ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3465.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3465/2020-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského , IČO 00530204, se sídlem Šporkova 321/12, Praha 1, zastoupený Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 7/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 4 Co 224/2019-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 33 C 7/2015-62, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 1352/262 v k. ú. Řepy s tím, že rozhodnutím soudu má být nahrazen výrok II. rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 12. května 2015, č. j. SPU 259871/2015 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Co 224/2019-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předpoklady přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně v restituční věci podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon o majetkovém vyrovnání“), kterou se žalobce in eventum domáhal uspokojení svého restitučního nároku v menším rozsahu oproti původnímu návrhu, je porušením zásady ex favore restitutionis.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínek podle §241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Tvrdí-li žalobce, že měla být připuštěna jím za řízení (při jednání soudu prvního stupně) navržená změna žaloby (kdy o tomto jeho návrhu – negativně – rozhodl soud prvního stupně samostatným usnesením při jednání) a následně mělo být (správně) rozhodováno o in eventum nově uplatněném nároku na vydání toliko části předmětné nemovitosti (pouze té části předmětného pozemku, na níž bude stavba umístěna pod povrchem), lze především odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jíž byl vyjádřen názor, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští (§95 odst. 2 o. s. ř.), znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Nepřipuštěním změny žaloby tedy žalobce nemůže být závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (kdy i v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu, a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).
Samotná otázka, měl-li soud prvního stupně připustit změnu žaloby učiněnou žalobcem při jednání soudu prvního stupně dne 12. 3. 2019, není v této věci způsobilá založit přípustnost dovolání ani při zohlednění závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS st. 43/16, přístupného, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), s nímž (stejně tak jako s další judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k řešení této otázky) odvolacím soudem v dané věci přijaté závěry nekolidují v situaci, kdy celé řízení před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro hlavní město Prahu bylo vedeno ve vztahu k pozemku jako celku, přičemž jedinou spornou otázkou mezi účastníky řízení byla otázka překážky vydání pozemku (jako celku) ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání, teprve v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce doplnil svá skutková tvrzení v tom směru, že dopravní stavba, která měla bránit vydání předmětného pozemku (jako celku), tj. Břevnovská radiála, má být podle „současných informací“ vedena nikoli po povrchu, nýbrž převážně tunely, a v tomto rozsahu (nad dopravní stavbou) by žalobce pozemek mohl využívat, k čemuž bylo před soudem prvního stupně až na druhém jednání ve věci samé (dne 12. 3. 2019) navrhováno poskytnutí dodatečné lhůty
– mimo jiné – pro další doplnění dokazování. Okolnost, že změnou žaloby se žalobce svého restitučního nároku domáhal in eventum v menším rozsahu oproti původní žalobě, za tohoto stavu není podstatná, neboť se k ní – podle samotného žalobce – vázala potřeba dalších skutkových zjištění.
Nepřipuštění navržené změny žaloby hlediskům, jež jsou pro rozhodování o připuštění změny žaloby relevantní, tedy se zřetelem zejména k principu hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod poř. č. 22, svazek 18, ročník 2000), vyhovuje. Především z rozsudku soudu prvního stupně – coby součást rekapitulace doplnění skutkových tvrzení v průběhu řízení před soudem (bod 8. rozsudku soudu prvního stupně) a součást rekapitulace dokazování ve vztahu k pozemku jako celku (body 9. – 15. rozsudku soudu prvního stupně), aniž by otázka vedení části stavby pod povrchem byla předtím předmětem podrobnějšího dokazování, přičemž teprve v průběhu řízení před soudem prvního stupně (při druhém jednání soudu) žalobce v souvislosti s požadavkem na změnu žaloby žádal o poskytnutí dodatečné lhůty pro bližší specifikaci nově uplatněného eventuálního petitu a pro doložení oddělení příslušné části pozemku geometrickým plánem, případně jiného vyznačení – přijaté závěry ohledně nevyužitelnosti výsledků dosavadního řízení pro řízení o změněném návrhu vyplývají, a tedy postup soudů nižších stupňů jako celku (i přes strohost vyjádření odvolacího soudu k této otázce v napadeném rozsudku) vyhovuje i požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3717/14, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2403/13, nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14).
Obdobné závěry – ve vztahu ke změně žaloby právě v řízení o vydání věci podle zákona o majetkovém vyrovnání – byly přitom přijaty např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 546/2020.
Dovolává-li se žalobce připuštění změny žaloby s odkazem na zásadu ex favore (in favorem) restitutionis (§18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání; plenární nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13), pak tak nečiní přiléhavě. Tato zásada je interpretační direktivou v poměrech nejasného, neurčitého, či obtížně vyložitelného ustanovení restitučního předpisu a nikoli všeobjímajícím postulátem pro procesní postup soudu (k limitům uplatnění této zásady srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020). Tato zásada není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn . III. ÚS 1283/17 ); toto vodítko se tedy vztahuje k aplikaci příslušného restitučního zákona (tedy i zákona o majetkovém vyrovnání) s ohledem na jeho účel, historii vzniku, systematiku či ústavní principy (srov. také plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96), nikoli bez dalšího k otázce splnění procesních podmínek plynoucích z o. s. ř. pro připuštění změny žaloby.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobcem předestíraný předpoklad přípustnosti podaného dovolání naplněn nebyl (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy dalšímu účastníkovi žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu