ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3017.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3017/2017-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. H. , P., zastoupené JUDr. Karolinou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalovanému M. B. , P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o 5.443.567 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 191/2001, o dovoláních žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č. j. 21 Co 383/2015-484, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 5. 2011, č. j. 19 C 191/2001-343, zastavil řízení ohledně částky 1.356.433 Kč (výrok I.), žalobu do 5.443.567 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně věc posuzoval po kasaci svého předchozího rozsudku, jímž žalobě pro promlčení uplatňovaného práva nevyhověl, přičemž vyšel ze zjištění, že účastníci byli partnery a společně realizovali výstavbu rodinného domu na pozemku v k. ú. R. Sporným se stala skutečnost, kdo z nich výstavbu a s ní spojené investice financoval. Dotčený pozemek i na něm stojící nemovitosti ve výstavbě byly totiž následně prodány a kupní cena ve výši 8.073.008 Kč byla poukázána na účet žalobkyně, k němuž měl žalovaný dispoziční oprávnění. Žalobkyně se nyní domáhá části kupní ceny odpovídající obnosu, jejž žalovaný ze zmíněného účtu bez jejího souhlasu vybral a užil ve svůj prospěch. Obvodní soud dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení o výlučném financování stavby z vlastních prostředků, a tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, pročež žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu (výroky II. a III.) Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 21 Co 383/2015-484, ve výroku II. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudu prvního stupně vytkl, že se v dotčeném rozhodnutí nezabýval námitkou promlčení, jíž se z důvodu hospodárnosti řízení proto sám primárně věnoval. Připomněl pravidla pro stavení běhu promlčecí doby, přičemž shledal, že v důsledku řízení vedeného o totožném nároku u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 210/1994, jež bylo zastaveno pro nepodání včasného návrhu na pokračování řízení přerušeného ve smyslu §110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ke stavení promlčecí doby nedošlo, a proto na věc nahlížel, jako kdyby zmiňované řízení nebylo vůbec zahájeno. Počala-li pak promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat výběrem peněz z účtu žalobkyně, běžet nejpozději dnem 28. 7. 1992, kdy se žalobkyně o výběru financí dozvěděla, byla žaloba podaná u soudu (dne 26. 3. 2001) až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pročež jí není možné vyhovět. Vyloučil přitom, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení získané žalovaným úmyslně. Namítání promlčení zároveň nespatřoval rozporným s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. O nákladech řízení před soudy obou stupňů pak městský soud rozhodl v intencích §150 o. s. ř., shledaje okolnosti zvláštního zřetele hodné především v majetkových poměrech obou účastníků i specifických okolnostech projednávané pře, a jejich náhradu nepřiznal žádné ze stran sporu.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, považujíc je za přípustné (§237 o. s. ř.), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a rozsudek spočívá na otázce, jež nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu řešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení jí uplatňovaného práva a zároveň akcentuje, že žaloba byla k soudu podaná již dne 9. 6. 1994, tedy v době, kdy byl běh promlčecí doby zastaven pro podání trestního oznámení. Dále rozporuje úvahu odvolacího soudu, že by v řízení řádně nepokračovala. Připomíná, že usnesení o zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 210/94 nabylo právní moci až dne 12. 4. 2001, přičemž ještě před tímto dnem (26. 3. 2001) podala novou žalobu, čímž zůstala promlčecí doba zachována. Otázku, zda je takové jednání opětovným uplatněním nároku v době, v níž se promlčecí doba z důvodu podání první žaloby staví, má za doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Za posouzenou odlišně od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně poukazuje toliko na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08) pak pokládá problematiku úmyslu žalovaného se na její úkor obohatit. Též za s judikaturou, odkazujíc přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 48/2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04, nekonformní považuje hodnocení namítaného rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy. Pro vylíčené navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
K podání žalobkyně se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, jenž dovolání, které se nedotýká rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, navrhl odmítnout, resp. zamítnout.
Rozhodnutí městského soudu napadl v části výroku I. měnící rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a ve výroku II. dovoláním též žalovaný, spatřuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. v otázce, jež byla posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, či má být v jeho praxi vyřešena jinak. Neztotožňuje se s odůvodněním aplikace §150 o. s. ř., vyzdvihuje další okolnosti případu, jež je namístě zohlednit. Zmiňuje konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, poukazuje především na skutečnost, že se v kauze iniciované žalobkyní musel po dobu šesti let aktivně bránit jí uplatněnému nároku, jenž byl nakonec shledán nedůvodným. Považuje za nespravedlivé, aby jako subjekt daný spor nezapříčinící nesl náklady na svou obranu sám, a navrhuje proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu a vrácení mu věci v této části k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného opětovně vyzdvihuje vlastní v řízení prokázanou nemajetnost. Ztotožňujíc se s rozhodnutím odvolacího soudu stran náhrady nákladů řízení, proto navrhuje odmítnutí dovolání žalovaného pro jeho nepřípustnost, eventuálně je zamítnout.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustná nejsou.
Žalobkyní artikulovaná otázka, již považuje za judikaturou Nejvyššího soudu doposud neřešenou, totiž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. K argumentační linii žalobkyně se jeví nezbytným připomenout, že městský soud ve svém úsudku, pro který nebylo žalobě vyhověno, vycházel z teze, dle níž je jednou z podmínek stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. řádné pokračování v řízení. Dle ustálené judikatorní praxe, s níž je naznačená úvaha odvolacího soudu zcela konformní, jakož i odborné literatury pak v řízení řádně nepokračuje ten účastník, jenž včas nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení ve smyslu §111 odst. 3 o. s. ř. (srovnej zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 21. 5. 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/1978, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, obdobně též viz Švestka, J. in: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 623-624). Odvolací soud se tedy zjevně dovolatelkou předestřenou otázkou vlivu opakovaného uplatnění nároku na běh promlčecí doby nezabýval, pročež jeho rozhodnutí nemůže být co do své věcné správnosti ohroženo eventuální nepřiléhavostí jejího řešení. Ve světle shora vylíčeného je ovšem nabíledni, že ani opětovné podání žaloby až po vydání rozhodnutí o zastavení řízení v intencích §111 odst. 3 o. s. ř., byť před nabytím jeho právní moci, nemůže zhojit nedostatek řádného pokračování v řízení ze strany účastníka. Irelevantním se pak jeví též poznámka dovolatelky o trestním řízení, jež bylo ve vztahu k žalovanému zastaveno již 18. 7. 1994.
Namítá-li pak žalobkyně, že se domáhala vydání úmyslného bezdůvodného obohacení, nese se její argumentace toliko v duchu kritiky skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dle nichž nelze usuzovat na úmysl žalovaného se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Avšak tato předmětem dovolacího přezkumu být nemohou, neboť jejich revize Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací nepřísluší. Proto ani výtky orientované naznačeným směrem nemohou přípustnost dovolání založit (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, nelze pokládat za případný, neboť v něm ze skutkových zjištění (na rozdíl od nyní projednávané pře) zjevně vyplýval úmysl vedlejší účastnice se obohatit (viz bod 40 zmíněného nálezu).
Stran poukazu žalobkyně na rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy, jeví se vhodným upozornit na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež k výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. konstantně připomíná, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Provázanost úsudku soudu o souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy se skutkovými zjištěními v konkrétní věci tak v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení (viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, jakož i judikaturu v něm citovanou). Zvláště ve vztahu k promlčení pak Nejvyšší soud již několikrát vyslovil závěr, dle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení vůči němu uplatňovaného práva, a využívá-li tak svá zákonem přiznaná procesní práva, neboť institut promlčení, přispívající k právní jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tudíž aplikovatelným ve vztahu k veškerým právům, jež se dle zákona promlčují. Jeho užití by se tak příčilo dobrým mravům toliko ve výjimečných případech, značilo-li by zneužití daného práva na úkor subjektu, jenž marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by se jevilo nepřiměřeně tvrdým považovat nárok za zaniklý. V předmětné situaci ovšem nebyly shledány okolnosti tak mimořádné intenzity, jež by nastíněný zásah do právní jistoty účastníků, jakým odepření práva vznést námitku promlčení je , opodstatňovaly (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3415/2017, a další v něm uváděná rozhodnutí).
Usuzovat nelze ani na přípustnost dovolání žalovaného. Předně se sluší zopakovat, že i ustanovení §150 o. s. ř. je obdobně jako shora rozebíraný §3 odst. 1 obč. zák. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, naplnění jejíž znaků se v každém jednotlivém případě odvíjí od pro něj specifických okolností. Úvahu o přítomnosti okolností zvláštního zřetele hodných pak může Nejvyšší soud podrobit svému přezkumu s ohledem na její spojitost se specifickými skutkovými poznatky toliko, je-li zjevně nepřiměřená (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 58/2017, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná). Shledal-li odvolací soud v nyní projednávaném sporu okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., vycházeje přitom z předem zjištěných majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů obou účastníků, přičemž přihlédl i k jiným relevantním okolnostem dané kauzy (předprocesnímu stádiu sporu), nikterak se jeho postup, v rámci něhož realizoval své diskreční oprávnění prolamující základní zásadu ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení – pravidlo úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), nepříčí judikatuře dovolacího ani Ústavního soudu (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či dovolatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04, a ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05). Úvahu pokládající za spravedlivé, aby náklady řízení nesl každý z účastníků nehledě na svůj zdar v řízení ze svého, též nelze označit za zjevně nepřiměřenou. Nesouhlasí-li pak dovolatel s jeho závěry stran majetkových poměrů žalobkyně či charakteru jejich společného soužití, mají tyto námitky povahu kritiky skutkových zjištění, jež ovšem, jak bylo již výše řečeno, předmětem dovolacího přezkumu být nemohou. Avizuje-li přitom v rámci vymezení přípustnosti svého podání nutnost odlišného posouzení v judikatuře dovolacího soudu již vyřešené problematiky, blíže neuvádí, jaké konkrétní závěry Nejvyššího soudu by předmětem naznačené revize měly být.
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že žádný z dovolatelů nepředestřel otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud obě podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §142 odst. 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně i žalovaný byli v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšní (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, či jeho usnesení ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, a ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu