ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4216.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4216/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Bank Polski Kasa Opieki S.A. , č. KRS 0000014843, se sídlem ve Varšavě, Grzybowska 53/57, Polská republika, zastoupené Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 190/12, proti žalované Firma Haller CZ s.r.o. , IČ 26839016, se sídlem v Orlové - Lutyni, Školní 861, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/2, o zaplacení částky 660.526,33 Kč s příslušenstvím z částky 12,305.886,67 Kč a z částky 660.526,33 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 166 C 32/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2013, č. j. 56 Co 83/2013-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.648,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Piotra Adamczyka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 166 C 32/2010-152, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 660.526,33 Kč s příslušenstvím z částky 12,305.886,67 Kč i z částky 660.526,33 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 12,305.886,67 Kč za dobu od 6. 8. 2008 do 28. 8. 2008 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně své právo na žalovanou částku dovozovala z toho, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila tím, že žalobkyně omylem zaslala na účet žalované z účtu, jehož majitelem je polská obchodní společnost Cementownia „ODRA“, S.A., částku 532.399,70 EUR místo správné částky 532.399,70 Kč. Z částky takto převedené na účet žalované (12,305.886,67 Kč) bylo žalobkyni vráceno pouze 11,645.360,34 Kč, tj. o 660.526,33 Kč méně, než bylo omylem poukázáno na účet žalované, neboť žalovaná dle svých tvrzení tuto částku započetla na svou pohledávku za společností Cementownia „ODRA“, S.A. Okresní soud, vázaný při svém rozhodování právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušujícím rozsudku, se s ohledem na mezinárodní prvek daný tím, že žalobkyně je polskou právnickou osobou, zabýval nejprve mezinárodní příslušností soudu. Dovodil, že mezinárodní příslušnost soudu je dána článkem 24 nařízení Rady č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť se žalovaná účastnila jednání před soudem, aniž by vznesla námitku vůči jeho mezinárodní příslušnosti a současně se nejedná o případ výlučné příslušnosti dle čl. 22. Za aplikovatelný je přitom v dané věci třeba považovat český právní řád, neboť dle čl. 38 dvoustranné mezinárodní dohody mezi Českou a Polskou republikou publikované pod č. 42/1989 Sb. se odpovědnost za způsobenou škodu nevyplývající ze smluvních závazků (porušení právních povinností) řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území došlo k jednání nebo události zakládající nárok, za něž je v daném případě třeba považovat připsání peněz na účet u tuzemské banky. Předběžnou otázku obsahu právního vztahu žalobkyně a jejího klienta soud ovšem posoudil dle polské právní úpravy, neboť se jedná o vztah mezi dvěma polskými subjekty.
Provedené dokazování vedlo soud k následujícím závěrům. Žalobkyně na základě příkazu klienta převést žalované částku 532.399,70 Kč odeslala na její účet částku 532.399,70 EUR, přičemž z účtu klienta odepsala pouze částku, na niž zněl příkaz, neboť si svůj omyl bezprostředně uvědomila. Plnění nad rámec částky uvedené v příkazu klienta představuje bezdůvodné obohacení dle §451 obč. zák. vzniklé plněním bez právního důvodu, přičemž vzhledem k tomu, že žalovaná byla k jeho vydání bance – žalobkyni vyzvána i svým obchodním partnerem a klientem žalobkyně, společností Cementownia „ODRA“, S.A., muselo jí být zřejmé, že na její účet byla připsána částka nepocházející od jejího obchodního partnera. Bránila-li se žalovaná tím, že žalovanou částku nevrátila, jelikož ji započetla na pohledávku za svým obchodním partnerem (společností Cementownia „ODRA“, S.A.), pak tuto její obranu není možno pokládat za důvodnou, neboť k započtení lze použít pouze vzájemné pohledávky a žalovaná ke dni započtení věděla, že její obchodní partner vůči ní nemá pohledávku ve výši částky nesprávně připsané na její účet a že se jedná o omyl banky, jíž mají být peníze vráceny. Žalovaná navíc zápočet realizovala v době, kdy její pohledávka ještě nebyla splatná (k započtení došlo dne 8. 10. 2008, splatnost nastala dne 10. 10. 2008). S ohledem na tyto závěry soud přiznal žalobkyni právo na požadovanou jistinu, jakož i na úrok z částky, s jejímž vrácením byla žalovaná v prodlení.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 56 Co 83/2013-193, v napadeném výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil je v nákladovém výroku III. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). S ohledem na v odvolání uplatněné námitky se odvolací soud zabýval procesním postupem soudu prvního stupně. Zrekapituloval základní předpoklady koncentrace řízení dle §118b o. s. ř. a připomněl, že s ohledem na ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2011 zdůrazňovanou rozpornost a neúplnost žalobních tvrzení byl správný postup soudu prvního stupně vyzývající žalobkyni dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k dolíčení skutkových okolností, jakož i jejich prokázání. Nelze přitom mít za to, že by doplněním neúplných, nepřesných či zcela chybějících skutečností došlo ke změně žaloby, a výtka žalované, že o tzv. nové žalobě soud nerozhodl postupem dle §95 o. s. ř., tak není případná. Nedůvodný je i poukaz na to, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazním návrhům žalované uplatněným před koncentrací řízení, jelikož žalovaná navrhovala výslech svědků k otázce dohody o zápočtu mezi žalovanou a jejím obchodním partnerem, kterou však nelze mít pro posouzení žalovaného nároku za podstatnou.
Odvolací soud dále uvedl, že přebírá skutková zjištění soudu prvního stupně, pro stručnost na ně odkázal, ovšem s ohledem na výhrady odvolatelky ke zjištěným skutečnostem stěžejní současně zrekapituloval s přihlédnutím k podkladům, z nichž vyplývají. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila ve výši částky omylem zaslané na její účet pracovníkem žalobkyně. Žalovaná se přitom nemohla domnívat, že jí předmětná částka, několikanásobně převyšující zůstatek na účtu a nepochybně jsoucí předmětem pozornosti jejích příslušných pracovníků, může náležet. Navíc na převodním příkazu, jak se taktéž objevilo i ve výpisu z účtu, bylo jasně uvedeno, že se jedná o plnění pohledávky žalované vůči Cementownia „ODRA“, S.A., dle faktur specifikovaných čísel. Při běžné kontrole muselo být jasné, že dle uvedených faktur činí její pohledávka pouze 532.399,70 Kč. Následně, na základě nového příkazu, žalobkyně žalované poukázala správnou částku 532.399,70 Kč, a aby její klient neutrpěl škodu, předmětnou částku mu na účet znovu připsala. Jediným poškozeným se tak stala banka, což bylo známo všem dotčeným osobám. Postup společnost Cementownia „ODRA“, S.A., jež požadovala nejprve vrácení nesprávně poukázané částky na účet žalobkyně a následně na účet svůj, lze vysvětlit jen tím, že v pořadí druhý dopis psal nekompetentní pracovník uvedené společnosti, anebo průběhem jednání mezi žalovanou a společností Cementownia „ODRA“, S.A., směřujícího k dalším úkonům – tedy k tomu, že žalovaná vypracovala následně fakturu s neurčitým odůvodněním, jíž požadovala žalovanou částku. Ať přitom žalovanou zdůrazňované započtení mělo nastat na základě dohody či jednostranným úkonem žalované, nemohl mít tento úkon ve vztahu k žalobkyni žádné právní účinky, neboť částka připsaná na účet nad rámec příkazu společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., nenáležela ani této společnosti, ani žalované. Žalovaná si musela být vědoma toho, že předmětná částka byla na její účet připsána omylem, a to nikoliv omylem pracovníka uváděné společnosti, ale pracovníka žalobkyně, a že jí tudíž nárok na výplatu této částky nepřísluší, což muselo být zřejmé i společnosti Cementownia „ODRA“, S.A. Bez významu je, že částka byla poukázána jakoby na účet společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., neboť bylo zřejmé, že převáděné prostředky náleží žalobkyni, na jejímž účtu také skončí. Odvolací soud tedy přitakal závěru soudu prvního stupně o povinnosti žalované vydat, oč se takto na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu, že své skutkové závěry formuloval bez náležité opory v řádně provedeném dokazování, což doplnila obsáhlou citací judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu vyjadřující se k náležitému hodnocení provedených důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Odvolací soud dle dovolatelky zjistil skutkový stav jen zčásti a částečně si jej domyslel bez jakékoliv opory v provedeném dokazování, respektive v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za důkazně nepodloženou pokládá dovolatelka především úvahu odvolacího soudu, dle níž obsah výzvy smluvního partnera žalované ze dne 12. 9. 2008 k vrácení peněz na jeho účet lze vysvětlit tím, že byla napsána věci neznalým pracovníkem obchodního partnera žalované, nebo že v dané době již mezi žalovanou a společností Cementownia „ODRA“, S.A., probíhala určitá jednání směřující k dalším úkonům (vypracování faktury dne 12. 9. 2008). Názor odvolacího soudu, dle nějž nehledě na důvody vedoucí žalovanou k převodu peněz na účet společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., bylo zřejmé, že tyto prostředky náleží žalobkyni, na jejímž účtu také skončí, zcela ignoruje k důkazu čtené listiny (zejména listinu ze dne 12. 9. 2008), z nichž nevyplývá, že by žalovaná byla o uvedeném informována. Závěr odvolacího soudu, že se tak stalo zřejmě převodním příkazem, je pouhou dedukcí, nikoliv posouzením objektivně zjištěného skutkového stavu. Prokázán rovněž nebyl průběh přeshraniční transakce, třebaže se na něj odvolací soud při jednání dotazoval a žalobkyně v rámci reakce na dotaz soudu začala tvrdit nové skutečnosti o depozitu svých peněž u Komerční banky, a.s. Dovolatelka dále poukázala na to, že ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval, na čí účet žalovaná peníze vrátila – zda na účet žalobkyně či svého smluvního partnera, po zjištění, že peníze byly vráceny na účet společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., odvolací soud změnil názor a shledal tuto skutečnost bez významu. Odvolací soud tedy v průběhu řízení přehodnotil důležitost skutkových zjištění nesouladných s jeho dedukcemi o vědomostech a jednání žalované, jež soud pro své posouzení přijal za své. Tento postup odporuje jak dovolatelkou zmiňované judikatuře, tak i platnému právnímu řádu.
Dalším nedostatkem je dle dovolatelky provádění důkazů i po nastalé koncentraci řízení. Doplnění odvolání žalobkyně ze dne 8. 4. 2011, jakož i doplnění skutkových tvrzení ze dne 30. 11. 2010, je třeba pokládat za změnu žaloby, neboť obsahují skutková tvrzení a důkazní návrhy zcela odlišné od obsahu podané žaloby, k připuštění změny žaloby však v projednávané věci nedošlo. Zrušujícím usnesením odvolacího soudu nebylo soudu prvního stupně uloženo realizovat výzvu k vylíčení skutkových okolností dle §118a odst. 2 o. s. ř., nýbrž pouze vytknuto pochybení v porušení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Okresní soud však po zrušení svého původního rozhodnutí z takto doplněných skutkových tvrzení vycházel a prováděl další důkazy dle vlastní úvahy, jiné však nikoliv, a to s odůvodněním, že řízení je již koncentrováno, aniž by formálně změnu žaloby vůbec připustil. S ohledem na koncentraci řízení pak účastníky u jednání dne 4. 10. 2012 ani nepoučil dle §119a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud pak tuto vadu zcela přehlédl, pokračoval v dokazování, maje za to, že vyzval-li soud prvního stupně žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení dle pokynu krajského soudu, řízení nemohlo být koncentrováno, a okresní soud zcela správně ke koncentraci nepřihlížel. Soudy tak byla pominuta úprava koncentrace obsažená v §118b odst. 1, 2 i §119a odst. 1 o. s. ř. Názor, že účinky koncentrace zůstávají zachovány i po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelka podpořila odkazem na komentářovou literaturu. Zdůraznila, že okresní soud sice tvrdil, že zachovává koncentraci z prvního jednání, což mu ovšem nebránilo provádět další důkazy a vzít straně žalované možnost na ně reagovat. Úvaha odvolacího soudu, dle níž uložil-li soudu prvního stupně vyzvat žalobkyni dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k dolíčení skutečností, nemohlo dojít ke koncentraci, a soud prvního stupně nepochybil, prováděl-li další nově navržené důkazy, opomíjí, že ke koncentraci nedochází pouze v případě výzvy dle §118a odst. 2 o. s. ř., jež zrušujícím usnesením požadována nebyla, pročež měly účinky koncentrace zůstat zachovány. Obsáhlou citací judikatury pak dovolatelka poukázala na to, že v posuzované věci nebyly dány podmínky pro poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř.
K pochybení dle dovolatelky došlo i při zjišťování obsahu polského práva okresním soudem, neboť soud se nevypořádal s otázkou, zda předložený překlad příslušných ustanovení polského občanského zákoníku je doslovným překladem platného a účinného znění tohoto předpisu, jakož i s tím, zda na případ nedopadají jiná právní ustanovení. Závěr soudu je tedy v tomto nepřezkoumatelný a stižený vadou řízení. Byť bylo zjišťování obsahu polského práva jediným důvodem zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně, v napadeném rozsudku se odvolací soud námitkou stran zjištění obsahu polského práva a jeho aplikace nezabýval vůbec. Žalovaná zdůraznila, že otázka, nakolik je v daném řízení potřeba zjistit obsah polského práva a jakým způsobem, dovolacím soudem doposud řešena nebyla.
Dovolatelka dále předestřela, v čem má za naplněné dovolací důvody, shrnutím svých výtek stran koncentrace řízení, hodnocení důkazů i zjišťování obsahu polského práva. Závěr, že by se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, má za postrádající opory v provedeném dokazování. Soud se přitom nevypořádal ani s otázkami, do kdy a od kdy je banka vlastníkem peněžních prostředků na účtech klientů. K problematice vlastnictví finančních prostředků v Polsku navrhla žalovaná k důkazu stanoviska dokládající, že okamžikem připsání peněžních prostředků na účet u jiné banky přestala být žalobkyně jejich vlastníkem. K bezdůvodnému obohacení tak nemohlo dojít, byly-li prostředky připsány z účtu společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., a nikoliv žalobkyně. Za nesprávné pokládá dovolatelka i to, že odvolací soud dovodil, že žalovaná věděla, že peníze patří žalobkyni a že skončí na jejím účtu, ač ze žádného z dokumentů provedených k důkazům nevyplývá, že by žalobkyně informovala žalovanou o jejích transakcích se společností Cementownia „ODRA“, S.A., a že by tak žalovaná mohla mít informace o aktivní věcné legitimaci žalobkyně.
Závěrem dovolatelka zrekapitulovala základní skutečnosti i rozhodnutí předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Připomněla skutkové okolnosti průběhu platby (dle příkazu klienta žalobkyně ze dne 8. 7. 2008) na její účet, jakož i to, že jako odesilatel těchto peněž byla uvedena společnost Cementownia „ODRA“, S.A., jež následně přípisem ze dne 12. 9. 2008 požádala žalovanou o vrácení zaslané částky na svůj účet. Dle dohody s touto společností vyhotovila žalovaná fakturu na dohodnutou výši úroku z prodlení, jež nebyla jako neoprávněná vrácena. Zbytek předmětné částky byl zaslán na účet společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., jež žalované nesdělila, že by ji snad nebyla oprávněna přijmout. Žalovaná se domnívala, že přijala-li částku od subjektu uvedeného na výpisu z účtu jako odesilatel, aniž by jí bylo prokázáno, že by peníze patřily jiné osobě, pak je jedinou osobou, s níž může jednat o vrácení částky, právě tento subjekt. Tomu odpovídá i fakt, že banka je vlastníkem peněz klienta do doby jejich zúčtování. Lze souhlasit se závěrem krajského soudu, že žalovaná nemohla být v dobré víře, že jí žalovaná částka náleží, avšak je pouhou dedukcí, že žalované i společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., byla známa skutečnost, že jediným poškozeným, u nějž došlo ke zmenšení majetku, je žalobkyně. Dokazováním bylo doloženo pouze to, že žalobkyně i společnost Cementownia „ODRA“, S.A., se začaly domáhat vrácení peněz každá na svůj účet. Pokud by bylo provedeno dokazování v navrhovaném rozsahu, bylo by zjištěno, že žalovaná se dohodla se společností Cementownia „ODRA“, S.A. na postupu při vrácení peněz. Důkazní oporu postrádá naopak tvrzení žalobkyně, dle něhož zaslané prostředky odepsala z finančních prostředků uložených v depozitu Komerční banky, jakož i to, že žalovaná měla informace o jednání žalobkyně se společností Cementownia „ODRA“, S.A. Nebylo prokázáno ani doručení výzvy k úhradě ze strany žalobkyně, jež by obsahovala informace o interním toku financí mezi žalobkyní a společností Cementownia „ODRA“, S.A. Nepodloženým je rovněž názor odvolacího soudu, dle nějž výzva ze dne 12. 9. 2008, jíž zmiňovaná společnost žádala o vrácení peněz na svůj účet (a nikoliv na účet banky), byla napsána nekompetentním a s věcí neobeznámeným pracovníkem společnosti. V kontextu ostatních důkazů se jeví jako možné, že společnost Cementownia „ODRA“, S.A., skutečně žádala zaplacení finančních prostředků na svůj účet. Závěr, že žalovaná věděla, že jediným poškozeným je žalobkyně, je třeba mít za nepodložený vývod odvolacího soudu.
Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, žalobu zamítl a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění námitek žalované a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku, pro niž by bylo možno dovolání pokládat za přípustné, však dovolatelka ve svém obsáhlém dovolání nepředestřela.
Výtky dovolatelky týkající se průběhu dokazování přitom nejen nepoukazují na právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., ale postrádají i jakékoliv opodstatnění. Jsou-li zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu vytčeny soudu prvního stupně nedostatky týkající se procesního postupu a dostatečného zjištění všech relevantních skutečností, pak se jako zcela korektní jeví postup soudu prvního stupně směřující k odstranění vytýkaných vad. V opačném případě by totiž následné rozhodnutí soudu prvního stupně nemohlo obstát jako správné ani při následném odvolacím přezkumu. Názor dovolatelky, že k provádění dalších důkazů nemělo být přistoupeno s ohledem na koncentraci řízení nastalou v souladu s §118b o. s. ř., neboť žalobkyni se nedostalo výzvy ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., ale dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zcela přehlíží povahu poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž navázal např. i v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, či ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012), zdůraznil, že zásada koncentrace si žádá, aby soud splnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání (§114c o. s. ř.), nebo – nekonalo-li se přípravné jednání – do skončení prvního jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou povinnost uloženou mu zákonem. V takovém případě – je-li podáno odvolání – musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení §118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§219a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Může-li pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. napravit odvolací soud v odvolacím řízení, popř. soud prvního stupně poté, kdy odvolací soud (i) z tohoto důvodu zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na již nastalou koncentraci řízení, není ani rozumného důvodu, aby tak nemohl učinit soud prvního stupně sám z vlastní iniciativy poté, kdy si uvedenou vadu uvědomí (na okraj lze podotknout, že s účinností od 1. 1. 2013 byla koncentrace řízení dle dikce §118b o. s. ř. výslovně prolomena i v případě výzvy dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nebylo-li tedy žalobkyni v původním řízení před soudem prvního stupně poskytnuto náležité poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, ač se tak objektivně mělo stát, nebránilo ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby k výzvě soudu tyto skutečnosti vylíčila, resp. aby označila důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení, v řízení následujícím po zrušujícím rozsudku odvolacího soudu, i poté, kdy zákonná koncentrace nastala. Ze spisu se současně nepodává, že by žalované zůstala upřena možnost reagovat na tvrzení žalobkyně a navržené důkazy, avšak žalovaná nevznesla žádná tvrzení či důkazní návrhy, jimiž by zpochybnila k návrhu žalobkyně prováděné důkazy a z nich učiněná skutková zjištění. Jak již připomněl odvolací soud, žalovanou dříve v řízení navrhovaný výslech osob nebyl realizován proto, že jejich výpověďmi neměly být objasněny skutečnosti významné pro rozhodnutí o žalovaném nároku.
Zmínka o tom, že odvolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí akcentoval odlišné skutečnosti oproti těm, na něž kladl důraz ve svém rozhodnutí následném, pak taktéž nikterak nepoukazuje na nesprávnost tohoto rozhodnutí. Bylo by naopak nesmyslné, měl-li by odvolací soud bezvýhradně setrvávat na svém předchozím náhledu na projednávanou věc nehledě na to, jak se mu v daném skutkovém i právním kontextu věc jeví v době, kdy o ní rozhoduje. Občanský soudní řád výslovně stanoví, v jakých situacích je s ohledem na řádný průběh civilního řízení třeba, aby soudy byly vázány v řízení již jednou vysloveným právním názorem. V daném případě se ovšem o žádnou z těchto situací nejedná, a odvolacímu soudu tak není důvodu v tomto směru cokoliv vytýkat.
Zcela nepřípadná je i námitka dovolatelky, že doplněním skutkových tvrzení došlo v podstatě ke změně žaloby, o níž však v řízení nebylo rozhodnuto. O změnu žaloby dle §95 o. s. ř. by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by se žalobkyně domáhala něčeho jiného oproti původní žalobě či pokud by se téhož domáhala na základě odlišného skutkového základu (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě je však již ze žaloby zřejmé, že žalobkyně si od počátku řízení nárokovala tutéž částku a svůj nárok dovozovala z téhož skutkového děje, byť až posléze detailněji specifikovaného.
Hovoří-li dovolatelka o pochybení soudu při zjišťování obsahu polského práva, opět nepředestírá otázku, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné, ani neobjasňuje, jak by případný nedostatek v tomto směru mohl ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci. Je rovněž možné podotknout, že soudy shledaly pro posouzení stěžejní a dovolatelkou rozporované otázky vzniku bezdůvodného obohacení aplikovatelné české právo, přičemž správnost tohoto kroku dovolatelka nikterak nezpochybňuje. I z tohoto úhlu pohledu je ovšem zřejmé, že uvedená výtka dovolatelky není způsobilá dovodit přípustnost, potažmo důvodnost projednávaného dovolání. Otázkou způsobu zjišťování obsahu cizího práva se nadto Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3117/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013).
Brojí-li dále dovolatelka proti závěru, že se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, poukazem na vlastnické právo banky k prostředkům na účtech a ohraničení trvání tohoto práva, pomíjí, že vztah z bezdůvodného obohacení je vztahem závazkovým, pro nějž je kruciální rozšíření majetkové sféry jedné osoby na úkor osoby jiné. K úbytku i přírůstku v majetkové sféře přitom může dojít nejen nabytím či pozbytím vlastnictví, ale i vznikem dluhu či pohledávky. Proto, aby na žalobkyni bylo možno pohlížet jako na ochuzenou, tedy není v daném případě rozhodující, zda úbytek v její majetkové sféře nastal pozbytím vlastnictví či vznikem dluhu. Nebylo-li v projednávané věci sporu, že na účet žalované zaslaná částka byla poskytnuta ze zdrojů žalobkyně (což dovolatelka v podstatě nepopírá ani svými dovolacími námitkami), není důvodu soudu vytýkat, že se detailně nezabýval otázkou, od kdy a do kdy byla žalobkyně přímo vlastníkem těchto prostředků.
Rovněž námitka dovolatelky, že za daných okolností nemohla mít povědomí o tom, že na její účet připsaná částka nebyla ze zdrojů společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., s níž o jejím vrácení jednala, nelze pokládat za opodstatněnou. Vznik bezdůvodného obohacení je objektivní stav (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3215/2011) nastalý při splnění zákonem daných podmínek, jenž není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně obohaceného či ochuzeného. Vědomost žalované, že k jejímu obohacení došlo na úkor žalobkyně, nemůže změnit zákonem jednoznačně dané určení stran závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení. Povinnost vydat nabytý prospěch má obohacený právě vůči osobě, na úkor jejíž majetkové sféry se obohatil, jíž v daném případě byla dle skutkových zjištění žalobkyně. Okolnost, kdo byl uveden na výpisu z účtu jako osoba odesílající spornou částku, samozřejmě mohla způsobit nejasnosti a ztížit zjištění osoby, na jejíž úkor k obohacení skutečně došlo, ani ona však nemohla modifikovat zákonem dané vymezení stran závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení. Využije-li jiný subjekt navzdory daným skutečnostem nejasnosti provázející nabytí obohacení a dožaduje-li se plnění, na něž nemá právo, pak je na obohaceném, aby se případně domáhal zjednání nápravy vůči osobě, jíž poskytl prostředky po právu náležící tomu, na jehož úkor se obohatil.
Ve světle předestřených úvah je tedy zřejmé, že zvrátit správnost závěrů odvolacího soudu by nebyly způsobilé ani výtky dovolatelky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež nadto v souladu s účinnou právní úpravou nejsou zákonem připuštěným dovolacím důvodem a Nejvyššímu soudu jako instanci pouze přezkumné, a nikoliv nalézací, není umožněno zabývat se prověřováním jejich správnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.980,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.648,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu