ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4258.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4258/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. Ch., proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 58/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. června 2004, č. j. 18 C 58/2003-13, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2007, č. j. 9 Co 1086/2006-129, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne
1. června 2004, č. j. 18 C 58/2003-13, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2007, č. j. 9 Co 1086/2006-129, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 18 C 58/2003-13, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 16, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 5. patře domu č. p. 5008 v Ch., ul. J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 9 Co 1086/2006-129, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) po dobu podstatně delší než tři měsíce porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že žalobci (pronajímateli bytu) nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že dlužnou částku dosud neuhradil a že v bytě bydlí sám. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku nelze uplatněnou výpověď z nájmu bytu pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaného z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat na poskytnutí pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Namítl, že již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že zaměstnanci žalobce odmítli od něj přijmout peníze, jimiž chtěl vzniklý dluh uhradit, a že k prokázání tohoto tvrzení navrhoval výslech svědků B. B. a M. G., přičemž tomuto návrhu soud nevyhověl. Podle názoru dovolatele „nepřipuštění návrhů na provedení důkazů nebylo v souladu s oprávněním soudu, který měl provést veškeré důkazy objasňující daný případ …“. Dovolatel má za to, že „v otázce práva účastníka řízení na navrhování a provádění důkazů“ je napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání popsal povolování podnájmu bytů v majetku statutárního města Ch. a uvedl, že žalovaný u něj žádnou písemnou žádost o podnájem nepodal.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. června 2004, č. j. 18 C 58/2003-13, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž využil). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6
z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura/). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. června 2004, č. j. 18 C 58/2003-13, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – ve skutečnosti použil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
(v podobě námitky /kterou lze pod citovaný dovolací důvod podřadit/, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy výslechem svědků, že tyto důkazů patřily k důkazům, které mohly daný případ objasnit, a že nápravu nesjednal ani odvolací soud). Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Zbývá dodat, že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) výslechem navržených svědků M. G. a pana B. a v odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti uvedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), že skutkový stav rozhodný pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl dostatečně zjištěn z provedených důkazů, že výslech těchto svědků by na takto zjištěný skutkový stav nemohl mít žádný vliv a že proto by byl také v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Odvolací soud dodal, že skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl zjištěn úplně a správně a že je proto nadbytečné provádět důkazy, které navrhl žalovaný. Dovolací soud dodává, že navržené důkazy navíc nesměřovaly k objasnění skutečností významných pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a že z tohoto hlediska právně významné skutečnosti byly již prokázány jinak.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti v dovolání namítl existenci vad podle
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky (a to i vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) v daném případě založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu