ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1870.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1870/2019-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, proti žalované S. K. , narozené XY, bytem XY zastoupené JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Žacléři, Boberská 442, o zaplacení 945 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 115/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2019, č. j. 26 Co 14/2019-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Heinze Eflera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018, č. j. 18 C 115/2015-272, ve výrocích I. a III., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 945 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech státu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dovoláním nenapadenými výroky o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi jeho účastníky změněn (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo též rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), v návaznosti na vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou cituje. Vytýkal, že v řízení nebyla prokázána jeho vědomost o skutkových okolnostech zakládajících počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Mínil přitom, že subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet dříve než 26. 6. 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože bezdůvodné obohacení mělo spočívat v přijetí peněžitého plnění poskytnutého v období od 15. 11. 2012 do 20. 11. 2012, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; z judikatury viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018); dále jen „obč. zák.“.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018, vydané v obdobném sporu týchž účastníků) vyplývá, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích §657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil. Měly-li tudíž soudy nižších stupňů za prokázané poskytnutí finančních prostředků ze strany dovolatele žalované, aniž by však dovolatel unesl důkazní břemeno stran tvrzených skutkových okolností rozhodných z hlediska právního závěru o uzavření smlouvy o půjčce (nebyl-li tedy prokázán právní důvod poskytnutého plnění), je zjevné, že v dané věci byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (§451 obč. zák.).
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, subjektivní a objektivní. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. byl rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) byl pak rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž nebylo podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Bylo přitom nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného. Touto vědomostí se ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, či ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, a ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014). Běh subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002), nikoli od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016).
Dovodily-li tedy soudy nižšího stupně v situaci, kdy dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o půjčce se žalovanou, že nabyl vědomost o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, již v okamžiku, kdy převedl jednotlivé platby na účet žalované (v období od 15. 11. 2012 do 20. 11. 2012), a tudíž tímto okamžikem (a nikoliv až okamžikem, kdy na podkladě jím podané žaloby bylo soudním rozhodnutím deklarováno, že uzavření smlouvy o půjčce nebylo prokázáno) počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.), v níž bylo nutno nárok na zaplacení žalované částky (vydání bezdůvodného obohacení) uplatnit u soudu, korespondují jejich závěry výše citované judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Uvedené konkluze jsou nadto zcela v souladu i se závěry podávajícími se z již výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018, vydaného ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků. Podal-li tedy dovolatel žalobu o vydání vzniklého bezdůvodného obohacení až dne 25. 6. 2015, plně obstojí i závěr soudů nižšího stupně o tom, že ke dni zahájení soudního řízení byl uplatněný nárok v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby již promlčen (§107 odst. 1 obč. zák.).
S výše uvedenými konkluzemi je pak v souladu i dovolatelem odkazovaná judikatorní praxe dovolacího soudu, jež stvrzuje správnost závěrů o relevanci skutečné vědomosti ochuzeného (o vzniku bezdůvodného obohacení a tom, kdo je získal), a to právě ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem, z nichž lze závěr o vzniku bezdůvodného obohacení bezpečně dovodit, a nikoliv ke znalosti právní kvalifikace .
Námitky kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) – viz výtky dovolatele, že v řízení nebyla prokázána jeho vědomost o skutkových okolnostech zakládajících počátek běhu subjektivní promlčecí doby – pak nevystihují (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v projednávané věci naplněny (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatel výrok I. rozsudku odvolacího soudu i v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 12 100 Kč [§7 bod 6, §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanových paušálně částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), dohromady ve výši 12 400 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu