ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.555.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 555/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ivy Brožové a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. P. S. , správce konkursní podstaty úpadce BOS, a.s., IČ 60746190, se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, K Pernštejnu 625, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalovanému M. N. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného JUDr. D. N. , o zaplacení částky 6.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 207/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013, č. j. 15 Co 469/2008-295, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013, č. j. 15 Co 469/2008-295, se vyjma části výroku I., jíž byl co do částky 900,- Kč s příslušenstvím potvrzen ve výroku I. rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. května 2008, č. j. 11 C 207/2007 - 70, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 11 C 207/2007-70, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 6.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaný nárok žalobce vymezil jako bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému plněním z neúčinných dohod o provedení práce, které žalovaný uzavřel v roce 2003 s předchozí správkyní konkursní podstaty JUDr. D. N., vedlejší účastnicí na straně žalovaného, bez souhlasu věřitelského výboru. Soud po provedeném dokazování dovodil, že na žalobu nelze pohlížet jako na důvodnou. Daný spor je třeba posuzovat dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném ke dni uzavření předmětných dohod o provedení práce, přičemž vzhledem k žalovaným vznesené námitce promlčení je třeba se zabývat nejprve posouzením žalovaného práva z pohledu §263 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., z nějž se podává, že právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §243 zákona č. 65/1965 Sb. je promlčené, neboť ke dni podání žaloby dne 30. 3. 2007 již uplynula tříletá promlčecí doba od poskytnutí žalovaného plnění ve dnech 10. 12. 2003 a 22. 1. 2004. Žalobě tudíž nelze vyhovět již s ohledem na promlčení žalovaného práva, aniž by bylo třeba se zabývat tím, zda právo vůbec existuje či zda si žalovaný jako zaměstnanec byl v souladu s úpravou §243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. vědom nesprávného určení nebo omylu při vyplacení konkrétní částky. Vznesení námitky promlčení současně nepředstavuje zneužití práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu dle §7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., přičemž je třeba mít na paměti specifické postavení žalovaného jako zaměstnance, zvýhodněného oproti svému zaměstnavateli, což ilustruje i koncepce bezdůvodného obohacení v §243 zákona č. 65/1965 Sb.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 15 Co 469/2008-295, potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil v nákladovém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) i o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejší účastnicí (výrok IV.). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že posuzovaný vztah je vztahem pracovněprávním. Neplatnost dohody o provedení práce má za následek, že zaměstnavateli svědčí vůči osobě, jež vykonala práci na základě této neplatné dohody, právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi vyplacenou odměnou a tou, jíž by musel vyplatit na základě dohody řádně uzavřené. Právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení i jeho promlčení je třeba s ohledem na jeho pracovněprávní povahu posuzovat dle §243 zákona č. 65/1965 Sb. Namítal-li žalobce rozpor žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nelze mít za to, že by tvrdil skutečnosti, v jejichž světle by bylo možné vnímat uplatnění námitky promlčení jako zneužití práva na úkor účastníka, jenž marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění příliš tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro něž své právo včas neuplatnil. V řízení nebyly zjištěny skutečnosti naznačující, že by žalovaný jednal způsobem směřujícím ke znemožnění nebo ztížení včasného uplatnění nároku. Okolnosti, na které žalobce poukazuje v souvislosti s tvrzenou nemožností uplatnit nárok zavčas, se týkají postupu předchozí správkyně konkursní podstaty, a nikoliv jednání žalovaného, přičemž samotné přijetí plnění ze strany žalovaného nelze považovat za jednání odporující dobrým mravům. Odepření výkonu práva na uplatnění námitky promlčení se nejeví případné i s ohledem na výši pohledávky. Námitka promlčení je tedy opodstatněná ve vztahu k vyplaceným částkám v celkové výši 5.100,- Kč, co do částky 900,- Kč vylučuje důvodnost žaloby okolnost, že v tomto rozsahu nebylo žalované plnění nikdy poskytnuto, neboť se jedná o „rozdíl mezi hrubou a čistou mzdou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné dle §237 o. s. ř., přičemž s ohledem na pracovněprávní povahu sporu se v dané věci neuplatní bagatelní limit stanovený §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Důvodnost dovolatel spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se soudy nevypořádaly s námitkou, že vystupuje v řízení jako správce konkursní podstaty, jenž nehájí zájmy své ale zájmy konkursních věřitelů. V době, kdy byl uzavřen podnik BOS a.s. a stovky zaměstnanců zůstaly bez zaměstnání s nevyplacenými mzdami, došlo k výplatě neúměrně vysokých částek žalovanému. Práce vykonávaná žalovaným nebyla nikterak odborná a dohodnutá odměna 750,- Kč za jednu hodinu výrazně převyšovala i odměnu ředitelky BOS a. s., jež v přepočtu činila 100,- Kč za hodinu práce. Z uvedeného je zřejmé, že výše odměny byla stanovena s ohledem na příbuzenský vztah žalovaného ke zproštěné správkyni konkursní podstaty, pročež se zde neuplatní ochrana zaměstnance, neboť žalovaný musel vědět, že přijal částky nesprávně určené. S přihlédnutím k těmto skutečnostem tedy nemůže v souladu s §7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. obstát vznesená námitka promlčení. Dovolatel zdůraznil, že nárok mohl uplatnit až po té, co se stal správcem konkursní podstaty, na jejíž úkor, jakož i na úkor konkursních věřitelů, je námitka promlčení vznesena. Svou dovolací argumentaci završil návrhem, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatnění žalovaného nároku a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
K dovolání se vyjádřila rovněž vedlejší účastnice na straně žalovaného v tom smyslu, že žalovaný nárok nelze pokládat za důvodný, označila jednání žalobce za motivované snahou o odvetu za to, že upozornila na jeho nekalé praktiky v konkursním řízení, a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na pracovněprávní povahu projednávaného sporu není přípustnost dovolání v souladu s §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyloučena tím, že žalovaná částka nedosahuje bagatelního limitu, jímž jinak zákon podmiňuje dovolací přezkum. Rovněž je možné přisvědčit dovolateli, že otázka rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy vykazuje atributy, pro něž lze na podané dovolání pohlížet v souladu s §237 o. s. ř. jako na přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomněl, že třebaže je posouzení rozporu výkonu určitého práva s dobrými mravy úzce spjato především s konkrétními skutkovými zjištěními v projednávané věci, v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelnými, je možno i v rámci dovolacího přezkumu posuzovat, zda při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. byly respektovány určité limity bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za takovýto limit je třeba pokládat především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, učiněného po pečlivém a komplexním zhodnocení všech rozhodných okolností případu (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3730/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013). V daném případě přitom lze mít za to, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá nezbytnou komplexnost, v jejímž rámci by byla náležitě zhodnocena podstata projednávaného sporu, okolnosti poukazující na nepoctivý způsob nabytí majetkového prospěchu i na nemožnost zavčas uplatnit žalovaný nárok a od nich se odvíjející nemravnost vznesení námitky promlčení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, rozebral specifika situace, v níž byly na základě dohod o provedení práce uzavřených správkyní konkursní podstaty s osobami, s nimiž konkursní správkyni pojily úzké vazby, odčerpány neúměrné finanční prostředky na úkor konkursní podstaty, a potažmo tedy i konkursních věřitelů, z valné části zaměstnanců, jímž nebyla vyplacena mzda. Závěry vyslovené v uvedeném rozsudku (jakož i v něm odkazované judikatuře) ve vztahu k posouzení rozporu výkonu práva (vznesení námitky promlčení) s dobrými mravy jsou přiměřeně aplikovatelné i v projednávané věci a pro stručnost lze na uvedené rozhodnutí odkázat. V daném případě je tak třeba se při posouzení rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy zabývat dovolatelem předestíraným kontextem situace, v níž žalovanému bylo na základě dohod o provedení práce neplatně uzavřených s předchozí správkyní konkursní podstaty (osobou se žalovaným spřízněnou) vypláceno plnění neadekvátní odváděné práci i platebním podmínkám v rámci zaměstnaneckých vztahů úpadce, a to na úkor mnohých jiných osob majících vůči úpadci své pohledávky, o čemž mohl mít za nastalých okolností žalovaný povědomí, a v níž současně nebylo reálně očekávatelné, že by se vrácení uvedeného plnění včas dožadovala původní konkursní správkyně, jež neplatné smlouvy uzavřela. Výše takto nabytého prospěchu přitom sama o sobě nevylučuje nepoctivost jeho nabytí i amorálnost obrany proti jeho vydání spočívající ve vznesení námitky promlčení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež se s uvedenými skutečnostmi náležitě nevypořádalo, tedy v rozsahu, v jakém je založeno na závěru o promlčení žalovaného práva, jako správné neobstojí, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. v naznačené části k jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož dovolatel nepředestřel žádné argumenty, jimiž by nastínil, z čeho by bylo možno dovozovat přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl vysloven závěr o nedůvodnosti žalobního návrhu co do částky 900,- Kč s příslušenstvím, nedostál tak v tomto rozsahu požadavkům kladeným na náležitosti dovolání §241a odst. 2 o. s. ř., a na jeho podání je v tomto rozsahu třeba pohlížet jako na stižené vadou, pro niž nelze pokračovat v dovolacím řízení, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř., v této části odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1478/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš
předseda senátu