ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4287.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4287/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně H. Š. , P., zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalovanému M. Š. , P., zastoupenému JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o 72.485 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 299/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2016, č. j. 25 Co 139/2016-350, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2016, č. j. 25 Co 139/2016-350, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 10 C 299/2011-312, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2016, č. j. 10 C 299/2011-321, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 72.485 Kč (výrok I.), žalobu co do částky 43.015 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. – V.). Částečně tak vyhověl žalobkyni, jež se ve sporu domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným užíváním domu nad rámec jeho spoluvlastnického podílu v období od 5. 1. 2011 do 6. 10. 2013. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyni náležel v dané době spoluvlastnický podíl na dotčené nemovitosti v rozsahu ideální ¼, jejž obdržela jako dar od svého bývalého manžela – žalovaného. V důsledku neshod, jež vyústily v rozvod manželství, opustila žalobkyně dne 5. 1. 2011 společnou domácnost. Žalovaný nedlouho poté provedl výměnu zámku. Obvodní soud, odkazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uzavřel, že znemožnil-li žalovaný žalobkyni přístup do domu, a užíval jej tak nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, bezdůvodně se na její úkor obohatil ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výši nabytého majetkového prospěchu vyčíslil na základě znaleckého posudku stanovícího v daném místě a čase obvyklé nájemné a zohledňujícího specifika projednávané věci (především výši spoluvlastnického podílu žalobkyně a právo doživotního užívání nemovitosti zřízeného ve prospěch matky žalovaného). Nárok žalobkyně pak soud prvního stupně k námitce žalovaného neshledal uplatněným v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmiňované rozhodnutí v napadeném rozsahu (ve výrocích I., III. a V.) Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 25 Co 139/2016-350, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v částce 72.485 Kč zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vzniklých účastníkům i státu (výroky II. – IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz dopisem žalovaného adresovaným žalobkyni ze dne 24. 1. 2011. Na rozdíl od obvodního soudu ovšem shledal výkon práva žalobkyně rozporným s dobrými mravy. Vyzdvihl především, že žalovaný bezdůvodné obohacení nikterak nezapříčinil, neboť nemohl zabránit žalobkyni v odchodu ze společné domácnosti, a chtěl-li by vzniku bezdůvodného obohacení zamezit, musel by ji přinutit v domě setrvat. K výměně zámku došlo navíc až poté, co žalobkyně z domácnosti sama dobrovolně odešla. Nejedná se tudíž o situaci, kdy by byla jednáním žalovaného z užívání nemovitosti vyloučena, či jí v něm bylo bráněno. Domáhá-li se proto nyní kompenzace za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným, vykonává své právo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., pročež odvolací soud žalobu i v části, jíž bylo rozsudkem soudu prvního stupně vyhověno, zamítl.
Uvedené rozhodnutí napadla dovoláním žalobkyně, považujíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že odvolací soud při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nerespektoval judikaturu soudu dovolacího. Upozorňuje především na jednostranný náhled odvolacího soudu na celou situaci a vyčítá mu, že pominul motivy, jež žalobkyni k opuštění společné domácnosti vedly, a nepřipustil participaci žalovaného na rozvrácenosti jejich vzájemných vztahů. Dále dovolatelka zdůrazňuje, že odepření ochrany práv s poukazem na korektiv dobrých mravů nesmí být na úkor právní jistotě dotčených subjektů. Odvolací soud nadto pochybil, vybočil-li z intencí ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v nadužívání spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků vzniká vždy bez ohledu na to, z jakého důvodu předmět neužívá, nemůže užívat, či jej užívat nechce druhý spoluvlastník. Aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. navíc pokládá za překvapivou. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou pak označuje otázku, jaké okolnosti mají být soudem zohledňovány při uplatňování korektivu dobrých mravů, konkrétně má-li brát v úvahu skutečnosti aktuální v okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, či má-li reflektovat i vzájemné poměry dotčených subjektů v době jemu předcházející. Odvolací soud dále dle dovolatelčina mínění postupoval nesprávně, neaplikoval-li při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení §150 o. s. ř. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby byl napadený rozsudek Nejvyšším soudem zrušen.
Žalovaný ve svém vyjádření toliko stručně zopakoval jím již dříve tvrzené skutečnosti a ztotožnil se s dle něho správným rozhodnutím odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné dle shora citovaného ustanovení, neboť, jak přiléhavě poukazuje žalobkyně, lze mít úvahy odvolacího soudu stran aplikace §3 odst. 1 obč. zák. za příčící se ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. konsolidovala v názoru, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Provázanost úsudku soudu o souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy se skutkovými zjištěními v konkrétní věci v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, nicméně judikatura Nejvyššího soudu připouští v rámci něho prověřit, zda byly při aplikaci zmiňovaného korektivu dodrženy určité limity bránící jeho svévolnému použití. Judikatura lpí především na patřičně podloženém jasném a přesvědčivém závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, jenž je učiněn na základě komplexního zhodnocení všech rozhodných okolností dané věci (k tomu viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4791/2014, dále pak též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). Třebaže dovolací soud připouští, že i výkon práva spočívajícího v nároku na vydání bezdůvodného obohacení může být za jistých okolností shledán příčícím se dobrým mravům, zdůvodnil-li v nyní projednávaném sporu odvolací soud použití citovaného ustanovení toliko tím, že žalovaný vznik bezdůvodného obohacení nezavinil, nemohl-li odchodu žalobkyně ze společného bytu zabránit, přičemž poukázal na míru rozvrácenosti vzájemných vztahů účastníků, pro niž nebylo dobře myslitelné, aby spolu nadále sdíleli společnou domácnost, nemůže jeho úsudek obstát jako správný.
Předně je zapotřebí připomenout, že vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch přitom stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v §451 a násl. obč. zák. Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, jakož i judikaturu v něm citovanou). Vzhledem k řečenému proto nelze kvitovat náhled městského soudu, dle něhož by základní principy zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, jež nedávají přílišný prostor pro zohledňování subjektivních prvků daného vztahu, mohly být upozaděny z důvodu, že nastalou situaci nezapříčinil svým jednáním žalovaný. Stejně není možné připustit, aby byl popsaný smysl právní úpravy eliminován toliko s poukazem na vzájemné vztahy účastníků, jež byly v rozhodné době determinovány spory rozvádějících se manželů. Měla-li by být výkonu žalobčina práva odepřena ochrana pro rozpor s dobrými mravy v důsledku uvedených okolností, bylo by zapotřebí řádně a především přesvědčivěji objasnit důvody, pro něž je nutné přiznat takovým skutečnostem relevanci v rovině majetkoprávní (srovnej obdobně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013) a jež by ospravedlňovaly výjimečný zásah do právní jistoty a subjektivních práv účastníků vyplývajících pro ně z dikce právní normy (k mimořádnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012, či ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014).
Ve shora jmenovaných rozhodnutích dovolacího soudu pak lze vysledovat i zodpovězení žalobkyní v závěru jejího podání předestřené otázky stran okruhu okolností významných pro posuzování souladu, resp. rozporu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy, již považovala za doposud v judikatuře neřešenou.
K nyní projednávanému sporu jeví se pak vhodným připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se ustáleně přiklání k názoru, že pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná). Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku.
Přitakat dovolatelce naproti tomu nelze, namítá-li nepředvídatelnost užití korektivu dobrých mravů odvolacím soudem. Překvapivým je totiž dle judikatury dovolacího soudu takové rozhodnutí, jež nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků či jimi uplatněných námitek předvídat. Je tomu tak zpravidla v situacích, v nichž byla odvolacím soudem posuzována otázka, již žádný z účastníků netvrdil či jíž nebyla věnována žádná pozornost ze strany soudu prvního stupně, čili jedná-li se o rozhodnutí z pohledu předchozího průběhu řízení originální, na něž účastníci neměli možnost adekvátně reagovat (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či jeho usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013). Eventuálním rozporem výkonu v nynějším řízení uplatňovaného práva s dobrými mravy se ovšem zabýval již soud prvního stupně, pročež nelze mít aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem (třebaže i nepřiléhavou, viz výše) za nadmíru neočekávanou. Městský soud totiž, aniž by nějak modifikoval skutková zjištění soudu obvodního, toliko zaujal odlišný náhled na jejich význam pro posouzení projednávaného sporu.
Neobstojí-li napadený rozsudek již ze shora uvedených důvodů, jeví se v dané procesní situaci nadbytečným vypořádávat se s námitkami dovolatelky stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jejichž prostřednictvím se dožaduje aplikace §150 o. s. ř.
Z výše řečeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud v souladu s §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud podle §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu