ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1718.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1718/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Středomoravské nemocniční a. s. , IČ 277 97 660, se sídlem v Prostějově-Krasicích, Mathonova 291/1, zastoupené Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, proti žalovaným 1. V. G., a 2. M. G. , oběma K. n. H., zastoupeným Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, o 4,049.800 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 104/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2015, č. j. 17 Co 84/2014-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2015, č. j. 17 Co 84/2014-113, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 C 104/2013-61, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo původnímu žalovanému M. G. (dále též „žalovaný“) uloženo zaplatit jí částku 4,694.036,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nepřitakal tak žalobkyni, dle níž se žalovaný na její úkor ve výši požadované částky bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť mu vyplatila předmětný obnos na základě pravomocného rozsudku, jenž však byl v příslušném rozsahu zrušen Nejvyšším soudem, čímž žalovaný pozbyl titulu k obdržené sumě. Okresní soud naznal, že uhradila-li žalobkyně žalovanému dle pravomocného soudního rozhodnutí jako odškodnění bolesti 164.800 Kč a kompenzaci ztížení společenského uplatnění 3,885.000 Kč, třebaže se v této výši právo žalovaného dle posléze prosadivšího se názoru dovolací instance promlčelo, nepředstavují dané částky bezdůvodné obohacení žalovaného. Totiž nehledě na to, že soudní rozhodnutí, na základě nějž žalobkyně plnila, bylo následně zrušeno, odpovídá vyplacená suma plnění promlčeného dluhu majícího oporu v hmotném právu (konkrétně §444 odst. 1 obč. zák.), pročež v souladu s §455 odst. 1 obč. zák. nelze konstruovat povinnost žalovaného získané částky vydat. Domáhá-li se dále žalobkyně i vrácení poměrné části náhrady nákladů předmětného řízení, pak ani v tomto neobstojí její požadavek jako důvodný, neboť uvedený nárok byl vypořádán v konečném rozhodnutí dané pře.
K odvolání žalobkyně přezkoumal označený rozsudek Krajský soud v Brně, jenž jej rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 17 Co 84/2014-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 17 Co 84/2014-113, změnil ve výroku I. ohledně 4,049.800 Kč s příslušenstvím a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni tuto sumu s úrokem z prodlení od 7. 8. 2013 do zaplacení (výrok I.), co do zbytku požadovaného úroku z prodlení z částky 4,049.800 Kč rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok II.), zatímco ohledně obnosu 644.236,30 Kč s příslušenstvím jej ve výroku I. a dále ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal stěžejním poukaz žalobkyně na skutečnost, že sporné obnosy odpovídaly navýšení ohodnocení bolestného i ztížení společenského uplatnění volnou úvahou soudu dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Jelikož takováto povinnost může být v souladu s uvedeným ustanovením uložena výhradně konstitutivním rozhodnutím soudu, bez nějž vůbec nevznikne (jak bylo vysloveno v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005), postrádá poskytnuté plnění náležité hmotněprávní opodstatnění, a nelze na ně tak pohlížet jako na úhradu promlčeného dluhu. Povinnost žalovaného vydat spornou sumu společně s úrokem z prodlení stanoveným v návaznosti na den doručení žaloby neměl soud za úspěšně zpochybněnou ani poukazem na rozpor uplatnění žalovaného práva s dobrými mravy, neboť žalobkyni nelze klást k tíži, plnila-li na základě pravomocných soudních rozhodnutí a současně využila práva podat mimořádný opravný prostředek. Jelikož co do obnosu 644.236,30 Kč s příslušenstvím ovšem nárok postrádal dostatečné skutkové vymezení, přistoupil odvolací soud k vrácení věci soudu prvního stupně, aby postupem dle §43 o. s. ř. nedostatky žaloby v tomto směru odstranil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle označení do jeho výroků I. a II., dle obsahu podání však jen do měnícího výroku I. tohoto rozsudku) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost má za danou doposud neřešenou právní otázkou, představuje-li plnění přiznané dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. soudním rozhodnutím, kteréžto je následně zrušeno pro promlčení přisouzeného práva, bezdůvodné obohacení. Dovolatel má za mylnou úvahu o výlučné opoře obdrženého odškodného za bolest a trvalé poškození zdraví v rozhodnutí soudu, neboť nezbytný podklad pro jeho získání skýtají příslušné hmotněprávní normy. Vyhláška č. 440/2001 Sb., v souladu s níž se dožadoval předmětné sumy, přitom nestanoví konkrétní výši nároků, ale uvádí pouze rozsah, v němž mohou být přiznány, přičemž konkrétní bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění ponechává na lékařském posudku. Právní nároky z poškození zdraví tedy podle žalovaného konstituuje zmíněná vyhláška a soudním rozhodnutím je toliko deklarována jejich výše. I v posuzovaném případě tedy byl nárok žalovaného (daný již rozsahem poškození zdraví odůvodňujícím zvýšení odškodnění) prostřednictvím soudního rozhodnutí pouze vyčíslen, a nikoliv ustaven. Odvolacím soudem zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak zabývala odlišnou problematikou - splatností závazku, jehož výši určuje rozhodnutí soudu. Dovolatel dále podotknul, že z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. je rovněž významné, že jediným důvodem, pro nějž bylo vyhovující rozhodnutí v předmětném rozsahu zrušeno, bylo promlčení, nikoli však nedůvodnost nároku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil dovolatel návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobou zamítl, eventuálně je zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření podpořila náhled odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.
Po podání dovolání původní žalovaný zemřel, Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, rozhodl, že na jeho místě bude v dovolacím řízení pokračováno s V. G. a M. G. coby dědici zůstavitele, kteří dědictví neodmítli.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelům lze přisvědčit, že v kontextu specifického nároku na mimořádné zvýšení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se Nejvyšší soud otázkou vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zrušení soudního rozhodnutí doposud nezabýval. Na dovolání tak lze pohlížet jako na přípustné, nikoli však jako na důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, konstatoval, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, dle nějž bylo plněno, pravomocně zrušeno. Úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení se tedy váže na zodpovězení otázky, mělo-li poskytnuté plnění náležitý hmotněprávní korelát (k tomu srov. přiměřeně například též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, či ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015). V tomto směru se jeví nezbytné přihlížet ke zvláštní povaze řešeného práva na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění jakožto dílčího nároku příslušejícího poškozenému, který utrpěl újmu na zdraví, jehož právním podkladem byl v rozhodné době pro oblast občanskoprávních vztahů §444 odst. 1 obč. zák. (k této problematice více viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyhláška č. 440/2001 Sb., provádějící zmíněné ustanovení, pak předně stanovila způsob, jímž má být prostřednictvím lékařského posudku vyčísleno odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (viz zejména §2 a 3 cit. vyhlášky) ve svém základním rozsahu, eventuálně v určeném rozmezí navýšeno v závislosti na okolnostech vyjmenovaných v §6 cit. vyhlášky, a nad rámec tohoto upravovala i možnost soudu (§7 odst. 3 cit. vyhlášky) v případech hodných zvláštního zřetele takto stanovenou kompenzaci dále zvýšit (k tomu srov. více kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1439/2006). Zatímco pro určení rozsahu nároku podle §2 a §3 (eventuálně §6) vyhlášky č. 440/2001 Sb. nebyla ingerence soudu nezbytná, při jeho rozšíření dle §7 odst. 3 této vyhlášky tomu bylo jinak. Nejvyšší soud opakovaně akcentoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005), a to ve shodě se soudem Ústavním (viz například nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10), že jelikož povinnost k plnění zvýšené náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. může být uložena jen soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v daném rozsahu bez něj nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování soudním rozhodnutím. Závěry vyřčené judikaturou v tomto směru jsou zcela jednoznačné, pročež není relevantní, v jakých souvislostech je Nejvyšší soud formuloval, neboť příslušnými normami determinovaná povaha nároku se nemůže měnit v závislosti na okolnostech, v nichž je zkoumána.
Bylo-li tudíž ve vztahu k předmětné sumě přistoupeno ke kasaci rozhodnutí zakládajícího právo poškozeného na zvýšení náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., náležitý titul – soudní rozhodnutí konstituující dle zmíněné normy v návaznosti na původním žalovaným utrpěnou újmu právo na mimořádné zvýšení ve sporném rozsahu – odpadl, přičemž bez tohoto rozhodnutí zde není potřebného hmotněprávního korelátu opravňujícího žalované k ponechání si vyplaceného obnosu. Bez významu je přitom, že předmětný rozsudek byl v části týkající se sporné částky odklizen pro chybné posouzení otázky promlčení, neboť v souladu se shora předestřeným neznačí fakt, že se právo na navýšení odškodného soudem podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. promlčelo, že by snad právo na plnění v tomto rozsahu vzniklo již před vydáním příslušného rozhodnutí. Ostatně dle judikatury Nejvyššího soudu nevyvolává plnění promlčeného dluhu na základě zrušeného pravomocného rozsudku účinky ve smyslu §455 obč. zák. ani v jiných případech (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu z dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1536/2013).
Mínili-li dovolatelé zpochybnit korektnost úsudku odvolacího soudu neshledávajícího v dané při prostor pro odepření ochrany výkonu práv žalobkyně s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák., pak ani v tomto nepředestírají důvody, v jejichž světle by napadené rozhodnutí neobstálo. Sluší se připomenout, že dle ustálené judikatury lze v dovolacím řízení již s ohledem na úzkou provázanost posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy s konkrétními skutkovými zjištěními přezkoumávat závěry soudů nižších stupňů toliko při jejich zjevné nepřiměřenosti (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a judikaturu zde odkazovanou), již však v dané věci odvolacímu soudu vytýkat nelze. Odepření ochrany výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným, vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem. Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na okolnost, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013). Odvolací soud v dané věci přiléhavě poukázal na to, že žalobkyně toliko respektovala povinnost ji vážící, současně však využila svá zákonem přiznávaná procesní práva, což jí nelze klást k tíži, přičemž ani dovolatelé nepoukazují na okolnosti, v jejichž světle by se výkon práva žalobkyně jevil jako protivící se shora nastíněným kautelám. Fakt, že k částečnému zrušení předmětného vyhovujícího rozsudku bylo přistoupeno kvůli chybnému posouzení otázky promlčení, sám o sobě nemravnost počínání žalobkyně nedokládá, neboť, jak vyložil Nejvyšší soud mimo jiné ve svém rozsudku ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 222/2015, ani škůdci nelze upírat právo na to, aby vůči němu vznesené nároky byly projednány a posouzeny v souladu se zákonem danými pravidly.
S ohledem na předestřené tedy dovolací soud dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu