ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2998.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2998/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s., IČ 453 17 054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, proti žalovanému Ing. M. M. , P., zastoupenému JUDr. Věrou Boudnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, o zaplacení 94.012,- Kč a 4.290,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 193/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2013, č. j. 22 Co 426/2012-318, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem pro uznání ze dne 11. 5. 2009, č. j. 13 C 193/2008-15, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částky 94.012,- Kč a 4.290,- USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2010, č. j. 22 Co 4/2010-37, toto rozhodnutí soudu prvního stupně, jež žalovaný napadl odvoláním, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 23 Cdo 2895/2010-82, rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že v řešené věci podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dány nebyly.
Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 13 C 193/2008-124, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví označených částek s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu, respektive o odměně ustanovené zástupkyně žalovaného (výroky II. až V.). Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný měl u žalobkyně veden účet, na nějž byly převedeny předmětné sumy z účtu společnosti Desperado club, a.s. Jelikož k provedení těchto plateb došlo po zneužití přístupových hesel k účtu řečené společnosti, uhradila jí žalobkyně coby svému klientovi dané částky z vlastních prostředků a obrátila se na žalovaného s výzvou k vydání obdrženého plnění. Žalovaný však tyto finanční prostředky ze svého účtu již dříve vybral a prostřednictvím společnosti Western Union odeslal na adresu A. Z. v K. Soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného, který si sporné částky převedené na jeho účet neponechal, nýbrž je poukázal dalšímu subjektu, není dána pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), zároveň nelze usuzovat ani na jeho odpovědnost z titulu náhrady škody, a žalobě proto nemohlo být vyhověno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2013, č. j. 22 Co 426/2012-318, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částky 94.012,- Kč a 4.290,- USD s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud konstatoval, že skutkový stav byl okresním soudem zjištěn správně a úplně, avšak z hlediska právního posouzení jsou jeho úvahy nepřesné. Nastoupení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu nezávisí na protiprávním úkonu obohaceného ani na jeho zavinění, zároveň však tato povinnost stíhá toho, kdo obohacení získal, nehledě na skutečnost, že předmět plnění posléze nabude třetí osoba. V řešené věci došlo k převodu prostředků na účet žalovaného bez vědomí a příkazu společnosti Desperado club, a.s., mezi níž a žalovaným nebyl žádný právní vztah. Za daných okolností je nerozhodné, že žalovaný neoprávněně přijaté prostředky převedl na jiný subjekt, neboť povinnost k vydání bezdůvodného obohacení s předmětem plnění nepřechází. Žalobkyně svému klientovi nahradila ztrátu vzniklou odčerpáním finančních prostředků z jeho účtu, pročež je aktivně věcně legitimována k vymáhání tohoto bezdůvodného obohacení vůči žalovanému. Bylo tedy třeba přistoupit ke změně prvostupňového rozhodnutí a žalobě vyhovět.
Žalovaný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním, jehož přípustnost odvíjí od tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na otázce v judikatuře dovolacího soudu dosud nevyřešené. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neposuzoval otázku pasivní věcné legitimace na jeho straně ve světle skutečnosti, že disponoval se spornými částkami na základě pokynů společnosti MirPay Inc., s níž uzavřel smlouvu, jež mohla mít povahu smlouvy pracovní, příkazní, popřípadě mandátní. V souladu s touto smlouvou v každém případě žalovaný jednal svým jménem na účet dané společnosti, vůči níž by tedy žalobkyně měla uplatňovat své nároky. Žalovaný s předmětným plněním nakládal podle instrukcí, o jejichž legálnosti byl přesvědčen, a jak vyšlo najevo i v trestním řízení proti němu vedeném, nedopustil se žádného protiprávního činu, a to ani v nevědomé nedbalosti. Dovolací soud by proto měl vyřešit otázku, zda za daných okolností povinnost k vydání bezdůvodného obohacení zatěžuje příkazníka (mandatáře), či příkazce (mandanta).
Dovolatel dále akcentuje konkrétní okolnosti věci, zejména to, že po celou dobu postupoval v dobré víře a žádné finanční prostředky pro sebe nezískal. Obohacení vzniklo výlučně u třetí osoby, a na jeho vzniku se navíc nedostatečným zabezpečením svého internetového bankovnictví podílela sama žalobkyně, jež si počínala bez náležité odborné péče. Další otázkou vyžadující řešení dovolacím soudem je tedy to, zda má banka, která nezajistila bezpečnost svého produktu, právo domáhat se plnění po osobě, která se na zneužití této služby nijak neobohatila. Osobou povinnou k vydání obohacení nemůže být pouhý prostředník jednající v dobré víře, přičemž je vůbec sporné, zda má žalobkyně právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení, jelikož společnosti Desperado club, a.s., plnila dle mínění žalovaného z titulu náhrady škody.
Dovolatel uvádí, že tyto své argumenty nemohl uplatnit dříve, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo zkoumáno jen to, jestli se v důsledku vzpomínaných převodů zvětšil jeho majetek, a teprve posléze se žalovaný dozvěděl o odlišném právním názoru odvolacího soudu, tedy i o tom, že měl v řízení uplatnit další skutková tvrzení a navrhnout odpovídající důkazy.
Pro úplnost pokládá dovolatel za nutné zmínit, že bylo namístě zkoumat též soulad uplatněného práva s dobrými mravy, neboť povinnost k vydání sporného plnění je pro žalovaného likvidační, zatímco pro žalobkyni, jež by měla nést odpovědnost za nepostačující zabezpečení peněžních prostředků svých klientů, se jedná o zcela nepatrný zlomek objemu financí, s nimiž nakládá. Dovolatel proto svou argumentaci završuje návrhem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrzuje, eventuálně aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ovšem za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení pokládat nelze.
Dovolatelem předestřená argumentace směřuje v první řadě ke zpochybnění jeho pasivní věcné legitimace prostřednictvím poukazu na skutečnost, že veškeré dispozice s prostředky, jež byly na jeho účet u žalobkyně převedeny z účtu společnosti Desperado club, a.s., prováděl výhradně na pokyn společnosti MirPay Inc. Tento úsudek by však bylo možno shledat přesvědčivým toliko za předpokladu, že by žalovaný vystupoval coby přímý zástupce třetí osoby, jejímiž příkazy se řídil, tedy pokud by práva a povinnosti z jeho jednání vznikala přímo v právní sféře tohoto subjektu. K tomu, aby na žalovaného bylo možno pohlížet jako na přímého zástupce společnosti MirPay Inc. by ovšem muselo být z okolností zjevné, že vystupuje toliko za zastoupenou osobu a jedná jejím jménem, pouhý fakt, že žalovaný dbal jejích pokynů, k založení vztahu přímého zastoupení nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 621/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010). Z obsahu napadeného rozhodnutí se přitom nepodává, že by si žalovaný v kterékoli fázi nakládání se spornými finančními prostředky počínal jako přímý zástupce třetího subjektu, ba sám dovolatel tuto eventualitu výslovně vyvrací, když ve svém dovolání uvádí, že měl na účet společnosti MirPay Inc. jednat svým jménem , tj. jako zástupce nepřímý, jemuž z právních úkonů vznikají práva a povinnosti, které je teprve následně povinen dalším právním úkonem převést na toho, na jehož účet jednal (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1378/2004). Nastíněné argumenty dovolatele tedy nepostačují k účinnému zpochybnění závěru odvolacího soudu, že povinnost k vydání žalovaného plnění stíhala právě jej.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, ale objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem právním řádem neuznávaným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 373/2005, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014), a dobrá víra obohaceného má vliv na jeho povinnost vydat užitky, které z bezdůvodného obohacení získal, nikoli však na jeho povinnost vrátit samotné bezdůvodné obohacení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4698/2010). K podstatě věci proto nesměřují dovolatelovy poukazy na to, že mu nelze přičítat zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti a že v dobré víře spoléhal na pokyny společnosti MirPay Inc. Z obdobných důvodů nelze přihlédnout ani k tvrzení dovolatele, dle nějž příčinou neautorizovaných převodů částek z účtu společnosti Desperado club, a.s., bylo nedostatečné zabezpečení služby internetového bankovnictví žalobkyní. Vznik bezdůvodného obohacení coby objektivního stavu není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013), pročež v projednávané věci nemohlo být rozhodujícím, zda k nabytí majetkového prospěchu žalovaným došlo nepřímo i v důsledku pochybení žalobkyně.
Odvolacímu soudu nelze rovněž ničeho vytknout, dospěl-li k závěru, že povinnost k vydání obdrženého plnění stíhá žalovaného jako toho, jehož majetek se přesunem hodnot neopírajícím se o právem aprobovaný důvod na úkor druhého zvětšil. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž vyplývá, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, kdo je získal, tedy nikoli osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž tomu, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení nastalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012). Skutečnost, že si dovolatel sporné peněžní prostředky po výběru ze svého účtu neponechal a převedl je na další subjekt, tak z hlediska jeho pasivní věcné legitimace k vydání požadovaných částek postrádá právního významu.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by žalobkyně, která společnosti Desperado club, a.s., vyplatila částky odpovídající ztrátě peněžních prostředků převedených z jejího účtu, plnila vůči této společnosti svou povinnost k náhradě škody. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zapříčinilo-li protiprávní jednání určité osoby vznik bezdůvodného obohacení jiného subjektu, může se ochuzený zásadně domáhat náhrady škody toliko v případě, že nebude možné uspokojit jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 971/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013). Jestliže se žalovaný v důsledku převodu finančních prostředků z účtu společnosti Desperado club, a.s., na jeho vlastní účet bezdůvodně obohatil (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011), nebylo by přiléhavé usuzovat, že společnosti Desperado club, a.s., bez dalšího vzniklo proti žalobkyni právo na kompenzaci pozbytí převedených částek z titulu náhrady škody.
Namítá-li dovolatel, že mu byla postupem odvolacího soudu upřena možnost uplatnit odpovídající skutková tvrzení a důkazní návrhy vzhledem k neočekávané změně právního názoru oproti prvostupňovému rozhodnutí, není tato výtka opodstatněnou. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného argumentačně zpochybnila žalobkyně ve svém odvolání, se kterým byl žalovaný obeznámen, a musel tedy nutně počítat s eventualitou, že odvolací soud jejímu právnímu náhledu v posledku přitaká (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2505/13, bod 9, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3208/13). Nelze se tudíž domnívat, že by byl touto změnou v právním posouzení dovolatel zkrácen na svém právu skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1039/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1128/2012).
Konečně pokud je dovolatel toho názoru, že odvolací soud uplatňovaný nárok řádně nezhodnotil z hlediska jeho souladu s dobrými mravy, je nutno zopakovat, že úsudek o odepření výkonu určitého práva pro rozpor s obecně uznávanými pravidly slušnosti přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěrů o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem lze připustit toliko výjimečně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3864/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2458/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3692/2012). Dovolatel přitom nepoukazuje na okolnosti, jež by jednoznačně nasvědčovaly nemravnosti postupu žalobkyně, neboť není myslitelné, aby byla právu jí uplatněnému odepřena ochrana s pouhým odkazem na to, že žalobkyně je majetkově silným subjektem, zatímco žalovaný je osobou blízkou nemajetnosti. I v takto asymetrických vztazích je principiálně nutno respektovat uspořádání vzájemných práv a povinností vyplývající z hmotného práva. Vzhledem k tomu, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nepřechází při zcizení předmětu plnění na jeho nabyvatele, nelze žalobkyni vytýkat, pokud se vydání sporných částek dožadovala právě po žalovaném coby majiteli účtu, na nějž byly převedeny, neboť právě jeho bylo v tomto kontextu adekvátní pokládat za pasivně věcně legitimovaného.
Dovolací soud ještě podotýká, že s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlížet k podáním ze dne 22. 7. 2014 a ze dne 28. 7. 2014, jimiž žalovaný doplnil svou dovolací argumentaci, neboť tak učinil po uplynutí dovolací lhůty (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2975/2014), nadto přichází-li dovolatel v těchto podáních s novými důkazními návrhy, musí Nejvyšší soud akcentovat, že je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn nalézacími soudy, a že v dovolacím řízení nové skutečnosti ani důkazy uplatnit nelze (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 290/2013).
Dovolací soud na základě předeslaných úvah dospěl k závěru, že předmětné dovolání není přípustné, pročež je v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu