ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4698.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4698/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Fond pojištění vkladů , se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, PSČ 603 00, proti žalované SMV centrum, s. r. o. , se sídlem v Brně, Haškova 17, PSČ 638 00, identifikační číslo osoby 60700653, zastoupené JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 3, PSČ 602 00, o zaplacení částky 3.600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 220/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. září 2007, č. j. 50 C 220/2005-107, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2010, č. j. 27 Co 35/2008-147, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti výrokům pod body I a III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. září 2007, č. j. 50 C 220/2005-107, se zastavuje .
II. Dovolání proti výrokům pod body I, III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2010, č. j. 27 Co 35/2008-147, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované proti výroku pod bodem I rozsudku ze dne 18. června 2010, č. j. 27 Co 35/2008-147, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. září 2007, č. j. 50 C 220/2005-107, v části výroku pod bodem I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 3.600.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 26. července 2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Otázku zásadního právního významu dovolatelka výslovně neformulovala a nalézt ji nelze ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Námitkou, že žalovaná přijala plnění od žalobce v dobré víře jako výplatu náhrad za své vklady v bance, dovolatelka otázku zásadního právního významu nepokládá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil (srov. např. usnesení ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 4429/2010, rozsudek ze dne 26. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 2538/2011, usnesení ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, a usnesení ze dne 6. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 2167/2011), že dobrá víra není právně významnou skutečností při posouzení, zda přijetím plnění došlo k bezdůvodnému obohacení, a ten, kdo bezdůvodné obohacení získal, má podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) povinnost je vydat bez zřetele na to, zda je získal v dobré víře či nikoliv. Dobrá víra nabyvatele bezdůvodného obohacení má právní význam pouze v těch případech, na něž pamatují ustanovení §458 odst. 2 a §459 obč. zák., v souzené věci se však o žádný z těchto případů nejedná.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Tak je tomu i v projednávané věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit zpochybnění věcné legitimace žalobce k vymáhání nároku na vrácení poskytnutých náhrad, založené na argumentu, že takový postup jde nad rámec „pravomocí“ žalobce stanovených zákonem o bankách. Nejvyšší soud označil již v usnesení ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 4429/2010, za zcela zjevné, že určovalo-li ustanovení §41a odst. 5 věty první zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném od 6. září 2001, že čerpat z Fondu pojištění vkladů lze (mimo jiné) jen na náhrady za pohledávky z vkladů oprávněným osobám, poskytované za podmínek stanovených tímto zákonem, pak není rozumných pochyb, že Fond nebyl – oproti dovolací argumentaci – zřízen jako subjekt určený toliko k mechanickému vyplácení peněžních prostředků podle pokynů (předložených seznamů) bank, jež nejsou schopny dostát závazkům vůči vkladatelům, popřípadě podle pokynů správců jejich konkursních podstat, bez oprávnění a povinnosti k přezkumu uplatněných požadavků, a že povinnost vyplácet peněžní prostředky výhradně na náhrady vlastníkům vkladů a za podmínek stanovených zákonem implikuje též povinnost (a tudíž i oprávnění) vymáhat vrácení těch prostředků, jež byly vyplaceny, ač pro to nebyly splněny stanovené předpoklady. Bez významu v tomto ohledu není též skutečnost, že Nejvyšší soud již rozhodoval v několika sporech o žalobách Fondu pojištění vkladů na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít vyplacením náhrad bez právního důvodu (srov. např. věc vedenou pod sp. zn. 23 Cdo 3928/2007), v nichž o příslušných oprávněních Fondu nevzniklo nejmenších pochybností.
Zjevně bezdůvodná, postrádající jakoukoliv oporu v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinném do 31. prosince 2007, a tudíž nezpůsobilá přivodit závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce je i námitka založená na domněnce, že správce konkursní postaty vydával prostřednictvím konkursního soudu rozhodnutí a odmítnutí zápočtu vzájemných pohledávek správcem konkursní podstaty bylo tudíž pro všechny účastníky konkursního řízení závazné. V rozhodovací praxi soudů nebylo nikdy pochyb o tom, že měl-li správce konkursní podstaty za to, že do úpadcova majetku patří pohledávka vůči třetí osobě (o což se jedná též v situaci, kdy posoudí započtení vzájemných pohledávek úpadce a třetí osoby jako neúčinné), zařadil pohledávku vůči třetí osobě do soupisu podstaty (§18 zákona č. 328/1991 Sb.), leč v případě, že třetí osoba z jakýchkoliv důvodů odmítla na tuto pohledávku plnit, mu nezbylo než uplatnit úpadcovu pohledávku vůči třetí osobě žalobou u soudu. Až pravomocné rozhodnutí soudu v takovém sporu, nikoliv správcovo stanovisko, bylo pro účastníky tohoto řízení závazné (srov. §159a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své judikatuře výslovně zdůrazňuje, že soupis pohledávky úpadce za jeho dlužníkem do konkursní podstaty úpadce sám o sobě neosvědčuje existenci takové pohledávky (její pravost, opodstatněnost) a že úpadcův dlužník má možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení sepsané pohledávky (srov. např. usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3367/2008).
Otázku zásadního právního významu neotevírá ani odkaz na incidenční řízení, v němž (podle obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 Cm 36/2001) byla otázka účinků započtení řešena toliko jako otázka předběžná, ostatně s tím výsledkem, že započtení bylo, tak jako v souzené věci, posouzeno jako účinné.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu