze přípustnost dovolání vymezit tím, že se odvolací soud v určující právní otázce od jeho rozhodovací praxe odchýlil, nebo že jde o otázku neřešenou, nebo řešenou dovolacím soudem rozdílně, popřípadě již vyřešenou, ale existují relevantní důvody, pro které by se měl dovolací soud od stávajícího řešení otázky odchýlit. Nelze proto přistoupit s ohledem na znění ustanovení §237 o. s. ř. na argument, že by přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku civilního soudního řízení zakládalo odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe správních soudů působících v systému správního soudnictví jako soudů prvního stupně.
Dovolání žalobkyně je ovšem z hlediska kritéria odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího přípustné pro posuzování otázky, zda jsou splněny podmínky, pro něž by bylo možno považovat pozemky společně s dalšími nemovitostmi za jeden funkční celek, pročež by pozemky, nárokované v restitučním řízení, nebylo možné vydat oprávněným osobám ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěna není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze.
Jak dovolatelka v poměrech projednávané věci správně připomíná, při zkoumání, zda je dána překážka naturální restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, se podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Je tedy třeba přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na nějž odkazuje i pozdější rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017), se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku nemají kumulativní ani taxativní charakter (tento závěr je vyjádřen např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014). V kontextu posuzované věci však odvolací soud shora naznačená kritéria pominul s tím, že žalobkyně tvrzení o situování předmětných pozemků uvnitř oploceného areálu uvedla až po koncentraci řízení, přičemž tvrzené skutečnosti nevyplývají z obsahu spisu. Odvolací soud se ovšem odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť interpretace a aplikace §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě si žádá zohlednění skutečností, které by mohly nasvědčovat tomu, že předmětné pozemky jsou společně s dalšími nemovitostmi součástí funkčního celku. Není vyloučeno, aby v řízení podléhajícím zákonné koncentraci (v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu §250d o. s. ř.) soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu §120 odst. 2 o. s. ř. do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově totožného ustanovení §118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006). Z obsahu spisu (především z rozhodnutí správního orgánu) přitom vyplynula nutnost provést důkazy i k nastíněné otázce, neboť správní orgán se v rozhodnutí s uvedenou otázkou zabýval (viz poslední odstavec na straně 4 rozhodnutí správního orgánu). Ostatně i soud prvního stupně na základě zjištění plynoucích z provedeného místního šetření učinil ten skutkový závěr, že pozemky se nacházejí v uzavřeném areálu Slatina, jenž slouží k provozní činnosti žalobkyně (viz poslední odstavec na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně).
K otázce, zda předmětné pozemky jsou s ohledem na individuálně dané okolnosti případu součástí areálu či nikoliv, zbývá dodat, že revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu, respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek, Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problematiku skutkové povahy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, nebo ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017), zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016).
Z výše uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o uplatnění výluky z naturální restituce pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (zda pozemky jsou funkčně navázány na stavby, které plní určený účel, a jsou tak součástí areálu), je neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl tak v uvedeném rozsahu žalobkyní uplatněn právem.
Protože dovolací soud neshledal naplnění podmínek pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu