ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3796.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3796/2019-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. K. , IČ XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Popelkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované obci XY , IČ XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, o 236.757,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 83/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. října 2018, č. j. 18 Co 206/2018-174, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 11 C 83/2016-125, zamítl žalobu na zaplacení 452.755,80 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobě podané dne 15. 9. 2016, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které měla získat žalovaná tím, že prostřednictvím široké veřejnosti využívá blíže specifikované pozemky v jeho vlastnictví nacházející se v jejím katastrálním území, aniž by mu za to poskytovala adekvátní protiplnění. Okresní soud zjistil, že pozemky žalobce se nachází na břehu XY a na základě obecně závazné vyhlášky žalované byly prohlášeny za veřejné prostranství (vyhláškou ze dne 13. 4. 2017 byly z kategorie veřejné prostranství vyjmuty). Zejména v letních měsících jsou pak společně s přilehlou vodní plochou využívány ke koupání a rekreaci, na podzim k rybaření. Žalobu nicméně neshledal důvodnou, neboť dovodil, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována. Svůj závěr opřel zejména o zjištění, že většinu uživatelů dotčených pozemků netvoří obyvatelé žalované obce, tato z pozemků nadto nikterak neprofituje a zároveň jejich charakter jakožto veřejného prostranství plyne ze zákona a není determinován příslušným označením v obecně závazné vyhlášce.
K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 18 Co 206/2018-174, v části výroku I., jíž byla žaloba zamítnuta do částky 236.757,60 Kč, potvrdil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu je zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud k námitce žalované shledal uplatněné právo promlčeným v části, jíž se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 4. 9. 2012 do 14. 9. 2014, které odpovídá částce 236.757,60 Kč. Uzavřel, že začala-li promlčecí doba běžet za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je namístě aplikace §107 odst. 1 obč. zák. Měl-li žalobce dle zjištění soudů o všech podstatných okolnostech stran bezdůvodného obohacení vědomost již v okamžiku nabytí pozemků do vlastnictví, nikoliv až po poradě s právním zástupcem, nelze jeho požadavku vyhovět v označeném rozsahu, neboť marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba. Z předestřených důvodů, byť odlišných od těch, jež k zamítavému výroku vedly okresní soud, rozsudek soudu prvního stupně v příslušné části potvrdil. Ve vztahu ke zbytku uplatněného nároku odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, maje za to, že pasivně věcně legitimovaným subjektem ve sporu je žalovaná. Pro uvedené nesprávné právní posouzení přistoupil k částečné kasaci prvostupňového rozsudku. Své pochybnosti vyjádřil rovněž ve vztahu k žalované částce, připomínaje náhled konstantní rozhodovací praxe, jež za ekvivalent bezdůvodného obohacení považuje v místě a čase obvyklé nájemné.
Proti řečenému rozhodnutí, výslovně proti jeho potvrzujícímu výroku, brojí dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolatel zdůrazňuje, že byť tušil, že dochází na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení, až do porady se svým advokátem dne 15. 4. 2015 neměl povědomí o tom, kdo takový prospěch získává. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (jmenuje výslovně rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1618/99 a sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 a stanovisko R 25/1986) zdůrazňuje, že v případě ochuzeného musí jít o skutečnou vědomost, nikoliv toliko o potenciální možnost ji získat. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. a v naznačené části též rozsudku soudu okresního a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná, navrhujíc jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost, eventuálně zamítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však za přípustné považovat nelze.
Právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení odvolacím soudem se jeví zcela souladným s judikaturou Nejvyššího soudu, jež konstantně zastává názor, podle něhož je řečený okamžik ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný dozví takové skutečnosti, jež jsou relevantní pro formulaci žalobních tvrzení a uplatnění jeho práva soudní cestou. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014), nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014). Vyslovenému korespondují rovněž závěry, na nichž jsou založeny dovolatelem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, či stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. Cpj 48/85, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/1986, pročež ani ve vztahu k nim není možné usuzovat na odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe. Uvedený náhled na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se přitom uplatní i podle úpravy účinné od 1. 1. 2014, jak se podává například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2077/2018.
Mezi zmiňovaná rozhodná fakta ovšem sotva lze (vzhledem k tomu, že není vyžadována znalost právní kvalifikace, jakož ani jistota o důvodnosti uplatňovaného nároku) řadit komplexní přehled o aktuálním judikatorním vývoji v otázkách souvisejících s právním hodnocením potenciálního nároku – zde aspektu pasivně věcně legitimovaného subjektu ve sporu – jak naznačuje dovolatel. Moment zjištění rozhodných skutečností tudíž nemůže být spojován s okamžikem vyslovení právních závěrů k těmto určujícím faktorům soudem v příslušném řízení (obdobně viz dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1870/2019, či v něm citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016), ani jinou práva znalou osobou. Odvozoval-li žalobce žalovaný nárok mimo jiné z omezení svého vlastnického práva prohlášením pozemků za veřejné prostranství, je evidentní jeho povědomí (jak se ostatně podává již z konkluzí soudu prvního stupně o jeho znalosti místních poměrů) o tom, že se předmětné pozemky nachází v katastrálním území žalované, s níž a s jejímiž obyvateli jsou proto úzce provázány.
Rozporuje-li nadto dovolatel závěry soudů nižších stupňů právě o vědomosti rozhodných okolností již v den (4. 9. 2012), kdy nabyl předmětné pozemky do vlastnictví, neuplatňuje ve své argumentaci jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nýbrž toliko zpochybňuje skutková zjištění soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2692/2015), jež ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková kompetence Nejvyššímu soudu nepřísluší (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).
Vyřešil-li odvolací soud žalobcem označenou otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby v souladu s konstantní rozhodovací praxí, přičemž dovolatel na jiné eventuální pochybení odvolacího soudu nepoukázal, nepředestřel-li Nejvyššímu soudu v judikatuře doposud neřešenou otázku, problematiku, jež by byla v jeho rozhodovací praxi řešena rozdílně, či která by vyžadovala jiné, od doposud zastávaného přístupu odlišné, posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho podání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Nekončí-li se tímto usnesením řízení (neboť o části žalobou uplatněného nároku řízení pokračuje), nevěnoval se Nejvyšší soud otázce práva na náhradu nákladů řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež bude vyřešena v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu