ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3674.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3674/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce MUDr. Y. E. U., bytem O., T. 90, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 130.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 51/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 64 Co 461/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. května 2011, č. j. 42 C 51/2009-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 130.000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaná částka dle žalobce představuje škodu odpovídající poklesu hodnoty jeho obchodního podílu ve společnosti MERIDIAN Export a Import spol. s r.o. (jejímž byl žalobce od 1. 7. 1994 jediným společníkem a jednatelem), k němuž došlo v důsledku zahájení trestního stíhání žalobce a jeho vzetí do vazby. Žalobce byl v době od 14. 9. 1994 do 31. 7. 2007 trestně stíhán a dne 31. 7. 2007 byl zproštěn obžaloby, přičemž v době od 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997 byl stíhán vazebně. Poté, co byl žalobce vzat do vazby, nebylo dle něj nikoho, kdo by mohl společnost řídit, a proto společnost byla nucena ukončit svou činnost, jíž později již nebylo možné obnovit. V řízení pak prostřednictvím znaleckého posudku dokládal výši majetkové újmy, jíž utrpěl znehodnocením podílu ve společnosti MERIDIAN Export a Import spol. s r.o. (dále též jen jako „společnost“).
Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Neshledal však naplněné hned dvě ze zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody a existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (nezákonným trestním stíháním) či nesprávným úředním postupem (nepřiměřená délka řízení) a tvrzenou majetkovou újmou (snížení hodnoty obchodního podílu). Soud neměl za prokázané, že nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup byly právě tou jedinou příčinou tvrzeného poklesu hodnoty obchodního podílu žalobce. Byť žalobce tvrdil, že se jednalo o prosperující společnost, rozhodně se po vzetí do vazby nechoval tomu odpovídajícím způsobem (nečinil žádné kroky, jež by směřovaly k pověření třetí osoby řízením společnosti a jeho zastupováním, nepočínal si tedy podle §415 obč. zák. tak, aby nedocházelo ke škodě) a nejednal tak ani po svém propuštění z vazby (o společnost nejevil zájem). Přitom nebylo ani prokázáno, že by se jednalo o prosperující společnost, jak tvrdil žalobce, neboť v řízení vyšlo najevo, že společnost měla již před vzetím žalobce do vazby finanční problémy. Jelikož společnost přestala prosperovat ještě před vzetím žalobce do vazby, k poklesu hodnoty společnosti nedošlo v důsledku vazby resp. trestního stíhání žalobce, a tedy zde absentuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem či žalobcem tvrzenou škodou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 64 Co 461/2011-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, měl však zato, že na tento je třeba v souladu s ustanovením §36 zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Odvolací soud rovněž souhlasil se závěry soudu prvního stupně o absenci škody i příčinné souvislosti mezi ní a nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem). Zdůraznil, že společnost MERIDIAN Export a Import spol. s r.o. nebyla prosperující společností (v roce 1993 – tj. v roce předcházejícím vzetí žalobce do vazby – vykázala záporný hospodářský výsledek, měla dluh na dani z příjmu, bylo proti ní zahájeno konkursní řízení, které však bylo ukončeno pro nedostatek majetku společnosti), a nelze proto dovodit, že by hodnota obchodního podílu byla žalobcem tvrzených 130.000.000,- Kč. Z toho, že společnost byla ve ztrátě již rok před vzetím žalobce do vazby, lze rovněž dovodit absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a žalobcem tvrzenou škodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu opravného prostředku) podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že za zásadně právně významnou považuje v dané věci otázku, zda znehodnocení reálné hodnoty podílu ve společnosti v důsledku nezákonného trestního stíhání je škodou, kterou lze nahradit dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatele je řízení zatíženo vadou, jež spočívá v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K dovození příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a trestním stíháním jeho osoby přitom soudu navrhl celou řadu důkazů, jež však nebyly soudem prvního stupně provedeny. Soudy nižších stupňů se při hodnocení důkazů zabývaly pouze zprávou finančního úřadu a usnesením Krajského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, a z nich dovodily, že společnost měla finanční problémy již před zahájením trestního stíhání žalobce, a proto neměla hodnotu jím tvrzenou. Jiné navržené důkazy nebyly vzaty v úvahu, ačkoliv byly sto zvrátit kusá zjištění především soudu prvního stupně. Byly-li by tyto důkazy provedeny, musela by být skutková zjištění nutně odlišná, neboť z těchto důkazů by vyplynulo, že hlavní příčinou ekonomického úpadku společnosti bylo právě zahájení trestního stíhání žalobce. Osobní potenciál žalobce, jeho znalost cizích jazyků a využití osobních kontaktů vybudovaných na bázi vzájemné důvěry byly základem úspěšného chodu společnosti. Dovolatel dále vyslovil nesouhlas s posouzením otázky vzniku škody a její výše. Nestandardní okolnosti provázející trestní stíhaní a značný časový odstup (15 let) od zahájení trestního stíhání do podání žaloby měly za následek, že se žalobci nedochovaly takřka žádné listinné důkazy, ze kterých by bylo možno zjistit reálnou hodnotu jeho obchodního podílu ke dni zahájení trestního stíhání. I v takové situaci je v souladu s §125 o. s. ř. možno zjistit skutkový stav jinými důkazními prostředky (výslechy svědků či jinými listinnými důkazy). Dovolatel činil patřičné důkazní návrhy, avšak soudy, aniž by důkazy provedly, usoudily, že z nich není možno tvrzení dovolatele prokázat. Předestřené výtky vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí mu věcně předcházející a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zvažuje-li Nejvyšší soud přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže se zabývat výtkami dovolatele poukazujícími na možné nedostatky ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Směřují-li tedy námitky dovolatele z valné části ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, nelze k nim přihlížet. Krom toho je možno podotknout, že i v případě, že by dovolání bylo přípustným, a Nejvyšší soud by mohl správnost napadeného rozhodnutí přezkoumávat i z hlediska naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tj. zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebylo by možno pokládat tento dovolací důvod za naplněný. Za skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1, ročník 2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4255, CD 4, ročník 2007). V daném případě však lze skutková zjištění pokládat za logická a plně korespondující s výsledky provedeného dokazování. Je rovněž nutné zdůraznit, že dovolací soud není soudem nalézacím, a nemůže tak provádět komplexní přehodnocení skutkových zjištění v kontextu v dovolání uplatněných tvrzení. Otázka, kterou dovolatel považuje za zásadně právně významnou, přitom soudy nižších stupňů nebyla v předestřeném smyslu výslovně řešena, a proto se k ní ani dovolací soud nemůže vyjádřit.
Za opodstatněné není možno pokládat ani výtky směřující proti postupu soudu při provádění dokazování. Tyto námitky směřují k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu je předně třeba připomenout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, je-li spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3, ročník 2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto je možno uvést, že považuje-li dovolatel za pochybení, že soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, přehlíží, že dle §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007). Této povinnosti přitom soudy obou stupňů dostály (zejména tedy soud prvního stupně, jehož úvahy posléze aproboval soud odvolací), dospěly-li k závěru, že byl-li hospodářský stav společnosti prokázán jinak (tímto závěrem je v dané situaci v souladu s výše naznačenými možnostmi dovolacího přezkumu Nejvyšší soud vázán), jsou navrhované důkazy nadbytečné a nezpůsobilé doložit pro věc zásadní příčinnou souvislost mezi vzetím žalobce do vazby (popřípadě trestním stíháním jeho osoby) a poklesem hodnoty jeho obchodního podílu ve společnosti. Za těchto okolností není sebemenšího důvodu spatřovat v tom, že nebylo vyhověno všem důkazním návrhům dovolatele, pochybení ze strany soudů nižších stupňů, a ani takto zaměřené výtky dovolatele tedy nejsou způsobilé dovodit přípustnost a potažmo i důvodnost podaného dovolání.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu