ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5742.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5742/2017-1079
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. Ch. , zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, proti žalovanému M. H. , zastoupenému Mgr. Viktorem Stejskalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 961/14, o zaplacení 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 103/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, č. j. 69 Co 305/2016-981, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2017, č. j. 69 Co 305/2016-993, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Mariana Babice.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 7 C 103/2008-927, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 792 000 Kč s úroky z prodlení od 19. 11. 2008 do zaplacení (výrok I.); v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 5 208 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 11. 2008 do zaplacení a zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 792 000 Kč od 14. 11. 2008 do 18. 11. 2008, žalobu zamítl (výrok II.). Dále uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalovanému (výroky III. a IV.) a státu (výrok V.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání obou účastníků jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 69 Co 305/2016-981, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2017, č. j. 69 Co 305/2016-993, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích pod body III., IV. a V. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: V roce 1997 koupila V. Ch. (matka žalobce) od České pojišťovny, a. s., nemovitost v katastrálním území P. (dále také „předmětná nemovitost“) a tuto nemovitost darovala dne 25. 4. 2000 žalobci. V řízení vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 8 C 191/2000 soud určil, že vlastníkem předmětné nemovitosti je M. H., neboť kupní smlouva z roku 1997 byla neplatná. V nyní projednávané věci se A. Ch. domáhá po M. H. náhrady nákladů, které na věc účelně vynaložit po dobu oprávněné držby.
Protože ke vzniku nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud, v souladu s §3028 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“), projednal dovolání podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“).
Okamžik ztráty dobré víry žalobce
Ačkoli dovolatel výslovně napadá existenci dobré víry žalobce, z obsahu podání je zřejmé, že uvádí, že tomu tak úplně není; nepolemizuje totiž se závěry odvolacího soudu, že se dobrá víra žalobce a jeho matky opírala o kupní smlouvu z roku 1997 (resp. darovací smlouvu z roku 2000) a zápis vlastnického práva do veřejného seznamu.
Ve skutečnosti zpochybňuje pouze okamžik ztráty dobré víry; namítá, že skutečnost, která v žalobci musela objektivně vyvolat pochybnost o existenci vlastnického práva, nastala před dnem 23. 6. 2000. Argumentuje tím, že žalobce za svoji matku vyřizoval veškeré záležitosti týkající se předmětné nemovitosti již od roku 1997 (hovoří o „zastřeném vlastníku“), proto musel vědět rovněž o žalobě na určení vlastnického práva ze dne 16. 5. 2000.
Dobrá víra oprávněného držitele zaniká ve chvíli, kdy se dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Protože dovolatel neuvádí, která konkrétní skutečnost měla dřívější zánik dobré víry žalobce způsobit a svoji námitku zakládá pouze na přesvědčení, že žalobce vzhledem ke svému postavení (o nemovitost se staral a svoji matku v některých jednáních zastupoval) nemohl o žalobě ze dne 16. 5. 2000 nevědět, je třeba připomenout, že „jen na základě úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen o skutečnostech, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013); na citované rozhodnutí ostatně dovolatel sám odkazuje.
Takovou „další okolnost“, která by měla spolu s příbuzenským vztahem odůvodnit závěr o tom, že žalobce o podané žalobě věděl již 16. 5. 2000, však odvolací soud neshledal a dovolatel ji netvrdí.
Navíc opírá-li svůj právní názor o přesvědčení, že žalobce od roku 1997 zajišťoval veškeré záležitosti týkající se předmětné nemovitosti, vychází ze skutkového stavu, který je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a soudem odvolacím; takový skutkový závěr soudy neučinily. Od 1. 1. 2013 přitom nelze v dovolání zpochybňovat skutková zjištění; dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
K tíži dovolatele se v tomto případě projevila skutečnost, že původní žalobu ze dne 16. 5. 2000 směřoval proti matce žalobce, ačkoli již od 25. 4. 2000 byl zapsaným vlastníkem předmětné nemovitosti žalobce; žaloba tak měla směřovat proti němu.
K účelně vynaloženým nákladům
Dovolatel namítá, že „účelně vynaloženými náklady“ ve smyslu §130 odst. 3 obč. zák. nemohou být takové úpravy nemovitosti, které jsou v rozporu se stavebním povolením; jestliže byly v tomto případě úpravy povoleny dodatečně, nemůže ani to zpětně odůvodnit účelnost vynaložených nákladů. Otázku vyplývající z uvedené námitky (zda lze považovat za účelně vynaložený náklad stavební úpravy provedené v rozporu se stavebním povolením) považuje za doposud dovolacím soudem neřešenou.
Protože byla dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Dovolací soud již dříve vyjádřil názor, že účelně vynaloženými náklady se rozumí jakékoli zhodnocení věci, kterým vznikne vlastníkovi majetkový prospěch, s výjimkou obvyklých nákladů souvisejících s údržbou a provozem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1806/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010).
Smysl ustanovení §130 odst. 3 obč. zák. spočívá v obnovení porušené majetkové rovnováhy (oprávněnému držiteli se má dostat náhrady za to, co v dobré víře na věc účelně vynaložil) a směřuje tedy k dosažení stejného účelu, jako institut bezdůvodného obohacení; nárok, který z tohoto ustanovení vyplývá, je proto zvláštním případem bezdůvodného obohacení (opět srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010).
Ve vztahu k institutu bezdůvodného obohacení přitom dovolací soud rovněž vychází z toho, že neoprávněný majetkový prospěch (resp. povinnosti tento prospěch vrátit) vzniká již existencí objektivního stavu, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4755/2009).
Protože k obohacení bez právního důvodu v nyní souzené věci objektivně došlo (žalobce majetek dovolatele zhodnotil, ačkoli k tomu neměl povinnost), jsou naplněny podmínky pro jeho vydání. Absence stavebního povolení nemůže nárok oprávněného držitele na vydání účelně vynaložených nákladů ovlivnit; zvláště v situaci, kdy stavební úpravy byly dodatečně povoleny, a není tak na místě obava z jejich odstranění.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu