ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1950.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1950/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná 7/356, proti žalovanému O. P. , zastoupenému JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Porubě, Hlavní třída 1023/55, o úhradě nákladů spojených s užíváním bytu , v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 479/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2016, č. j. 8 Co 316/2015-818, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovoláním žalobkyně napadla v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ve výroku pod bodem II v části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2015, č. j. 85 C 479/2005-722, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému částku 261 163 Kč (výrok III rozsudku okresního soudu).
Napadeným výrokem rozsudku bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného na poskytnutí náhrady za užívání bytu výlučně žalobkyní (byt v O. – V., Lužická 506/10), ačkoliv byt je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, zatímco ve výrocích, jimiž bylo rozhodováno o návrhu žalobkyně na úhradu části nákladů spojených s užíváním a vlastnictvím bytu, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výroky I a II rozsudku, včetně akcesorických nákladových výroků pod body V a VI).
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího), přičemž přípustnost dovolání zde nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť v relevantních otázkách hmotného práva, vymezených dovoláním, rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Nejvyšší soud současně neshledal důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.
V otázce vzniku a výše nároku na náhradu za užívání společné věci spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (zde žalobkyní na úkor žalovaného) rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, nebo rozsudek ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005, které jsou – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), dle níž má každý spoluvlastník právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu (§137 odst. 1 obč. zák.) a neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada (§458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného obohacení. Právo na peněžitou náhradu nevzniká pouze tehdy, byla-li mezi spoluvlastníky uzavřena dohoda o bezúplatném užívání společné nemovitosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1505; rozsudek ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261; rozsudek ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/2004; nebo rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005). Přitom ani dovolatelkou kritizovaný závěr soudů nižších stupňů, že pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat to, oč se takto obohatil, ostatním spoluvlastníkům, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně, se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 821/2009, nebo rozsudek ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 338/2009).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky, jež dovolatelka snáší vůči závěru odvolacího soudu, že uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení nelze v daném případě kvalifikovat jako výkon práva odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Přijatý závěr je pak vždy úzce spjat s konkrétními okolnostmi té které projednávané věci. Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy je tak svěřeno především soudům nižších stupňů; dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). O takový případ v posuzované věci (v níž se soudy otázkou dobrých mravů zabývaly i se zřetelem na žalobkyní uplatňovanou argumentaci – viz hodnotící závěr soudu prvního stupně na straně devět odůvodnění rozsudku, aprobovaný i soudem odvolacím) nejde. V dané věci přitom nelze ztratit ze zřetele ani tu okolnost, že je to žalobkyně, jež iniciovala dané řízení, v němž se na žalovaném domáhá náhrady nákladů vniklých při užíváním bytu (jejich poměrné části) a kdy vzájemný návrh žalovaného je reakcí na tyto kompenzabilní peněžité nároky uplatňované žalobkyní.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení (pokračujícím poté, co odvolací soud rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 8 Co 316/2015-818, ve výrocích pod body III a IV potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zatímco ve výrocích pod body I, II, V a VI jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Sluší se dodat, že rozhodováno nebylo ani o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), kdy platí, že neshledá-li dovolací soud tento návrh důvodným, nevydává o něm zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti s rozhodnutím o dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, poř č. 147).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu